8.12.2019 | Svátek má Květoslava






RECENZE: Martin Sichinger, Hudba pro Anvilany

5.5.2010 0:05

Hudba pro Anvilany Martin SichingerTOPlistČtenář, vidoucí ve výloze knihkupectví nový román Martina Sichingera Hudba pro Anvilany, si možná vybaví, ať už z vlastní zkušenosti nebo ze zpráv v médiích, jeho román Cukrový klaun, za který v roce 2008 získal nakladatelskou cenu Knižního klubu. Už podstatně užší kroužek čtenářů také ví, že v roce 2009 spolu se svou manželkou získal anticenu Skřipec udělovanou Obcí překladatelů za překlad románu Rtuť Neala Stephensona.

Román Hudba pro Anvilany je jeho třetí knihou a druhým románem; vydalo ho známé a vážené nakladatelství Argo. Autor se již nejednou vyjádřil, že SF je žánr, který je mu blízký („Mám rád autory, kteří nepíší o sobě, takže čtu hodně detektivek a sci-fi.“, rozhovor pro Právo, František Cinger) a jeho nový román je anotován jako „sci-fi román o elektřině, televizi a vesmíru, jaký jste ještě nečetli“. Ve sdělovacích prostředcích se objevilo několik upoutávek na tuto knihu, např. Alice Horáčková o ní napsala 19. února 2010 v MF DNES: „kniha, v níž hrají hlavní roli ČEZ a jaderná elektrárna“. Autorka článku také konstatuje, že ač u českých spisovatelů není zrovna zvykem pouštět se do aktuálních, ožehavých, „novinových“ témat, Martin Sichinger tak činí. Patrně se od dob počátku reklamní kampaně na tento román změnilo více než jen jméno hlavního zloducha, energetické společnosti, jež spolkla ČEZ, z původního EnerClad (toto jméno je dodnes možné nalézt na stránkách internetových knihkupectví kosmas.cz či daemon.cz a díky vyhledavači Google víme, že bylo původně i na stránkách vydavatele argo.cz) na nynější EněrGaz, protože román je všechno jiné, než nějaké angažované SF dílo.

Nosnou postavou, alespoň to tak vypadá, je Ondřej, publicista, jenž se shodou nepříznivých okolností (je spoluautorem publicistického příspěvku vysílaného pirátskou TV stanicí o lžích, jenž šíří energetický gigant EněrGaz o terifikaci planet mimo sluneční soustavu) dostává na planetu Anvil, kamžto ho poslal právě EněrGaz s absurdním posláním na této planetě obydlené neviditelnými mimozemšťany napadajícími a zabíjejícími lidské kolonisty prodávat hudební nahrávky. Zajímavé?

Zajisté, potenciál je nepopiratelný. Silně nelineární vyprávění osudů Ondřeje a jeho přátel Planktona, Blanky a dalších je realizováno prudkými zvraty, snovými skoky, absurdními scénkami a výstupy. Čtenář skáče od jednoho k druhému, mění se prostředí, směr; jediné, co se nemění, je nepřítomnost jakéhokoliv směřování. Jistě, autor čtenáře dlouho ubezpečuje, že stačí najít dar pro bohy Omniverza, abychom následujíce principu reciprocity (darů) zůstali jako civilizace zachováni… v samém závěru pak zjistíme, že všechno je jinak.

To vše by ještě nemuselo být na škodu. Moderní literatura stojí na postmoderních přístupech rozbíjení příběhu a nedůvěře k tradičnímu vyprávění a využívání všech výše zmiňovaných postupů k dosažení nových výpovědí o našem (vnitřním i vnějším) světě. Jenže, mnoho z oněch zmiňovaných aspektů je v textu viditelně nemotivovaných až alogických a nelze u nich jejich přítomnost v příběhu jednoznačně přičíst autorskému záměru. Podobné tříštění dějové linie je patrně již přítomno v prvním románu Martina Sichingera, Cukrovém klaunu. Nečetní jeho recenzenti se rozcházejí v hodnocení tohoto jevu. Aleš Haman v Tvaru 19/2008 jej považuje za funkční, „jako záměrné stylové gesto místy připomínající tvorbu Jana Balabána.“ Naopak Jana Benediktová ze serveru ct24.cz či Milena M. Marešová z Portálu české literatury jej ve svých recenzích (ct24.cz 19. 10. 2008, Portál české literatury 11. 11. 2008) označují jako jev problematický a jako výraznou slabinu díla.

