Co jsme chtěli tehdy v tom roce 1989?

Od roku 1968 jsme toužili po ztracené svobodě, jíž jsme si užili jen několik opojných doušků, ale vypadalo to, že se jí už nedožijeme. Što sďélat? Někdy v roce 1984, když umřel Brežněv a začaly nastupovat jeho zapomenutelné klony, jsme si se ženou Ivanou vymysleli Gorbačova. Skutečně. Usoudili jsme, že se komunismus musí nejdříve zvrtnout v sovětském Rusku. A stane se tak, až nastoupí nějaký mladší politik bez přímého spojení na stalinisty. Bude pocházet z prostředí nové Sibiře, kde se už v té době uplatňovaly jakési základy reálné ekonomiky - aby se posílila těžba nafty, plynu a dalších surovin. Někdo přímo nespojený s moskevskými mocenskými klikami, někdo, kdo má vztah k univerzitnímu prostředí. Načež v roce 1985 nastoupil Michail Sergejevič. Vystudovaný agronomický ekonom, předseda komise "pro záležitosti mládeže". Spolužák československého obrodníka Zdeňka Mlynáře z Lomonosonovy univerzity! První sovětský vůdce, který se narodil po VŘSR. Narodil se sice na jihu Ruska, ale jakožto pravou ruku si k sobě povolal Alexandra Jakovleva, pravého původce perestrojky. Jakovlev tedy nepocházel ze Sibiře, ale určitý čas byl pro své nepohodlné názory odklizen do Kanady na post velvyslance. Kanada nebo Sibiř - hlavní je, že se v té Kanadě setkal s Miškou, který tam vedl jakousi stranickovládní delegaci.

A už se to rozjíždělo. V Rusku byla roku 1986 vyhlášena glasnosť, v roce 1987 se mohlo dokonce volit z několika kandidátů. Taky byl přijat zákon, který po 60 letech umožňoval soukromé vlastnictví podniků ve službách, výrobě a zahraničním obchodu.

V březnu 1987, když přijel Gorbačov na návštěvu Prahy, jsme doufali, že zpětně uzná právo Československa na vlastní cestu k socialismu a odsoudí invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Když tak pořád mluvil a mluvil a mluvil o té svobodě různých cest. Proto byl tehdy v Praze tak mohutně vítán prostým lidem na ulicích. Jenže to jsme narazili. Ruský vůdce tvrdě odmítl jakékoli náznaky revize postoje k okupaci Československa. Avšak semínko bylo zaseto. V roce 1988 Sovětský svaz opustil "Brežněvovu" doktrínu ruského samoděržaví nad celým východním blokem. Země východní Evropy směly rozhodovat o svých vlastních vnitřních otázkách. Což pro naše komunisty byla katastrofa! Stále byli zvyklí, že se jim z Moskvy předepisuje každý pšouk, a najednou nic! Dokonce Gottwaldův žák Ladislav Adamec (KSČ od roku 1946), když se stal v roce 1988 federálním premiérem, jel do Moskvy představit programové prohlášení nové československé vlády (jak bylo činěno již od roku 1944...) a narazil tam na okázalý nezájem. "Éto váše dělo..." slyšel znova. A tak to naši komunisti skutečně podělali.

V létě 1988 vzniklo Hnutí občanské svobody, které otevřeně vstupovalo do politiky. (Charta 77 měla být nepolitickým sdružením, které se soustřeďovalo na otázku lidských práv.) HOS poprvé veřejně deklaroval krom těch svobod i určité ekonomické představy: měly být povoleny nejen malé, ale dokonce i střední podniky, jen si to považte! Nedovedli jsme si představit nic víc než soukromé prodejny, soukromé opravny, rodinné firmy v komunální sféře... Že by mohla být soukromá taková Českomoravská Kolben Daněk? Nesmysl...

Takže - co jsme těsně před Listopadem 1989 chtěli? Svobodu! Možnost vycestovat do ciziny a vrátit se. Zpívat si písničky beze strachu, že nás za to zavřou. Svobodu pro novináře, spisovatele, hudebníky, herce.. Svobodu zvolení školy i povolání pro své děti. Svobodu názoru, svobodu shromažďování, svobodné volby, otevřené všem. Konec vedoucí role KSČ, konec vlády jedné strany. Chtěli jsme navázat tam, kde komunisti před svým 14. sjezdem v roce 1968 končili. Kapitalismus jsme považovali za sprosté slovo. Ekonomické reformy nepřesahovaly obzor družstevních výroben a akciových společností, vlastněných dělníky. Jugoslávie, náš vzor!

