Přišel jsem z práce ve tři hodiny ráno a dlouho jsem nemohl usnout. Nakonec se mi to přeci jenom podařilo. V půl deváté ráno mě probudil telefon. Protože jsem se lekl, že jsem něco na aeroplánu prošvihl, nebo že se něco vysypalo, tak jsem to polomrtvý vzal.

"Dobrý den, mé jméno je Toman a volám jménem Telefoniky O2, máte na mě pět minut, chtěl bych vám položit pár otázek?" "Ne, nemám ani minutu!" Praštil jsem svou stařičkou Nokií a dopotácel jsem se do postele. Už jsem pořádně neusnul a toho Tomana, nebo jak se jmenoval, jsem proklínal a posílal do horoucích pekel. Jaké otázky, já na žádné odpovídat nechci, naposledy mě takhle otravovali v Londýně, a tak jsem jim odsekl, že jsem v zahraničí a že za jejich dotazy já nebudu platit. Zase jsem měl v noci práci a dnes se to pochopitelně zase opakovalo. Čert aby toho kyslíka vzal! Chápu, že ten člověk, co volá, je za to placený, ale to mu sakra nedojde, že někdo může pracovat i v noci a že se chce vyspat? Ne, celý národ nesedí v kancelářích od časných osmi hodin, i když to tak mnohdy vypadá! Já jim kašlu na strašně výhodné tarify, stejně jsou služby našich operátorů nestydatě předražené, a když jsem na nátlak jakési slečny podlehl sladkému mámení, že ten nový tarif je tak strašně výhodný a že po všech slevách nebudu paltit nikdy víc než 590 Kč.... Samozřejmě jsem nikdy od té doby takovou sumu neplatil, vždy jsem platil víc. Když jsem se ptal, proč neplní O2 slib, tak mi bylo vysvětleno, že to vlastně tak je, ale že v tom nebylo započítáno to či ono. Ale na to ta milá dívka nějak zapomněla!

Jsem člověk, který je na štíru s počítači. Píšu na nich, umím poslat fotky a text, prostě základy jsem jakž takž zvládnul. Ale ti ajťáci mají velmi úchylného koníčka, věci měnit a komplikovat. A tak se stane, že nějakou dobu neposílám fotky k vyvolání a hle, všechno je jinak! Naposledy jsem měl takový problém: zapomněl jsem přístupový kód, zaboha jsem si nemohl vzpomenout. Na třetí pokus se mi ozval mobil, že operátor zablokoval můj přístup k penězům, ale že podle návodu na stránce banky si mohu jednoduše přístup obnovit. I postupoval jsem dle rad. Zvolil jsem si nové heslo, které nahradilo dřívější PIN kód zaslaný bankou. Devět písmen bez diakritiky, jedno písmeno musí být velké a heslo musí obsahovat i číslo. I zvolil jsem. Vybaflo to na mě, že je neplatné. I zkusil jsem to znovu, opět špatně.

To jsem už zuřil. Zavolal jsem na help desk, jak se dnes hezky česky říká informacím. A tam podle hlasu jakýsi mladík, který se představil, se zeptal s čím mě může pomoci. Vysvětlil jsem mu svůj problém a on mi s neskrývaným despektem vysvětlil, jak mám postupovat. Řekl jsem mu, že přesně tak jsem postupoval, ale to heslo že si to nevzalo. "A máte tam minimálně devět znaků a velké písmeno a čísla?" "Ano mám, dokonce i víc, ale stejně si to nechce vzít mé heslo!" "No jo pane, ale vy tam máte mezery mezi slovy, to nemůžete!" "Ale to v návodu nikde není a mezera je v počítači také znak!" "Pane, prosím vás, v heslu nesmí být mezery, to snad pochopíte i vy, ne?" Řekl to s takovým despektem, že kdyby to byl můj syn, tak by dostal pár facek. "Pane, chápu, že máte dojem, co dojem, jistotu, že máte co do činění s naprostým debilem, ale věřte, že i vy jednou budete starý a že pokrok bude někde jinde než váš rozum a budete mít problémy s věcmi, které pro další generaci budou naprosto jasné!"

Dostal jsem takový vztek, že jsem si musel nalít rum a uklidnit se. Co si ten frajer z banky o sobě myslí? To je neučili, že za ty peníze, co nám banka za všechno strhává, musí být na klienty slušní? Trvalo dost dlouho, než jsem se uklidnil. Při té příležitosti jsem si vzpomněl, jak jsme v práci museli každé tři měsíce měnit přístupové heslo do počítačového systému. Jeden mladý kolega, kterému jsme říkali "Velké dítě", vymyslel neuvěřitelné heslo: "V kundě veslo 1 (ta 1 tam musela být, protože tam také muselo být číslo)", což bylo oblíbené přístupové heslo do naší šatny za časů, kdy jsme měli od dveří klasické klíče, které každou chvíli někdo zapomněl doma, a tak musel toto vulgární heslo řvát na chodbě šaten. Dlužno podotknout, že to nebylo samoúčelné, vedle naší šatny měly šatnu holky z výpravny. A tak si zadal do počítače toto heslo i s diakritikou. Počítač ho sice přijal, ale nešlo se tam tím heslem kvůli diakritice přihlásit. "Kluci, co mám dělat, já se tam nemohu přihlásit?" Když nám sdělil, jakou kravinu tam zadal, tak jsme mu řekli, že to musí změnit. "A na co to mám změnit?" "No, co třeba v kundě veslo 2?" "Ne, hele, zavolej na help desk, když se těm zapráskanejm ajťákům platí takové nekřesťanské peníze, ať se snaží, a požádej je, aby to změnili." "Haló, já bych potřeboval změnit heslo v počítači. Cože, jaké heslo jsem tam dal? No, v kundě veslo 1!"

Na druhé straně telefonu bylo prý chvíli ticho a pak s těžko potlačovaným smíchem mu ajťák vysvětlil, že tam nesmí být žádná diakritika "to jsou háčky a čárky", ale na to, aby systém otevřeli, si dali zcela nepochopitelnou podmínku: "Musíte nám poslat úplně jednoduchou anglickou větu, my vám na ni odpovíme a vy se můžete znovu přihlásit novým heslem do počítače." "Honzo, můžeš mi poradit nějakou jednoduchou anglickou větu, prosím?" Napsal jsem jim: "Are you stupid?" Okamžitě přišla odpověď: "No!" a "Velké dítě" se mohlo přihlásit normálním heslem. I když to předchozí mi připadalo také normální, já bych jim ho vnutil bez háčků a čárek…