- kdo nezavřel verandu

- beze mě byste tady shnili ve špíně

- že jsem si raději nevzala Pištu Hufnágla

a poté též sublimuji na dvůr. Pesové tam na mě už čekají, vesele kolem mě rejdí: "Pane, to byla zase jednou prča, co? Takhle pěkně si panička nezahulákala hodně dlouho. máš z toho radost jako my?"

co se tlapek týče, psi velice dobře rozlišují různé stupně zaprasenosti. V době, kdy je sucho, je nikdy nenapadne lézt do verandy. Tedy až na horké letní dny, kdy se rozplácnou na dlaždice a chladí se. Po odchodu po nich zůstanou hromady chlupů a sem tam nějaký prach, což lze snadno uklidit. Ovšem pokud vytrvale leje, či padá mokrý sníh a ze dvora vznikne bažina, to je jiná. V tom okamžiku se chování kluků mění jako mávnutím kouzelného proutku (pro intoše), či zapnutím tlačítka Turbo na jejich řídící jednotce (pro techokraty). Začnou totiž vyhodnocovat špinavost svých nohou. (Tím se liší od tzv. rozumných bytostí - lidí. Kupříkladu od syna, který si v době, kdy byl v jejich věku se špinavostí svých nohou hlavu nikdy nelámal.) Kluci totiž podle toho, jak mají své hňápy zaprasené od bahna, rozhodují, jaký prostor ve verandě pošlapou. Jde o klasickou ukázku přímé úměrnosti. Čím víc zaprasené nohy, tím větší prostor proběhnou. Přistupují k tomu odlišným způsobem. Budulín si stoupne předními tlapami do verandy, usilovně přešlapuje, nervózně poprdává a kvílí. Je to typický máchovský rozervanec. Jeho duch by chtěl vpřed, objevovat a nasávat do sebe nové a nové vzruchy, ale rozum ho brzdí na místě, neboť tuší, že po objevení předsíně a nasání do sebe čerstvě upečeného štrůdu položeného v předsíni na dlažbu, by následoval tvrdý trest hromovládného Dia metajícího blesky personifikovaného do podoby paničky a smetáku v její ruce.