Pamatujete si ještě, jaká očekávání jste vkládal po listopadu 1989 do budoucnosti osobní i budoucnosti česko-slovenské fantastiky? A došly tyto sny naplnění?

V létě 1989 jsem se zúčastnil plavby na 9m plachetnici do Anglie přes Severní moře. Někdy začátkem srpna jsme se vrátili, loď naložili ve Štětíně na náklaďák a přes Berlín, pochopitelně východní, zamířili domů. Měli jsme však ještě platnou výjezdní doložku do tzv. západního Německa, a přestože jsme věděli, že pro západní Berlín neplatí, zkusili jsme to. Dva kolegové přes trojitou pohraniční kontrolu v metru prošli, já s dalším kolegou ne. Nechal jsem si zavolat velitele hlídky, dal dohromady chabé trosky němčiny a zeptal se ho, proč nás nepustí, proč nám neudělá radost. Podíval se na mě pohledem zbitého psa a opáčil: „A kdo udělá radost mně?“ Pak jsem seděl na Alexanderplatzu na lavičce pod Fernsehenturmem, abych se nějak vzpamatoval z toho zklamání a měl jsem předtuchu. Cosi v hlavě mi řeklo, že je konec, že takhle to dál již nepůjde. No a za 14 dní začali východní Němci houfně prchat do Československa a Maďarska a v Praze zavalili Malou Stranu trabanty a wartburgy, protože přes zeď velvyslanectví Německé spolkové republiky je přetáhnout nemohli.

Listopad 1989 mě překvapil jako všechny ostatní. Tu sobotu po studentské demonstraci jsme jeli s ing. Smékalem do Prahy na con a vyslechli autentické líčení průběhu od Roberta Rameše, který se před pendreky policajtů spasil útěkem do jednoho z domů na Národní třídě. Oficiální program šel k čertu a ON pronesl dosti jasnozřivý projev, co by měl fandom udělat. Nechápal jsem, proč vůbec policie zasahovala a komunistický režim sám sebe zařadil vedle nacistického, když zopakoval 17. listopad 1939. Zdálo se mi neuvěřitelné, že StB udělala takový kopanec. Nastal dominový efekt a na Draconu začátkem prosince jsme v přímém přenosu sledovali abdikaci Gustáva Husáka.

Samozřejmě že jsem všechny ty změny vítal a měl radost, protože se stalo to, v co jsme už nedoufali. Ale nevznášel jsem se v žádném nebi, nebyl jsem tak naivní, abych uvěřil, že se převratem nějak změní lidská povaha, takže jsem nebyl dalším vývojem nijak zklamán, jako jsou dnes někteří „milovníci pravdy a lásky“. Jelikož jsem si z dětství ještě pamatoval, jak horliví reformátoři z roku 1968 a poté mučedničtí disidenti byli začátkem 50. let stejně horlivými stalinisty, byl jsem opravdu rád, když je Václav Klaus odstavil od válu založením ODS, a ať si o něm říká kdo chce co chce, zásluhu, že jsme vykročili standardní cestou tržního hospodářství a nikoli nějakou třetí, mu nikdo neodpáře. Osobně jsem neměl žádné velké sny, jen jsem doufal, že se v novém režimu a po otevření se světu uplatním jako profesionální jachtař, nebo se nějak protluču psaním, což se pak stalo. Skálopevně jsem se zařekl, že jestliže budu podnikat, tak jenom se svým mozkem, ale v žádném případě s nějakým společníkem, či založením oficiální firmy.

Pevné zaměstnání jsem opustil v roce 1994 a prakticky do roku 2000 se živil jako skipper – profesionální kapitán námořní plachetnice. Bylo to sice z ruky do huby, ale viděl jsem alespoň kousek světa. Se psaním byly poněkud problémy – zhruba prvních pět let po Sametu zavalily scifistický trh překlady, aby se poněkud zaplnila ta propast, která se vytvořila více než 50letým odříznutím od anglosaského světa, a původní tvorba se moc nenosila. Nicméně mi ing. Smékal ve svém nakladatelství AF164 vydal dvě knížky povídek („Ramax“ a „Bradburyho stín“) a publikoval jsem v různých časopisech. Prostě jsem moc nečekal, a tak jsem nebyl příliš zklamán.

