22.9.2020 | Svátek má Darina


VZPOMÍNKA: Babička

25.1.2020

Prvních pět let jsem vyrůstal u prarodičů. Bydleli na Moskevské ulici ve Vršovicích nedaleko stadionu Bohemians. Moji rodiče bydleli na Vršovické číslo 16 a vychovávali mého bratra který byl o dva roky mladší. Proč to tak bylo zařízené, nevím, zapomněl jsem se zeptat, když ještě všichni žili, a dnes jen hádám, že to nějak pomáhalo při jejich zaměstnání.

V pěti letech však, když jsem končil předškolní družinu, můj otec prohlásil, že takhle to dál nejde, vždyť ten Standa je víc váš syn než můj, a rozhodl, že i já budu bydlet ve Vršovické ulici č. 16. Neobešlo se to bez křiku a slz, proto si to pamatuji. Výsledkem bylo, že jsem dostal klíč k bytu na tkaničce kolem krku a stal se dítětem ulice, neb naši pořád museli chodit do práce. Navíc jsem dostal k hlídání mého mladšího brášku.

Vršovická byla tenkrát plná dětí. Jen v našem pětipatrovém činžáku bylo děcek jako já ke dvaceti a okolní činžáky na tom byly podobně. Venku se to zkrátka dětma s klíčem na krku jen hemžilo a brzy jsem do kolektivu pouličních band zapadl i já. To mi ovšem nebránilo, abych každou možnou chvíli nechodil za svými prarodiči. Oni mě totiž kazili, především babička... Děda Moc ještě pracoval (do svých 83 let). Dělal metaře u městských služeb, které měly garáže a sídlo mezi obecním domem v ulici U Nádraží a parkem Grébovka. Tenkrát ovšem v garážích nebyla auta, ale koně. Ti tahali všechny vozy a já jsem rád do dvora u stájí chodil. Můj děda měl svou kárku, kterou tlačil sám, bez koně, a v ulicích Vršovic zametal, a to i po koních. Takže když jsem ho někde na ulici uviděl, rád jsem se k němu hlásil a děda mne vysadil do kárky mezi všechno, co zametl, a tahal mne po ulici, až jsem se této „jízdy“ nabažil. Někdy, když toho po koních měl v kárce více, jsem se nabažil jízdy velice rychle...

Babička mě kazila hlavně svým kuchařským uměním. Ach, bože, její svítky! Králíci v černé nebo bílé omáčce a hlavně koblihy... Ještě dnes se mi v ústech sbíhají sliny, když si na to vzpomenu. Na kredenci v ložnici, kam jsem nedosáhl, měla krabici s bonbóny a štědře mě z ní zásobila. Později, jak jsem rostl, mi dávala i peníze na zmrzlinu nebo na lístek do kina. Babičku si ale nepamatuji jen pro její dobrotu, ale že do mne zasela i víru v Boha. Už tenkrát mi říkala, že Bůh je fluidum, které je všude a ne nějaký vousatý pán na nebesích. Tak trochu jsme spolu filozofovali...

Někdy, když na to vše vzpomínám, mám dojem, že vnoučata si s prarodiči rozumějí lépe než s rodiči. Dnes, kdy mám sám vnoučata, ale ta nežijí blízko, takže je vídám jen několikrát do roka, kromě vnučky, dcery mé dcery, která bydlí velice blízko, se snažím nějak dostat do podvědomí svých prarodičů tím, čím mne kazila babička. Tedy dárky... ale v případě vnučky, kterou jsme s manželkou vychovávali až do jejích čtvrtých narozenin, je to pouto nejsilnější. Hádal bych ale, že prarodiče se ve vnoučatech i více vidí. Dnes je vnučce 17 let a pořád nás ráda navštěvuje. Strkám jí do kapsy peníze, aby měla na benzín, protože už sama řídí, a vždy mám doma pro ni lychee, ovoce, které má nejraději.

A teď to vezmu spirituálně: Walmajarri people z pouští u Kimberley věří, že se rodíme každou pátou generaci. A nedají si tu víru vzít, i když se narodí dítě v páté generaci a oni ještě žijí! Ano, to už jsem zase já, tvrdí...

V tom případě logicky vyplývá, že prarodiče se starají o svá vnoučata a ta, když zestárnou, se starají zase o své prarodiče... byť v nové formě vnoučat. Takže já vlastně, ve formě mé vnučky, podstrkuji své babičce! Vracím jí její dobrotu, kterou ona zahrnula mne! A tak to má být! Rád bych vracel prarodičům, teď, když už nemám starosti se svými dětmi a mohl bych si to dovolit, a nejen jim, ale i všem strýcům a tetičkám. Jenže než jsem se do této pozice dostal, tak to všechno pomřelo...

Oni mě ti Walmajarri people naučili i lásku k mé zemi, v které jsem se narodil. Ne, ty patříš zemi, kde ses narodil, tvrdili. A tak já, po dvaapadesáti letech v Austrálii, já, už Australan(!), tvrdím, že jsem Čech a Čechem umřu. Jsem vlastně velký vlastenec, jakým byla i moje babička. I ta mne učila lásce k vlasti a presidentu Masarykovi. V padesátých letech komunistického teroru to nebylo jen tak!

Jen té vnučce, protože angličtina vlastně neskloňuje, říkám: „Babičko, I am sorry! Sorry, že jsem tě přesunul do Austrálie... ale moje dnešní ´babička´ jako vnučka tu změnu jen vítá a věřím, že je stejná vlastenka, jako když ještě žila v Československu. Akorát že tentokrát je už vlastenka australská. Walmajarri people by proti tomu jistě nic neměli, vždyť se v této zemi narodila!








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.