Malý šroubek přečasto může býti příčinou nefunkce velkého stroje. Velké události pak mohou začínat i prostou neznalostí fysikálních zákonů u představitelů lidosprávy. V tomto případě dámy sledující výzdobu oken a podávající „zprávu o pověsti“ na patřičné požádání a jiné zprávy zajisté i bez toho.

Stalo se za onoho času, kdy v Praze panovala vedra a bylo vyhlášeno šetření vodou. Soudil jsem, že na mne se nevztahuje, neb vodu jsem měl z vlastního zdroje. Navíc jsem silnici kropil nikoli z tohoto zdroje, ale ze staré vany odstavené na zahrádce za domem a nad domem. Domeček totiž stál (dosud stojí) pod strání. Byla to dobrá stará a velice rozměrná vana, někdy z dvacátých let a přišel jsem k ní, když v Bubenči Správa služeb diplomatického sboru zařizovala jakousi ukradenou vilu pro kubánské velvyslanectví a vanu vyhodili na chodník. Vanu, do níž se pohodlně mohl složit i obr Kostěj, mi z toho chodníku až do domu pak za malou pozornost dovezl šofér stavebního podniku, který Kubáncům tu secesní vilu přebudovával na „Brusel“. Takže někdy po roce 1958.

Stalo se tak také proto, že v domečku, kam jsme se uchýlili namísto do Kamenného Přívozu či do Nejdku (kam nás vláda lidu, lidem a pro lid, původně hodlala přesídlit), nebyla žádná koupelna ani záchod. Do domečku jsme se uchýlili proto, že byl sice na samé hranici Hlavního města Prahy (přesněji řečeno asi 200 metrů před ní) ale nebyl v Nejdku či Kamenném Přívozu. Stěhovali jsme se tam, či správně řečeno „nabourali“, právě v den Stalinovy smrti roku 1953 a záchod jsme si pořídili k druhému výročí té události. Do té doby jsme používali kýbl a ten jsem pak pod rouškou noci vynášel do nedaleké Vltavy, kde se naše extramenty mísily s koláči všech těch Hlavního města Prahy hladinu valem pokrývající. Romanticky to čeřila flotila Československé plavby labsko-oderské. Když jsem donesl z Vltavy svou kanoji, trvalo vždy nejméně hodinu, než jsem ji umyl ze všeho, čím ji na mou věru ta nikoli stříbropěnná řeka oblepila.

Nabourat jsme se tam mohli, dodávám, neb domeček byl od roku 1939 neobývaný. Roku 1939 ostatně jen krátce, uprchlíky ze Sudet. Postaven roku 1872 jako kantina druhdy nedaleké Dynamitky Nobel. Odtud taktéž ten vlastní vodní zdroj a ve skále za domečkem vytesané sklepy na skladování piva. Měli jsme vanu. Takže ohřívali vodu na sporáku a koupali se. Neb nebylo odpadu, stávala na verandě u vchodu, odkud to už pak mělo kam odtéci.

Po čase, teď už neupřesněném žádným výročím, jsme se zmohli i na normální koupelnu v domě a boiler tamtéž. Historická vana (do koupelny by se nevešla) se ocitla na zahrádce nad domem. Každé ráno, ať v zimě či v létě, jsem zahajoval tím, že jsem do ní šel upadnout (v zimě si párkrát nabil hubu o led). Naše máti totiž byla knajpijánka (podle bavorského pana faráře Sebastiana Kneippa) a od útlého dětství nás vedla k otužování se. Tím se konečně prodíráme autorovou epickou houští k jádru věci. Vypouštět ji z nového místa nebylo kam, teklo by to do domu a tak vše co nevyužito na zalévání, případně praní, za použití známého principu rozdílnosti tlaku nejprve odsáto a pak vypuštěno hadicí přes okraj do míst, odkud by to do domečku neteklo. Vodu zajisté bylo třeba čas od času vyměnit a i v tomto případě, zvláště pak v čase onoho vedra, tudíž do vany zastrčena hadice, ale kapaliny použito na kropení vozovky před domečkem. Ta totiž byla prašná a kolem jezdily V3S do skladů Řempo (v té bývalé dynamitce Nobel) a prach vířily. Zvířený prach vířil, nepokropen, až do domečku.

Stalo se, za onoho času, že kolem šla soudružka Pokorná, svého řemesla zaměstnanec spolku Svazarm a přidruženě šéfující z vůle lidu uliční lidosprávě. I pocítila potřebu upozornit mne, že plýtvám vodou, ač nařízeno šetřit s ní.

Rád jsem jí svěřil, že jednak jde o vodu z vlastního zdroje, a pak, že hlavně jde o vodu použitou. Pozval ji dál a podél hadice ji dovedl až k vaně.

„To mi chcete vykládat, že ta voda teče do kopce,“ odtušila dáma, ukázala prstem na hadici na okraji vany a hrdě odešla.

Záležitost tím však nebyla uzavřena. Za krátký čas obdržel jsem pozvání, a to ve formě dostavte se před jakousi komisi ONV v Praze 8. Tam právě došlo k onomu památnému setkání s předvojem, neb komisi nepředsedal nikdo jiný, než věhlasný soudruh Krosnář, v té době už poněkud poodstavený, ale jinak stále ještě člen ÚV KSČ a jinak též poslancující právě za svrchovaný lid Prahy 8. Na pořadu bylo pak zajisté mé pohrdání rozhodnutím představitelů tohoto lidu, ad vocem šetření vodou.

Inu, z obvinění na plenění vodních zásob hlavního města Prahy, po vcelku krátké debatě a předložení patřičné dokumentace k viditelné lítosti celé komise sešlo, ale soudruh Krosnář se rozhodl předvést se v roli rozšafného obhájce práv pracujících a pozastavil se nad tím, k čemu jsou mi doma dobré dvě vany (jedna v koupelně, druhá na zahrádce).

„Podívej,“ pravil – až do té doby mi komise vykala. „My tady máme uhlíře. Rozvážej uhlí a to se umažou, že jo? A nemaj´ se kde umejt. A ty máš doma dvě vany. Nač potřebuješ dvě vany?“

Starost zakladatele strany lidí zvláštního ražení mne dojala a otázal jsem se, zda nemyslí, že se mají přijít umývat ke mně. Zůstalo to bez odpovědi.

„Můžete jít,“ řekla posléze slečna, co to všecko zapisovala.

Pozdravil jsem a šel. Nikdo mi neodpověděl.

Zpráva o pověsti, dodaná o cosi později Městskému soudu v Praze v rámci zjišťování charakteru pachatele podvracení socialistického státního a společenského zřízení (opravdu to zřídili) pak konstatovala, že se neopíjím, nebiji děti, vlastní ani cizí, ale zdůraznila, že často používám taxíků, a to i k cestě z domova. O plýtvání vodou tam kupodivu nebyla zmínka.