Trhaný sled událostí příběhu Hudby pro Anvilany přináší zajímavou formu, ale chybí jí obsah. V celém díle se objeví, z pohledu recenzentova, asi tři zajímavé postřehy a myšlenky, zbytek jsou pak nakupená klišé a banality, prázdné dekorace jakoby opsané z intelektuálské SF 60. let. Ani otevřený konec by nevadil, ono není nijak zvlášť důležité „jak to dopadne“, avšak vrcholem je jen jakési buddhistické povznesení se nad svět, kterýžto vrchol není ani dost silně akcentován a rozplizá se v bezpříznakové nevýraznosti.

Nemá téměř smysl zabývat se detaily kulis (chronovizor a jeho objevitel Pellegrin Ernetti, elektrické přízraky Richarda Eastmana, muž v kajaku, Polyversum, Omniversum, Pra- a Post-Anvilané), poněvadž jde stěží o něco víc, než jen o temperami pomalované kusy kartónu. Prokousat se jimi představuje jen spoustu úmorného čtení, které nemilosrdně provází krutá nuda a pocit marnosti a bezcílnosti. Jestli tím vším chtěl autor říci, že život je nemilosrdný, namáhavý, nepochopitelný a nedbá osobních osudů, pak přímé zprostředkování těchto prožitků jen čtením textu recenzentovi nepřišlo nijak přínosné. Chybí tomu přesah, dílo nelze považovat ani za alegorii doby právě pro patrnou nezáměrnost mnoha prvků příběhu, poněvadž stejné zkušenosti lze dosáhnout i bez této knihy, pouhým žitím, a tudíž je těch 192 stran potištěno zbytečně a stejně zbytečné je utrácet za ně 258 korun českých.

Závěr? Pokud bylo záměrem autora vyvolat silné rozpaky a nespokojenost, pak 100% uspěl. Možná se jednou najde nadšený doktorand na nějakém ústavu české literatury našich filozofických fakult a bude v příběhu hledat různé postmoderní aspekty a kriticky dílo hodnotit, jenže běžný čtenář, uvyklý i náročnějším dílům, se může snadno ocitnout po přečtení románu ve slepé uličce jak chápat autorem podané sdělení. Autor sám se nechal v rozhovoru pro deník Právo slyšet: „samozřejmě se nevyhýbám moderní literatuře, ale často mi přijde sebestředná a nudná.“ A napodobit se mu román moderní literatury podle jeho vlastní definice podařilo v Hudbě pro Anvilany takřka dokonale. Nuda, nuda a zacyklení autora v něm samém.

Martin Sichinger také prohlásil, že „na negativní ohlasy je ... připraven a nebojí se jich.“ Možná věděl proč. Už z principu mezi úplným blábolem a naprosto geniálním dílem nelze rozlišit; interpretace obého je nad možnosti většiny smrtelníků v dané době. Něco uvnitř ponouká recenzenta klasifikovat toto dílo jako

Původně vyšlo v magazínu Interkom 3/2010. Publikováno se svolením redakce.

Hudba pro Anvilany (ukázka, Valvalisova recenze)
Sichinger, Martin
Nakladatel: Argo
Obálka: Alena Tejnická
Redakce: Miloš Urban, Milan Dorazil
Rok vydání: březen 2010
Počet stran: 192
Rozměr: 120 x 185
Provedení: hardback
Cena: 258 Kč

Jan Havliš


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...