Někdy se člověk - rád, nerad – musí k mateřštině chovat jako k cizímu jazyku, a to zejména tehdy, když něco mizí nebo se prodává k užití na jednu sezónu. Musí se hledat ve slovníku. Budu se zabývat významy následujících slov, jak se mohou objevit v běžném styku, nikoli jejich odbornými významy (tam kde jsou):

Rebarbora a reveň jsou jedno a totéž. Lilek a baklažán jsou také jedno a totéž.

Potažmo = respektive.

Opatek není podpatek, ale část střevíce kolem paty. To, na čem spočívá chodidlo, je stélka. Podpatek je pod patou, proto se tam píše t.

Klobouk pozůstává z korpusu (ten hrnec, co trčí do výšky), dýnka (střecha korpusu, na kterou prší) a krempy – to placaté kulaté kolem.

Rukávník, hovorově štucl – zase jde do módy: látkový, ale častěji kožešinový válec, který se navléká na rukáv kabátu. Strkají se do něj ruce, aby nezáblo, a v jeho skryté části bývá kapsa.

Záhať – infarkt.

Proč se říká obezita, když jde o otylost nebo prostě o tloušťku?

A něco literárního:

P.S. Post scriptum (po napsání). Znamená to "Ještě jsem si vzpomněl". V dopise, pod podpisem.

P.P.S. Post post scriptum – jsem to ale hlava, ještě taky na tohle jsem zapomněl.

N.B. Nota bene - mimo to, nadto; notabene – a navíc (přišel pozdě, notabene opilý).

R.S.V.P. V dolním rohu pozvánky (třeba na recepci): Répond, s´il vous plait (omlouvám se za nepřesný akcent, nějak mi to nejde na tomhle stroji) – hostitel prosí o sdělení , zda přijdete. Pokud neodpovíte, ať už jakkoli (zdvořile), víckrát vás nepozve.

Dost bylo akademizování. Přejděme ke žhavé současnosti. Hodně lidí snažících se o spisovnou češtinu tápe, pokud jde o množné číslo některých slov. Ano, husité jsou správně. Ale protestanté nikoli - protestanti má být, jakkoli to vypadá nespisovně. Hejtman – hejtmani. Akademik – akademici, akademikové; tady může být obojí. (Zachytila jsem slovo označující podivnou národnost – Srbochorvaté. Ani jednotné, ani množné číslo, prosím. Takový národ neexistuje, a kdybyste zkusili vykládat Srbům nebo Chorvatům, že ano, pochopili byste, proč ne.)

Při rozhodování o podobě koncovky hraje dost velkou roli rytmus: protestant je docela dlouhé slovo a hláska e uprostřed je ještě prodlužuje. Podobně hejtman – není to sice tak dlouhé, ale zase to e, a i když si to neuvědomujeme, za hláskou t děláme jakousi mikropauzu, která slovo prodlužuje a ve výslovnosti zpomaluje. Tím i se to srovnává.

Stěží, ztěžka. To je jednoduché: s tíží, ztěžknout.

A lahůdka pro rejpaly: film s Henry Fondou, film Guy Ritchie, zpěv Louis Armstronga. Zejména starší generace si v tom libuje, a teď už i někteří novináři. Nevím, co komu činí za potíž to křestní jméno skloňovat.

Co bych to zapírala: jsem pozdní dítě pozdních dětí. Můj otec a má matka se narodili za Rakousko-Uherska v Praze, stejně jako jejich rodiče. A tak dál. Otec i matka dbali na to, aby se i doma mluvilo slušně a co možná spisovně. Nějaký vokno by mi neprošlo. Přesto si ale táta rád posloužil, stejně jako jiní Pražáci jeho generace, pražskou němčinou. Jakkoli je to podivné, vzpomínka na ni ve mně budí pocity pohody: šupléra = posuvné měřítko, sajtna = bočnice korby u náklaďáku, cimra = místnost, frkér = provoz, cinkostn = skleník (příborník), veškostn = prádelník, tyštuch = ubrus, lajntuch = prostěradlo, šnuptychl = kapesník, lajsna = laťka, hauptka = jakési cosi úplně nahoře; kupodivu i francouzština byla zastoupena: portmonka = peněženka, refýž = nástupiště, paket = balík, pugét = kytice, sós = omáčka. Některá slova už byla téměř vytlačena: fotbal, elektrika (tramvaj), radio, bio (biograf = kino), bijásek, šlágr. Augenráfek (oční linka).

Nejsme v tom sami: nyní hit, dříve tune. Dříve please, nyní welcome. Dříve beg your pardon, nyní sorry. Dříve pardon? (při neporozumění), nyní sorry? v témž významu. Gay původně znamenalo veselý. (Odbočím: všimněte si, prosím, jak se do jazyka promítá hodnotové nastavení společnosti: hit v angličtině znamená zásah, trefu. Tune znamená ladit, přeneseně písničku. Do hodnocení písní se namísto označení toho, oč jde /píseň/, vloudilo hodnocení obchodního úspěchu - dobrý zásah v prodeji té nahrávky. Podobně gay: nevšimla jsem si, a asi se nemýlím ve svém dohadu, že by homosexuálové byli , s prominutím, rozjásanější nežli heterosexuálové. Jenže slovo homosexuál je asi špatné, neboť máme za to, nebo někdo má za to, že homosexualita je proti lidství a občanství, zastřeme tedy tu skutečnost, i když její podstata nemizí a homofobové se nezmění. Skoro mám chuť říci, že soudě podle slov, jež užíváme, jsme společností pokryteckou a orientovanou na peníze. Konec odbočky.)

Tato stará slova ale nemizí úplně. Stále jsou srozumitelná, ale vyskytují se jinak. Jako ozvláštňující či komický prvek v literatuře a dramatických uměních, překladatelé je používají k tvorbě – přetlumočení zvláštních stylotvorných nářečních či subkulturních nebo jinak charakterizujících slovních projevů.