J. Jurax 27.7.2018 21:55

Okupace

V osmašedesátém mi bylo devatenáct, takže už jsem rozum jakž takž bral a taky si pamatuju.

A pravím, že nepřijet v osmašedesátém bratrská pomoc, tak by nejdýl do tří čtyř let sám pevný a přesvědčený komunista Dubček o ni sám žádal.

Protože všichni se zaklínali obrodným procesem, jenže aby mohli zůstat reformní komunisté u moci, smělo by se reformovat jenom pocancáď. Kdepak svobodné volby, politické strany mimo Národní frontu, zrušení vedoucí úlohy KSČ, definitivní a úplné zrušení cenzury, zrušení kádrování podle třídního původu, povolení malého soukromého podnikáni aspoň tak jak v NDR a radši víc, uvolnění vztahů se Západem a aspoň pootevření hranic, ekonomická reforma směřující k větší samostatnosti národních podniků, zrušení Lidových milic a StB a tak dál a podobně. Přitom všechny tyto požadavky tiše nazrávaly a mnozí očekávali, že socialismus s lidskou tváří je bude postupně naplňovat. Mnozí ovšem ne, 2000 slov někteří komunisti označili za kontrarevoluci a mluvilo se i o stanném právu (možná to byl pokus o něco, co bychom dnes bychom označili za metodu Jaruzelského).

Prostě obrodný proces a lidská tvář našich reformních komunistů se už v létě 68 víceméně vyčerpala a Dubček moc nevypadal, že by byl ochoten nějak moc reformírovat dál. Komunisti byť reformní otěže z rukou pustit nehodlali.

A do toho přijely sovětské tanky a můžeme jen spekulovat, co by se dělo, kdyby nepřijely. Koneckonců, do roka a do dne už bouře na výročí okupace potlačovala Veřejná bezpečnost a úderná pěst dělnické třídy - Lidové milice. A do kontrarevolucionářů si i zastříleli; byli mrtví i desítky raněných. Dubček sloužil straně dál, podepsal pendrekový zákon a pak byl nenápadně vykopnut do Turecka a pak úplně, takže z něj byl z nezbytí snad i disident a pak posametová ikona. Sověti se nemuseli angažovat.

• reagovat
• nahlásit příspěvek