Tam nemají nějaké Cikrty či Julínky, ale sestavení celého systému přenechali odborníkům. To, co z toho vzniklo, je sociálně spravedlivé a přijatelné pro všechny. Nikdo není znevýhodněn a každý přispívá na zdravotnictví dle svých možností.

U nás nejvíce sociálně nespravedlivé je právě to, co oba Tomášové vychvalují jako největší přednost: hranice 5000 Kč pro každého.

Určení ochranné hranice poplatků pevně stanovenou výší 5000 Kč je sociálně nespravedlivé. Pro toho, který má roční příjem 500 000 Kč, je to jedno procento z příjmu. Ten, kdo má ale příjem jen 100 000 Kč, je to už 5 % a platí tedy pětkrát více. Aby k této nespravedlnosti nedošlo, mají to Německu stanoveno pevně v procentech. Jsou to pro každého 2 % z ročního přijmu, pro chronicky nemocné 1 %. U každého je tedy hranice individuálně stanovena dle jeho příjmů. Kdo může platit více, platí více, kdo méně, platí méně. Platby zdravotního pojištění taky nejsou stanoveny u všech stejnou pevnou sumou, ale vypočteny procentuálně z platu.

Tak by to mělo být i u hranice poplatků. Pokud je to jinak, je to stejně nespravedlivé, jako kdyby se stanovila daň ze mzdy pro všechny stejnou sumou, třeba 8000 Kč. Ten s příjmem kolem 60 000 Kč by měl důvod se smát, ten s učitelským platem kolem 20 000 Kč by už takový důvod mít nemusel.

Stanovit nějakou hranici či odvod nějaké daně tak, aby to bylo sociálně spravedlivé pro všechny plátce, nejde jinak než procentuálně. Na to zřejmě nikdo nepomyslel. Další drzostí je vyžadování placení od bezpříjmových skupin, např.od dětí. V SRN platí až od 18 let. Předpokládá se, že potom už dítě má vlastní příjem a pokud ne, tak má už nárok na sociální podporu, ze které musí rovněž platit, a to zase až do výše jen 2 % (chronicky nemocní 1 %).

Pokud by ministr Tomáš Julínek vyžadoval, aby za děti platili rodiče, byl by to zase další případ diskriminace rodičů s nedospělými dětmi. Museli by platit dvakrát, jednou za sebe a jednou za děti. Ti s dospělými dětmi by byli zvýhodněni.

Dalším protiústavním krokem je zavedení trestu odnětí platu ve výši tří dnů pro každého nově onemocnělého. To přece nemůže být paušálně zakotveno v zákoně. Takto by mohl trestat jenom soud a musel by případ posuzovat individuálně, pokud by k nějakému zneužití ze strany pacienta opravdu došlo. To je přece nespravedlivé trestat s viníky i poctivé. Typický případ pro soud pro lidská práva ve Štrasburku. A ještě jedna otázka. Bude muset pacient platit první 3 dny za pobyt v nemocnici, když za tyto tři dny nebude mít žádný příjem? Pokud ano, kde má na to vzít peníze? V Německu prvních 6 kalendářních týdnů je nemocný placen svým zaměstnavatelem ve výši přibližně 95 % z čisté mzdy. Potom ho platí nemocenská pojišťovna přibližně 75 % z hrubé mzdy. Kdo by toho zneužíval a přitom třeba pracoval na černo, může být i vyhozen ze zaměstnání. Způsobenou škodu samozřejmě musí nahradit.

Praxe s poplatky ve zdravotnictví ve SRN u lékaře

Za návštěvu u lékaře se platí paušální poplatek za každé kalendářní čtvrtletí roku ve výši 10 eur. Nezáleží na tom, kolikrát lékaře v té době navštívíte, zdali 3x (jednou za měsíc), či 20x. Pokud tedy k lékaři chodíte průběžně přes celý rok, zaplatíte za neomezený počet návštěv za čtyři čtvrtletí celkem 40 eur. U specialisty, kam vás pošle váš lékař, se neplatí nic. Poplatky vybírá sestra, která je dál posílá zdravotní pojišťovně, u které je pacient pojištěn. Nejsou určeny lékaři, ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže přivydělat tím, že by si nechal zaplatit za vystavení receptu. Vystavit pacientovi recept je samozřejmost a součást jeho práce. Ostatně by to bylo i v rozporu se zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát. Jednou zdravotní pojišťovnou a podruhé samotným pacientem. Poplatky jsou plně započítány do nejvyššího možného zatížení pacienta (ochranný limit).

