Hezky to řekla Peggy Lee, to byla taková zpěvačka, když jí pochlebovali, jak pěkně zpívá: „Letím na jejich křídlech,“ řekla a ukázala na své muzikanty. (Myslím, že se tomu říká synergie, abych tu poetičnost přizemnila.) No nic. Poslouchám si Tanitu Tikaram, navzdory jménu Angličanku narozenou v Německu, žijící v USA, jejíž Twist In My Sobriety (1988) už je taky klasika, a mám pocit, že by ráda byla ptákem letícím nad lesy, nad mořem. Jen tak sama za sebe, ale s vědomím, že jsou tu i ti druzí. Přehodím si to na něco domácího. Vždycky jsem si myslela, že v Ostravě je spousta skvělých muzikantů, jak to dělají? Že by ty doly a hutě? To člověka vyškolí, žít tam. Nejlepší zpěv písně Bei mir bist du schein přednesla mně neznámá tamní zpěvačka. Asi taky chtěla létat. No prosím, a to po kavárnách vykládám, že mám jakýsi problém s ženskými vokály. Dáme Tinariwen. Až na tu ženskou úplně vepředu samí chlapi. V poušti už dávno nejsou, ale mají ji zažitou, na té muzice je to znát. A abych opravdu semlela páté přes deváté: nikdy jsem nechápala to americké ohrnování nosu nad akcentem. Podle mne mají akcent všichni Američané. Divím se, že Newyorčané uznají někoho z New Orleansu nebo z Texasu za Američana. Jenže jsou autentičtí, to bude ono. Karel Gott prý nemá rád e. Nedivím se. I když krátké, je úzké, lehce protažené a při zpěvu inklinuje k tomu, udělat ze zpěváka kozu. Kozy mečí mé. Jeho textaře to vycvičilo v hledání jiných slov. Drtil mě můj učitel angličtiny, že chce slyšet to r. Co na tom, že ho pak velmi správně lehce polykám. Napřed jsem ho musela vyslovit, vědět o něm, znát to, co budu jako pokročilá polykat. (Tedy, já bych nerada, aby vznikl dojem, že jsem bůhvíjaká angličtinářka.) U oněch amerických zpěvaček (a většiny dalších) je obtížné vysledovat text, jejž pějí. Když si ho ale najdete (youtube: název písničky + lyrics), můžete si ho přečíst a rovnou i poslouchat, jak zní zpívaný. Udiví vás, jak snadno porozumíte. V podstatě je to běžná americká angličtina, netahající za uši, ta, co jste se ji učili. Jistě, ve zpěvu to zní jinak než v mluvě. U nás máme jinou zvláštnost. Evu Pilarovou museli prý odnaučovat brněnskému i, Jarmilu Veselou to neodnaučili nikdy, škoda. A v současnosti? Kdyby bylo jen to i. A kdyby jen ve zpěvu. Jsem z Prahy, nejlépe znám pražskou mluvu, budu se toho držet. V této době se v tramvaji těžko vyhnete cizímu mobilování. A slyšíte to. Plácavé é, u kterého se neví, jestli to náhodou není á, ú nebo ozvučená pauza. Anebo vysoké, protažené ječivé a mečivé é. I připomínající é, patlavé r, l. Neznělé k. Ani hercům není příliš rozumět. Nerada bych se dotkla národních skvostů, nebudu tedy jmenovat, ale někteří z nich, druhdy velmi slavných, i někteří ještě hrající dovedli polykání co slabik, celých polovin slov k dokonalosti. Obzvlášť to vadí v dabingu, kdy některé herečky, i ty, co na jevišti mluví normálně, do mikrofonu cituplně vzdychají, šeplají, slova nevysloví, ale vydechnou (a zahltí přitom mikrofon). Vzdělání je to, co vám zůstane, když zapomenete všechno, co jste se naučili – prý Winston Churchill. Nevím jistě, jestli Churchill nebo někdo jiný, ale hodí se mi ten citát. Učitelé jsou zděšeni z toho, že prvňáčci mají chabé vyjadřovací schopnosti, přitom by ale tolik toho chtěli říci. Neumějí to. Nikdo se s nimi nebaví. Neumějí ani výslovnost. Chabé vyjadřovací schopnosti má spousta lidí. Nezájem v rodině vedoucí k mluvní nemotornosti je posílen vysedáváním u počítače a klapáním do klávesnice nebo hraním her. A vracíme se k té synergii – abychom mohli být sami sebou, musíme souznít s těmi druhými. K čemu skvělost třeba i náramná, když z ní nikdo nemá užitek a když my sami nejsme druhými inspirováni? A kde bude jaké souznění, když se nedomluvíme? A co nám zůstane, když se nic nenaučíme? Nějak si říkám, jestli ty děti budou mít co zapomínat. Totiž – jestli budou mít ta křídla, s nimiž si mláďata zpočátku nevědí rady a jež je pak nesou do dálky.