a když uvidí první sníh, nevrhá tázavé pohledy, co s ním, ale ví, že nejlépe je v něm běhat. Problémem jsou jeho smetáčí packy, na nichž se v trochu vlhčím sněhu okamžitě tvoří bambule a led. Pak ovšem zaujme ke sněhu postoj poněkud ambivalentní (ovšem jen než ho bambulí zbavíme).  

A nebude to proto, že se narodil na severu, spíše je krajina nějak jiná a přehlednější nebo jsou na sněhu úplně jiné pachy a ňuchy (podobně jako u podzimního olistění země).

Možná mu vyhovuje sněhová čistota - obecně rád čisto (běžně se vyhýbá kalužím, i když déšť mu nevadí, a když přijde zablácen, sám směřuje do koupelny na mytí tlapek). Podotýkám, že nejde o gaučáka, ale teriérovitě pracovitého psíka. Ale holt respektuje tu kulturní úroveň rodiny (lépe než já reflektuje, co mi říká choť, když kráčím v botech do bytu pro zapomenuté klíče?). 

I Denisovi se sníh zřejmě dostal až na kůži, protože před námi poklusával po cestě, dokonce přeskočil potok, místo aby se v něm ráchal, a upaloval k domovu. Body si sedl na břeh potoka a čekal na mě, až se doštrachám na lávku. Prostě idyla psí poslušnosti. Stoje na lávce vydal jsem pokyn: "Boďáku hop!" A poslušný Budulínek skočil těma svejma bolavejma tlapama doprostřed potoka a hodlal si lehnout do vody, neboť mu bylo horko. Okamžitě jsem zabral za vodítko, horolezecké lano se napjalo. Pes měl chvíli krk jako žirafa, ale vystřelil z vody jak špunt z láhve. Naštěstí to domů bylo kousek, takže těma mokrýma hňápama  moc dlouho ve sněhu nešel. Doma okamžitě zalezl do boudy a vylezl až v podvečer, když bylo třeba štěkat na srnky pasoucí se u lesa.  Už nepajdal, takže první zimní sníh, první zimní procházka a první zimní koupání dopadly dobře...