Poplatky za léky a obvazový materiál: Platí omezení na nejvýše 10 eur za lék a materiál. Za každý lék, který je na doplatek, se tedy platí 10 % z jeho ceny, nejméně však 5 eur a nejvýše 10 eur.

Pokud by tedy cena léku byla 300 eur, pacient by nezaplatil 30 eur, ale jenom 10 eur. Poplatky rovněž nejsou určeny lékárníkům, ale pro zdravotnictví jako takové a odevzdány zdravotním pojišťovnám. Jsou plně započítány do hranice nejvyššího zatížení (ochranný limit) bez ohledu na to, jestli by si mohl pacient vybrat lék bez doplatku. Zdravotní pojišťovna do toho nemůže mluvit a musí uznat lék, který lékař pacientovi předepsal a doplatek do limitu započítat.

Poplatky za pobyt v nemocnici

Za každý den pobytu v nemocnici se platí 10 eur, ale jenom do výše 28 dní v roce. To znamená, že ten, kdo bude ležet v nemocnici 14 dní, zaplatí 140 eur, ten, kdo si poleží v nemocnici 3 nebo 10 měsíců v roce, zaplatí nejvýše 280 eur. Poplatky jsou rovněž určeny výhradně na celý systém zdravotnictví. Nemocnice musí poplatky převést na účet pojišťovny. Povinnost platit má každý občan starší 18 let. Aby byl poplatek sociální (někdo může zaplatit více, někdo méně), je vypočtena jeho nejvyšší výše z ročního příjmu pacienta a je pevně stanovena na 2 procenta z jeho ročního příjmu. Je to hranice nejvyššího možného zatížení pacienta, kterou může bez nepříznivých sociálních následků ještě snést. U každého je samozřejmě jiná, a sice podle výše jeho příjmu. V tom je sociální spravedlnost pro všechny. Výjimkou jsou zdravotně postižení a chronicky nemocní, u kterých je limit nejvyššího zatížení poloviční, tedy 1 % z jejich příjmů.

Příklad výpočtu limitu

Kdo má roční příjem 20 000 eur, musí státu ročně přispět na zdravotnictví dvěma procenty, což je 400 eur. Pokud je dlouhodobě nemocný, tak jen jedním procentem, což je 200 eur. U důchodce s ročním příjmem 10 000 eur je to 200 eur, resp. 100 eur, pokud je chronicky nemocný. Vše, co za rok zaplatí přes tuto hranici, je mu zdravotní pojišťovnou vráceno.

Vyúčtování přeplatků

Každý pacient dostane u lékaře, v lékárně, v nemocnici, všude, kde platí poplatky, stvrzenky, které si uschová a příští rok odevzdá v nemocenské pojišťovně, která vše přepočítá. Co je zaplaceno přes limit, poukáže do šesti týdnů pacientovi na jeho účet. Když zaplatil méně, tak samozřejmě k pojišťovně nejde. Pacient už předem ví, kolik dostane, protože si to sám dokáže podle svých příjmů a stvrzenek spočítat.

A ještě na doplnění

Dlouhodobě, chronicky nemocný je ten, který je nejméně jeden rok v léčení stejné nemoci a nejméně jednou za čtvrt roku u lékaře na prohlídce, pro léky či radu. Např. diabetici, dále duševně či tělesně postižení, na lůžko připoutaní apod.

Pro pobyt v lázních a léčebných ústavech platí totéž jako při pobytu v nemocnicích. Lékař z poplatků nic nedostane, a proto není narušen vztah mezi ním a pacientem. Ordinace a nemocnice jsou jen výběrčími poplatků pro nemocenské pojišťovny.