V jedné věci však ano, druhá mě zase nečekaně překvapila. Teď už vím, že vtip je v tom, že když se střídají historické epochy, obvykle se lidé zklamou, protože to, o čem sní a co očekávají, vychází ze starých podmínek, kdežto nové možnosti si, pochopitelně, vůbec nedokáží představit. Proto jsem očekával, a nebyl jsem sám, že po roce 1989 se dají všichni autoři z okruhu CKČ z 80. let do zuřivého psaní a že bude knižní trh zavalen skvělými původními díly sci-fi. V tomto směru jsem ale zažil jedno z mála rozčarování, protože většina těchto autorů pověsila psaní na hřebík nebo zběhla k jiným žánrům, v nichž se ale spíše zableskli jako meteor, než aby se stali stálicemi. Já jsem pokračoval a psal jsem Valhalu s pocitem, že už mi nenahlíží do obrazovky autocenzor, kterého jsem předtím nosil v hlavě. Vůbec jsem ale nečekal, že se dostanu k věcem, které za komunistického režimu ležely za obzorem představitelného. Nikdy by mě nenapadlo, že mi někdo nabídne převyprávění Robinsona Crusoa a že z toho stane bestseller. Také by mě ani ve snu nenapadlo, že budu moci psát knížky o námořní historii, což je můj velký koníček, a že tyto knížky půjdou na dračku. Takže jsem také trošku zběhl, ale sem tam si tu nějakou scifárnu stále střihnu.

A co se týče fandomu, bylo logické, že když se otevřou jiné informační kanály, ztratí na významu a vykročí do „jiných prostorů“ různých her, od dračích doupat až po magické karty. V tomto ohledu zklamán nejsem, vzhledem k věku jsem si už zvykl brát věci takové, jako jsou.

Mohl byste nám povědět, co za posledních dvacet let považujete za největší úspěch, jak z osobního hlediska, tak z pohledu na fandomové dění?

Za svůj nevětší úspěch samozřejmě považuji trilogii o Valhale, kterou se mi podařilo v roce 2006 po 15 letech dopsat. O její genezi jsem už při jiných příležitostech řekl dost, takže se k ní nebudu vracet. A co se týče mého pohledu na fandomové dění, je to spíše pohled slepce, protože prakticky na cony nejezdím, s výjimkou Fénixconu v Brně, neboť jsem pomáhal zakládat jeho předchůdce Dracon, takže cítím určitou rodičovskou odpovědnost. Jako tápající slepec mohu jenom říci, že největším úspěchem fandomu je, že stále existuje, že jsou v jeho řadách obětaví lidé, kteří jsou ochotni obětovat to obrovské kvantum úsilí a času, aby ten svůj con zorganizovali. A nijak nezazlívám těm druhým, kteří si z toho udělali profesi, dnes to asi jinak nejde.

A největší neúspěch?

Budu velice stručný. Je to zase Valhala, protože mám pocit, že sice oslovila kritiku a znalce, nikoli však širokou čtenářskou obec.

Zajisté máte celkem jasno, kam chcete nadále směřovat. Povězte našim čtenářům, co chystáte? Co od Vás mohou očekávat do budoucna?

V tomto ohledu nemohu nic slíbit. Z oblasti sci-fi nemám teď v šuplíku nic, a co přinese budoucnost, nevím. Mám v archivu nějaké dávné projekty hard sci-fi, které vycházejí ze světa „Madony z Vrakoviště“, protože jsem se koncem 90. let pokoušel ve spolupráci s režisérem Václavem Matějkou o vytvoření TV seriálu na toto téma, ale jestli se někdy dostanu k tomu, abych tyto synopse rozepsal na jakousi vícedílnou románovou kroniku, je u boha. Také jsem měl v úmyslu rozepsat povídku „Útok na oceán“ z antologie Impérium Bohemorum na román, ale nějak jsem ztratil chuť. A přidám zcela upřímně, že za populárně naučnou literaturu se lépe platí než za sci-fi, nemluvě už o překladech, jimiž se nyní v podstatě živím.

Na závěr by nás zajímalo, jestli máte nějaké přání, které se zda být v současnosti spíše námětem pro vědeckofantastickou literaturu a nepředpokládáte, že by v nejbližších letech došlo naplnění.

Myslím si, že je nejvyšší čas, aby lidstvo našlo jiný zdroj energie, než je fosilní palivo a současné těžkopádné jaderné reaktory. Ideální by byla studená fúze, ale to je opravdu stále sci-fi. Pak bych si také přál, aby se lidé vrátili k exploataci kosmu s takovou intenzitou, jak tomu bylo v 60. letech. Plně souhlasím se Stephenem Hawkingem, že již z bezpečnostních, natož z ekonomických důvodů, potřebuje lidstvo nějaké to „stanoviště Alfa“, abych připomněl seriál „Hvězdná brána“, na který se dívám stále dokola.