Nevím už, ve kterém ročníku zdravotnické školy byl povinný lyžařský výcvik. Nadšených lyžařů bylo v té době málo, podmínky celkem nevalné a výstroj pro běžné občany drahá. Proto jsme zimní pobyt na horách přijímaly s nechutí už jenom proto, že v nácti letech člověk prostě protestovat musí proti všemu a vždy.

Tak jsme protestovaly:

„Nemohu jet, nikdy jsem na lyžích ani nestála!“ (já)

„Právě proto, aby ses lyžovat naučila.“ (úča)

„Nemám lyže!“ (polovina třídy)

„Půjčí nám je ve Svazarmu.“ (úča)

„Je březen, už tam nebude sníh.“ (všechny)

„To se nikdy neví.“ (úča)

A tak se jelo. Přivítalo nás jasné slunce, po sněhu ani památky a všude kvetly sněženky… „Bude se chodit na túry.“ (úča) Následujícího jitra bylo sněhu až po kolena, kvalita právě na lyže. Byla jsem v posledním družstvu samých začátečníků a hrdě přiznávám, byla jsem tam nejhorší ze všech. Ano, čtete správně. Úplné nemehlo. Ale po dvou týdnech jsem zvládla slalom i bez hůlek. Úča nakonec měla pravdu.

Přes počáteční odpor jsme byly na horách nadšené. A k tomu ke všemu ještě takový bonus. Ve stejném hotelu se na několik dní ubytovali herci z Prahy, protože tam kdesi měli vystoupení. Byly to dvě dámy, jména už nevím, komik pan Lubomír Lipský, k našemu údivu vůbec ne komický, ale zdrženlivý člověk, který se s námi nedával příliš do řeči. A také náš miláček pan Josef Bek. Obě ženy se po dvou nocích strávených v sousedství našich pokojů raději odstěhovaly do jiného zařízení, neboť je vyštval hluk i drzost.

„Nemohlo by tam být už konečně ticho? Už byla půlnoc!“

„Hólky, to byl ale hereckej hlas!!“

Pánové byli ubytováni v jiné části budovy, a tím ušetřeni výtržností, ušetřeni však nebyli naší obdivné pozornosti. Zatímco jsme obě herečky doslova vyštvaly, pan Bek míval na klice svého pokoje každý den sněženky. Také jsme ho lákaly, ať si s námi jde zalyžovat. S povzdechem odpověděl, že lyžovat neumí.

„A co Synové hor?“ (film o tragickém konci lyžařského závodu, v němž zahynuli Hanč a Vrbata). Usvědčila jsem ho vítězně a znalecky z pouhé výmluvy.

„To za mě jezdil z dálky dvojník a zblízka mne tahali na řetězech.“ A rozesmál se hlučně svým charakteristickým huronským smíchem.

To jistý David za Zlína dopadl mnohem hůře než já. Vzpomínal na to, že „soudružka učitelka mě strčila z kopce, já se řítil dolů, kamarádi na mne křičeli, abych brzdil, ale já to neuměl. Tak jsem cestou porazil hajnýho a dojeli jsme spolu až do lesa.“ A lyžovat se David nenaučil…