Z. Lapil 8.3.2023 14:10

Jak mám vědět, jak to pochopí, dokud to neřeknu?

Poslyšte, mě nevadí, když zůstanu nepochopen (kecám, vadí, ale takový už je život). Mě vadí apriorní předpoklad mužské nedostatečnosti. Na způsob že vymyslí tu pračku, tu auto, tu telefon, a to nejlepší, v co může doufat, je, že dostane vynadáno jen za to, že "to" má špatný odstín růžové. Pokud se ho rovnou nezeptají "Jak jste mohli".

Nic, obvykle nejsem takový morous, ale článek paní Kovářové mě nějak nenašel v nejlepším rozpoložení.

Nějak jako Pratchettovo: "Tak to máte s dětmi vždycky. Pošlete je do města, zaplatíte jim tu nejlepší školu, a ti holomci se vám vrátí vzdělaní ".

• reagovat
• nahlásit příspěvek

P. Sura 8.3.2023 16:30

To je vsechno jasné a pochopitelné. Jen si vždycky (tedy JÁ) říkám, jestli mi stojí za to u někoho zjišťovat jestli by mě nahodou nepochopil, když mi může bejt ukradenej ....

• reagovat
• nahlásit příspěvek

T. Hraj 8.3.2023 13:33

Paradox popisovaný už Douglasem Adfamsem ve Stopařově průvodci po galaxii:

Jsme opřeni o tisíce let vývoje a celé stovky generací mužů, které do nejjemnějších nuancí pilovali a brousili schopnost přitažlivě promluvit k ženě. Přesto nám často stačí pár sekund na to, abychom to dokonale pohnojili .

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Lapil 8.3.2023 14:13

Vida, toho jsem se nevšiml.

Ale máte recht, mou oblíbenou literární postavou je Marvin .

• reagovat
• nahlásit příspěvek

P. Sura 8.3.2023 11:50

S tím pane Jemelíku lze souhlasit, i když s bezejmennými hutníky se za bolševika roztrhl pytel ... Ale autorka spíš upozorňuje na to, že pomníků neznámým ženám je pořád mnohem míň (u známých jakbysmetl) než pomníků neznámým hrdinům... Kolokrát by stačilo na ty pomníky doplnit jen to (podle paní Valdrové) - "....a hrdinkám." Nebo místo "Zde padli za vlast...." "Zde padli / padly za vlast..."

• reagovat
• nahlásit příspěvek

P. Sura 8.3.2023 11:52

Esej pohladí i nebásníka ....

• reagovat
• nahlásit příspěvek