Do toho nejdu
Noru jsme vykurýrovali penicilinem, takže mám zase chuť psát psí příhody. Aktivita je v těchto dnech, jistě chápete, malá.

Když leje (jako když neleje), stává se, že pejskové dostanou nápad jít na procházku. Když otevřu domovní dveře, jen strčí čumák ven a po dopadu prvních kapek ho zasunou. No a dnes?

Nora vystrčila nos do vedra a hned zajela. Chytře ale šla na druhou stranu a vyšla ven na terasu. Tady je to mnohem lepší, mínila. Takže mě procházka ve vedru neminula.

Nerad to píšu, ale…
Večer dokončuju přípravu Neviditelného psa a Hyeny a najednou cítím cosi podivného. Napadlo mě, zdali Ljuba nestrčila maso do trouby a nezapomněla na to. Šel jsem se tedy podívat dolů do kuchyně. Trouba studená. Vyšel jsem ven. Napadlo mě, že u sousedů si dělají ohýnek. Nic, všude klid a mír srpnového večera.

Vrátil jsem se tedy nahoru a ta podivná atmosféra tam byla dál. Pak mi to došlo: Garina leží na kanapi a prdí! Nebylo by na tom nic divného, psi jak známo prdí o sto šest a určitě mohou za klimatickou změnu víc než krávy a až na to Brusel přijde, bude zle. Jsem zvyklý na psí prdění. Ale tentokrát Gari prděla jaksi jinak, jaksi zvláštně…

Jako když se pálí maso v troubě.

Opatrnost
Nejsem si jist, že to tak je a rád bych, aby to tak nebylo. Ale Ljuba tvrdí, že se jí Nora teď bojí a nechce k ní přijít, když ji zavolá – od té doby, kdy byla nemocná a Ljuba se jí podívala do tlamy. Teď že je opatrná a k Ljubě se raději nepřibližuje, aby se jí zase nepodívala do tlamy.

Ona je Nora už taková baba vrtošivá, třináct let je třináct let a vede politiku „co vy mi budete povídat‟, takže těžko říct, jak to s ní je. Opatrná, to ona byla vždycky. Takže si možná říká, že z chvilkové neopatrnosti dovolila Ljubě podívat se jí do tlamy a že se to už nebude opakovat.

Co to máš, Gari?
Gari je objevitel. Gari je návštěvník. Otevřená vrata – šup, Gari je uvnitř. Nedejbože otevřený vchod do domu. Ono to tak u nás ve Šmoulově chodí. Cizí pejskové lezou k nám a Gari leze jinam.

Občas něco najde. Vždycky je to nezbednost, pokud možno zařaditelná do kategorie hnus. Tím se liší od Nory. Na nachází šišky, miluje šišky a vyžaduje „hru na šišku‟, je to odnož kopané, bez branky, s šiškou místo míče. Na podzim nastane éra jablíček. Když uvidím, že Nora něco nese, bude to s největší pravděpodobností jablíčko.

Když uvidím Gari něco nést, bude to skoro jistě nezbednost zařaditelná do kategorie hnus.

Po šesti letech
Stalo se to na den přesně po šesti letech, v horším provedení. Před šesti lety mě napadl sršeň, podnikl tři útoky a při každém mi dal žihadlo, psal jsem o tom zde. Dnes šla s pejsky Ljuba a napadla ji celá letka. Poštípala ji do hlavy, sama neví, kolik žihadel dostala. Cestou domů zavolala pohotovost. Služba s ní byla v kontaktu, zatímco sanitka přijížděla. Ljuba postupně otékala, ztrácela schopnost mluvit. Doslova v poledních silách dorazila domů a tam ji pak našla na zemi Anna a vzápětí přijela sanitka.

Stalo se po dlouhé době, že jsem ráno nešel s pejsky já… nemá cenu si to vyčítat, prostě to tak čert spískal. Asi by mě taky sršni poštípali, ale v nádechem temného humoru podotknu, že by se mi nezamotali do vlasů, jako se to stalo Ljubě.

Takže adrenalin, kapačky, antialergika. Na kolenou děkuju, jaké máme zdravotnictví! Nechci ani pomyslet, jak by to dopadlo, kdyby sanitka nepřijela včas.

No a kdo tvrdí že sršni neútočí, tak ten tedy pěkně kecá.

Jak jsme se trefili
Moje dešťoměřidlo ukazuje pětatřicet milimetrů srážek – neděle půl osmé večer! S pejsky jsem byl venku dvakrát a pokaždé se vrátili za sucha. Předplatil jsem si předpovědní aplikaci Windy: ukáže mi mezeru v mracích, abych stačil s Gari a Norou oběhnout okruh a nezmoknout?

Ukázal. Navlhli jsme odspodu, tmo se nedalo vyhnout, ale vršky, naše kapoty, vše zůstalo v suchu. A teď, co tyto řádky píšu, na veluxové okno bubnuje déšť. Přesně podle předpovědi.