Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Moc hezky jste to pane Moci napsal!

Zamáčkl jsem nostalgickou slzu v oku. Lokalitu, kterou popisujete jsem dobře znal a dětství prožíval podobně jako vy, s klíčem od bytu na šňůrce na krku. Domy se tenkrát nezamykaly, televize ještě v Československu neexistovala a rozhlasový přijímač (tehdy se mu říkalo "rádio") nám oznamoval takové divné a nepochopitelné věci, jako že: "Vilém prokop mlejnek", nebo někdo jiný zase pro změnu "režííměl". Představoval jsem si tehdy mrňavé muzikanty a hlasatele, ukryté v rudých, nebo stříbrných "radiolampách" naší dvoulampovky.

Byla to sice svinská doba, ale byli jsme mladí - celý život před sebou.

P.S. - Chodil jsem do školy na Moskevské ulici. Po mnoha letech jsem tudy šel na procházku s manželkou. Když jsme se blížili k "mé" škole, hrdě jsem prohlásil: "Do téhle školy jsem chodil!" Teprve, když jsme přišli blíž, četl jsem na úplně nové cedulce nápis: "ZVLÁŠTNÍ ŠKOLA". Dost se tomu tehdy moje paní nasmála!

Hezka story. Ja tam v tech mistech zase znal vasi patou generaci potkanu. Chodili jsme cvicit do TJ Vrsovice 1870 nad Dolickem a k Botici jsme vyrazeli na vybehy.

Drsny zacatek, tedy na pet let soupnout mladyho k prarodicum. Dneska by prijela policie, kdyby rodice na pet minut odrizli haranta od iphonu.

Pokladam bolsevicke mladi za idealni. Jidla tak akorat aby jeden zajasal nad obcasnou luxusni zmrzlinou, vsichni haranti venku mastili fotbal a v zime hokej, interakce s rodicema az po setmeni, v televizi zkouknutelny veci jednou za tyden, cela Praha k dispozici, diky legitce na tramvaj a klici na gumicce na krku. Jen pro upresneni, pokladam bolsevickou dospelost za nejhorsi peklo.

Nádherné, dojemné. Díky pane autore

Pěkné čtení, dík.

Moc rad vas ctu pane Moc, jak tu taky v Australii ziju tak taky zacinam premyslet o rodine, rodicich a prarodicich a uvedomuju si ze je to bida se takhle odstrihnout a nechat vse za sebou.

ale prosím, opravte to na 4 generace. Ať počítám, jak počítám... Ale dědeček jsem také.

Taky jsem z toho byl nejdřív volaaký zmätený. Pak jsem počítal:

Babička pana Moce - 1. generace, maminka pana Moce - 2.g., pan Moc - 3.g., dcera p. M.- 4.g., vnučka pana Moce - 5. generace.

A je to

Moc pěkně napsáno. Přimělo mě to vzpomenout si na mou babičku s dědou a na mou malinkou vnučku a skočila na mě taková drobouninká melancholie.