A pak najednou komunističtí vůdci odhodili moc na zem. Ukázalo se, že když neslouží jen jako mocenský převodník rozkazů z Moskvy, pak nejsou schopni samostatného vedení země. Ukázala se ale i myšlenková impotence komunistických lídrů z roku 1968. Zestárlý Dubček, když se dostal do světel televizních kamer, předvedl nikoli svou chlapeckou bezelstnost a bezprostřednost, ale bezradnost a neschopnost. Dokonce milovaný Valtr Komárek, který se stal prvním místopředsedou "Vlády národního porozumnění", kde se měl starat o hospodářskou reformu, předvedl jedno veliké NIC: žádný návrh během těch několika měsíců nenavrhl, žádnou koncepci nepředložil. Valtr měl však nezanedbatelný podíl na dalším ekonomickém vývoji tím, že v době zahnívajícího socialismu vytvořil ve svém Prognostickém ústavu ostrov svobodného bádání. Bolševik se zde často ptal, jak má pokračovat v hospodářské oblasti, ale vždy couvl, neboť věděl, že zavedením konkurence, odpovědnosti a reálného ohodnocení práce i produktů by si sám pod sebou podřízl větev.

Co jsme v Listopadu chtěli? Svobodu - ne kapitalismus. Ale během necelého měsíce jsme zjistili, že pokud chceme svobodu, musíme mít i kapitalismus! Kapitalismus jako svobodu hospodářskou, protože bez svobody hospodářské není možná svoboda občanská, tedy demokracie. A té se nám dostalo!

I ekonomika předstihla naše představy - které jsme vlastně neměli. Jenom zavedení tržního hospodářství nám umožnilo překonat rozpad RVHP. Nemylme se - my jsme neutekli z východních trhů. To východní trhy přestaly mít zájem o naše zboží. Je podvodem dnešních bolševiků, když tvrdí, že jsme "odešli" z trhu SSSR. Tak zaprvé - po RVHP se rozpadl i SSSR, a za druhé: Rusové naše zboží odebírali, jenom nám halt za ně neplatili... Už v roce 1990 byla zavedena vnitřní konvertibilita koruny (mohli jsme si doma koupit valuty do limitu, který se stále vyšoval). Upravení koruny na reálnou hodnotu, bez přepočítávání na "tuzexovou korunu", umělého snižování kursu dolaru a umělého navyšování kurzu ruble (1 rubl za 1 dolar) si vyžádalo tři devalvace během jediného roku. Nakonec byl kurz prakticky tentýž jaký vedli veksláci - tedy tržní...

V říjnu 1995 pak následovala plná konvertibilita. Doprovázená další devalvací - ale od té doby naše kačka trvale revalvuje! Ota Šik sliboval v roce 1968 zavedení směnitelnosti někdy po deseti letech pilné práce, našim ekonomům se to podařilo po pouhých pěti letech, a to ještě v období rozpadu nejen trhů ale i společného státu se Slováky!

Dovolte ještě zmínit epochální úspěch privatizace, i té "velké". Ve skutečnosti se nepodarky ukázaly pouze u 5 % privatizovaných firem! Větší průšvih znamenalo trvání státního socialismu v bankovním sektoru, jehož jsme se zbavili díky ekonomovi Milošovi Zemanovi.

Co jsme v tom roce 1989 chtěli? My jsme přesně věděli, co nechceme, ale o dalším vývoji jsme neměli představy. Nebyli jsme na svobodu připraveni. Nejen komunističtí politici - ale ani disidenti! Nějakou koncepci neměli umělci, neměli ji lékaři, neměli ji učitelé, neměla ji církev. Neměli ji filozofové, neměli ji právníci, neměli ji vojáci. Neměli ji dělníci, neměli ji rolníci, neměla ji ani nepracující inteligence. Studenti všech oborů chtěli vyšetřit zákrok na Národní třídě. Jediný, kdo měl jakous takous představu - a na jejím uskutečňování začal ihned pilně pracovat - byl trénovaný oddíl z Prognosťáku, jmenujme alespoň Dušana Třísku, Tomáše Ježka a Václava Klause. Našim ekonomům patří obrovské díky - jenom jejich zásluhou má naše dnešní svoboda pevný základ.

Co jsme chtěli? Svobodu. A tu máme. Chraňme si ji! Nezapomínejme, že se z našich demokratických svobod začalo ukrajovat znárodňováním a zesocialisováním...

© Psáno v Praze dne 1. prosince 2009

***************************************************************************************

Jak to šlo:
Cesta k 17. listopadu (15.3.1939 - 17.11.1939)
Píseň (28. 10. 1988)
Milicionáři a disidenti (10. 12. 1988)
Palachiáda (15.-17.1.1989)
Palach to dokázal (18.-21.1.1989)
Pamatujete? (květen 1989)
Dvacet let poté (začátek června 1989)
Únava ze lží (červen 1989 - Několik vět)
Divný srpen (21.8.1989)
Jak utíkali Němci do Němec (srpen – 5. říjen 1989)
V hlaví roli (dobová úvaha ze září 1989)
Republiku si rozvracet nedáme! (aforismy ze září 1989)
Máme holé ruce! (28. říjen 1989, 16:00-17:00)
Svobodné volby! (28. říjen 1989, 17:00-18:00)
Můžou i zabít (17. listopad 1989)
Neuhodí tě! (18. listopad 1989)
Jak jsme vyhráli válku (19.-21.11.1989)
Něco si přej (22.-23.11.1989)
Konec tmy (24.-27.11.1989)
Jak nám to Anežka vyhrála (1211-25.11.1989)