Možná si vzpomenete na nadpis podobného znění, který zde byl před časem nad článkem Honzy Kovanice. Mnozí začínající – a občas i vcelku renomovaní – autoři poté více či méně zaplavili příslušné redakce svými povídkami. Některé z nich byly odmítnuty, jiné publikovány nebo je jejich publikace v kratším či delším časovém horizontu plánována a u dalších prozatím nebylo rozhodnuto ani kladně ani záporně, takže jejich duchovním otcům a matkám stále zbývá určitá naděje.

Třetí pól (tedy aspoň podle toho, co tvrdí Edita Dufková) je vcelku bohatě předzásoben, možná na rok dopředu. Nejspíš to bude tím, že vychází pouze 5x do roka.

Zato digitální stanice Leonardo svůj pořad Nula jednička – magazín o lidech, technice a technologiích, v jehož rámci se povídky čtou, vysílá pravidelně každé pondělí v podvečer. A to (věřte nevěřte) včetně státních svátků.

Kupodivu se však právě jim původní záplava autorů a jejich děl postupem času ztenčila v takřka vysychající pramínek. Jak už se v krajích českých stalo zvykem, důvodů pro to bude patrně více. Zneuznaní rádoby géniové se samozřejmě smrtelně urazili v momentu, kdy jim byly jejich zcela nepublikovatelné (a jen podmínečně poživatelné) grafomanské bláboly (byť formou zdvořilou) hozeny na hlavu.

Ovšem i někteří jinak dobří autoři mohli být odmítnuti z toho prostého důvodu, že se jejich (jinak třeba vynikající) práce do koncepce tohoto vysílání nehodila. Je totiž nutné si uvědomit, že ačkoli by bylo poněkud nezdvořilé tvrdit, že pořady stanice Leonardo jsou určeny většinovým divákům/posluchačům (zejména asociuje-li nám tento pojem konzumenta Vyvolených a estrád na TV Nova), přece jen – ať se nám to sebevíce nelíbí – nelze klást rovnítko mezi pojmy „intelektuál“ či „náročný divák“ a „zarytý fanoušek žánru SF&F“.

I dosti vzdělaný posluchač rozhlasu si tento žánr představuje leda podle děl Bradburyho, Asimova, Lema, Clarka, Strugackých, Bulyčova a z našich tak maximálně Nesvadby a Neffa. Jinými slovy narážky (či dokonce fan fiction) na téma Xena, Star Trek, Red Dwarf, Star Wars, Star Gate, Conan apod. (a to prosím včetně Zeměplochy!) nejspíš patřičně nedocení, variace na téma Dračího doupěte, World of Darkenss, Warhammeru, Shadowrunu aj. by jej mohly ze všeho nejvíce znudit a krváky v kulhánkovském stylu dokonce vyděsit (uvědomme si, že posluchači rozhlasu jsou velmi často věku důchodového!).

Kromě toho (jak dobře toto znají všichni administrátoři literárních soutěží!) plno lidí se zásadně neobtěžuje podrobně si přečíst přesné propozice čehokoli a tím méně se pak jimi řídit. Ovšem potom se „pochopitelně“ šíleně diví. Již Honza Kovanic zmiňoval (ale asi to patřičně graficky nezdůraznil), že v rozhlase mají zájem o pokud možno co nejčistší a „nejklasičtější“ sci-fi a dále že rozsah nesmí přesáhnout 12 normostran. Navíc že povídka kolem těch 10 až 11 NS už bude muset být do vysílání rozdělena na několik částí, což je ne vždy zcela vhodné.

Ono se to možná nezdá, ale přečtení nějakých cca 170 řádků zabere kolem 15 minut vysílacího času – což je rovné celé čtvrtině inkriminovaného pořadu a více času v něm povídkám opravdu věnovat nelze. Dílo, které má mít šanci na odvysílání, tudíž musí být hodně krátké, ideálně tak 5 NS plus mínus půl stránky.

Zde si dovolím apelovat na již zmíněné administrátory literárních soutěží, aby se pokusili v této věci oslovit své „černé koně“. Kdo jiný, než právě oni, by mohl být schopen vytipovat nadějné začátečníky, jejichž práce by současné české fantastice neudělaly ostudu. Někteří z nich, kteří vítězná díla pak vydávají ve sbornících a fanzinech, dokonce mají s autory i další vcelku důležité zkušenosti redaktorské – např. nakolik jsou ochotní si nechat poradit, jak jsou na tom s gramatikou či zdali na sebemenší zmínku o nutnosti zkrátit jejich dílko nereagují hystericky jako by jim měla být amputována nějaká důležitá okončetina atd. Pro zavedené autory totiž psaní krátké (a upřímně řečeno nijak velkolepě honorované) povídky pro rozhlas může být svým způsobem ztrátou času, zato pro autora začínajícího je podobná možnost velmi zajímavou příležitostí (nemluvě o tom drobném detailu, že pro studenta je každá stovka hotová mana nebeská). Přitom se ale zhusta stává, že mnozí z těch začátečníků, kteří docela dobře píší, jsou až nemístě skromní ba dokonce stydliví, zato zběsilí grafomani mají sebevědomí na rozdávání. Hrozí tak, že v zásadě dobrá povídka se na veřejnost nedostane pouze z toho důvodu, že její autor/autorka ji považuje za příliš mizernou pro publikování (a místo ní tu a tam narážíme na hrůzy, které byly otištěné patrně nějakým omylem, neb redaktor byl silně zmaten osobou tvářící se tak sebejistě, jako by se právě vrátila z Osla s Nobelovou cenou v kapse).

Závěrem budu parafrázovat to, co již dříve napsal Honza Kovanic – není pravdou, že mladým a začínajícím autorů se dnes nenabízejí žádné možnosti, jak svá díla zveřejnit. Šancí je zde více, než dost. Jen je umět využít…