Vzpomněli jsme výročí Srpna 1968, v kinech běží film Vlny. Je dobře, že v dramatickém zobrazení přibližuje mladým lidem, co se tenkrát dělo. Jinak by o tom nevěděli zhola nic, vždyť i jejich rodiče mají často jen mlhavou představu, pokud vůbec nějakou.

Jako pamětník bych rád dodal pár postřehů.

Oslavované Pražské jaro fakticky trvalo pouhé tři měsíce, od března do května. Před tím veřejnost sledovala vnitrostranickou půtku, souboj dvou křídel v komunistické straně. Tisk se zabýval zločiny padesátých let, zásadní témata ale zůstávala tabu. Ke zlomu došlo, když vypukla aféra kolem generála Jana Šejny. Byl stíhán kvůli kšeftování s jetelovými semínky (nevymýšlím si) a zachránil se útěkem do Itálie, skončil v USA. Od tohoto okamžiku se v tisku psalo mnohem svobodněji, ale v květnu už začal otevřený nátlak Moskvy a události spěly k invazi.

Bavit se o Pražském jaru jako o koncepčním pokusu ustavit jakýsi socialismus s lidskou tváří je scestné. Byl to živelný proces. V čele KSČ stál slaboch Alexander Dubček, představy tzv. reformního křídla partaje byly zmatené, pokud vůbec nějaké. V těch třech jakž takž svobodných měsících ve veřejnosti vyvstával stále jasněji formulovaný požadavek ustavit pluralitní systém bez vedoucí úlohy KSČ a to bylo absolutně nepřijatelné pro Dubčeka, natož pak pro Moskvu.

Ve zpětném pohledu se dokonce zdá, že proces byl od začátku řízen z Moskvy s cílem jednak zlikvidovat liberálnější křídlo v KSČ, jednak instalovat vojenskou sílu SSSR na našem území: Sověti ten požadavek dlouhodobě uplatňovali, ale narazili na odpor Antonína Novotného, tehdejšího prvního muže státu. Proto byl Novotný odstraněn, nahrazen rusofilním idealistou Dubčekem. O vpádu bylo rozhodnuto zřejmě od začátku roku 1968 a hledaly se jen vhodné záminky, aby se vpád ospravedlnil před komunistickou pátou kolonou na Západě, před kompartajemi, tzv. „mírovým hnutím‟ (jeho obdobou jsou dnešní chcimíři, taky je to agentura Moskvy) a popletenými levicovými intelektuály (ti hrají zničující roli napříč dějinami dvacátého a teď i jednadvacátého století).

Rozhlas a další média (rozhlas z technických důvodů měl v Srpnu největší dopad) proto Dubčekovu skupinu podporoval a snažil se zabránit střetnutí. Rusové byli, jsou a budou mistři lživé propagandy. Zneužili by odpor pro svoji verzi příběhu. Naopak, z dnešního pohledu směšný narativ o „zrazeném přátelství‟ celosvětově oslabil jejich vliv, hlavně v intelektuálních kruzích, ty až do té doby jim sloužily jako opora.

Mohla se skupina Dubček & spol. zachránit? Možná, ale musela by jít cestou, pro jakou se rozhodl v Polsku Wojciech Jaruzelski, když v roce 1981 vyhlásil doslova krvavou diktaturu a udusil nepokoje v zemi. Jenže Jaruzelski byl generál, kdežto Dubček byl jenom slušný ubrečený člověk, popletený náhlou popularitou: nepochopil, že není populární proto, že prosazuje socialismus s lidskou tváří, nýbrž proto, že oslabuje komunistický režim.

Srpen 1968 byl nepochybně prohra s ohledem na podvolení Moskvě podpisem Brežněvova diktátu. Nicméně se podařilo zabránit vzniku tzv. dělnicko-rolnické vlády. V Moskvě ustavená varianta pod vedením Gustáva Husáka rozjela tzv. normalizaci, tupý režim nýmandů. Dvojice Vasil Bilak a Alois Indra byli řezníci mnohem tvrdšího typu, těžko spekulovat, jaký režim by tu zavedli, kdyby se jim varianta dělnicko-rolnické vlády povedla. Bylo by to lepší nebo horší? Je to volba, která žumpa víc nebo míň páchne.

Je z toho všeho poučení? Ovšem, že ano. Rusko (nehrajme si na to, že SSSR byl „něco jiného‟, bylo to imperialistické Rusko v rudém trikotu) bylo, je a bude vždy tupé a násilnické. Blázen ten, kdo mu cokoli v čemkoli věří. Sympatii levicových intelektuálů zřejmě Rusko ztratilo navždy a proto dnes svoji pátou kolonu staví hlavně na podpoře nacionalistických partají a extremistických skupin (včetně islamistických, což je opravdu černá groteska). Z takového pytle se novodobá „mírová hráz‟ těžko sestaví. V tomto ohledu je mnohem slabší než někdejší Sovětský svaz. Což neznamená, že to není Říše zla, která rozumí jen odhodlanosti a síle. Tu musíme prokázat my, nikdo jiný to za nás neudělá.