17.6.2024 | Svátek má Adolf


Diskuse k článku

BEJVALO: Pravda z čítanek již dávno minulých

Přiznám se zcela bez mučení, že nevím, jak vypadají čítanky dnešních školáků. Konec konců mě to ani tak moc nezajímá. Velký počet mých vnuků a vnuček je již mimo základní školu a poslední dvě pravnučky mají do první třídy čas asi čtyři roky.

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
R. Polášek 13.5.2023 8:30

Nene . To je spíš problém toho, že dnes téměř nejsou vícegenerační rodiny. Dříve bylo takřka automatické, že lidi své staré rodiče sami ošetřovali až k jejich smrti nebo později až do nějaké jejich závažné choroby, která vyžadovala hospitalizaci v nemocnici. A tam bylo téměř jisté, že jak se rodič choval ke svým prarodičům, tak potom jeho potomek, až rodič zestárnul, se choval k němu, protože to doma odkoukal. Kdo má zkušenosti z vícegenerační rodiny, tak tu báseň pochopí i když je mírně infantilní. Kdo z vícegenerační rodiny nemá zkušenosti, tak často prostě nepochopí.

A to se právě děje dnes, kdy jsou z velké části rodiny jednogenerační. Děti "vyletí z hnízda" a rodiče zůstanou sami. Dokud jsou soběstační, nic se neděje a fungují, jak ale zestárnou, tak potřebují péči. Když se přistěhují do rodiny dětí, tak je problém, protože dnes už ty děti odvykly s těmi rodiči spolužít a jak už je rodič nemocný a potřebuje hodně péče, je velmi obtížné se takhle pozdě učit to spolužití. Dneska tak stará generace jde úplně mimo své děti a končí v péči úplně cizích lidí, i když školených profesionálů. A to musí být pro ty staré lidi často velmi stresující, protože spousta toho ošetřování nemohoucích lidí je velmi intimní povahy. Plus navíc je tady problém demence, kdy může být starý člověk nějakým šmejdem snadno okradený o veškerý svůj majetek.

Z. Lapil 13.5.2023 9:06

Ááá, tak zvaná rodinná lyrika. Všichni (zatim) tři.

Ono se taky říkalo, že jedni rodiče se dokážou postarat o deset děti, ale déšť děti se nedostala o jedny rodiče.

Ad dědova misa: mě vždycky přišlo, že je v pořádku, když se někomu, komu z jakehokoliv důvodu padají věci z ruky, poskytne nerozbitnà verze. Bylo mi ale předkládano k věření, že ten syn je málem zločinec.

Ona totiž tu básničku lze vykládat dvěma vzájemně se vyučujícím způsoby. Ale v tom bude asi ten hlubší smysl.

R. Polášek 13.5.2023 14:12

Tak ono se tehdy před těmi 150 nebo kolika lety jednalo o to, že mimo velmi chudé rodiny porcelánové, skleněné a keramické nádoby byly pro lidi a dřevěná korýtka vyřezaná nějakým místním vesnickým řemeslníkem byla pro prasata, psy a slepice a jiná hospodářská zvířata. Dneska to je dost naopak, dřevěné vyřezávané a zdobené nádoby jsou známkou luxusu a vkusu a jsou pro lidi.

Dneska by tomu odpovídalo, aby to pochopili i ti dnešní mladí, že tomu dědovi se polívka nedá do pocelánového talíře, ale do nerezové nerozbitné misky na žrádlo pro psa, kočku či králíka.

H. Rybnická 13.5.2023 21:50

Samozřejmě že bych starému člověku dala porcelán, který používal vždycky. Jen bych možná vzala polévkový talíř a ne plochý. Říká se tomu empatie.

R. Polášek 14.5.2023 12:52

No, s tím porcelánem je taky určitý posuv. Dnes stojí běžný porcelánový talíř nějak čtvrt, půl hodiny práce běžného pracujícího. Tudíž žádný velký problém, když se běžný talíř rozbije. Je pak taky otázka, kolik dnů a možná v chudších rodinách mnoho týdnů práce stál podobný porcelánový talíř v době, kdy byla ta báseň napsána.

Taky samotný "mechanismus" toho používání nádobí je třeba zmínit.

Dneska je, předpokládám běžné, že pokud by se jednalo o vícegenerační rodinu, setkali by se u jednoho stolu, kde by ten děda dostal talíř před sebe a z něho by jedl, takže by neměl možnost ho rozbít.

Tehdy dříve měli staří rodiče, dokonce snad myslím i tehdejším zákonem, instituci výměnku, podle které by staří v rodině měl i svůj vlastní byt - pokoj s valstním vchodem, své vytápění, kamna, do kterých měli dostávat i palivo a podobně. Tam se dá očekávat, že by jedli ve výměnku, tedy ve své místnosti. Takže se dá čekat, že by děda vzal jídlo, kastrol, talíř, donesl k sobě do výměnku, tam se u svého stolu a na své židli najedl a prázdnou nádobu zase vrátil rodině. Tam už je možnost, že ten talíř může snadno rozbít. To se dnes už moc neví, ale zvláště při těžké manuální práci dochází v stáří k častému onemocnění rukou, například karpálních tunelů ještě víc než u počítače. A ten člověk potom není schopen spolehlivě uchopit předmět do ruky a přenést ho, takže mu to často padá z rukou.