23.7.2019 | Svátek má Libor


VZPOMÍNKA: Mentálně postižení

22.8.2013

Byli jsme v Austrálii asi pět let když jsme se s manželkou rozhodli, že půjdeme pracovat do nedalekého střediska, kde se budeme starat o děti a mladé lidi, kteří vesměs patřili do kategorie politicky korektně zvané "mentálně postižení". Většina z nich si vyžadovala neustálý dozor, takže se zde pracovalo na směny, ranní od šesti, odpolední od dvou a případně nejméně náročnou noční směnu. Když jsem se po několika měsících práce s hluboce zaostalými případy trochu vypracoval, stal jsem se jedním ze čtyř lidí, kteří jsme měli na starosti šest mladých mužů od 17 do 25 let, kteří bydleli v jednom z domů stojících v několika skupinkách uprostřed udržovaného buše, spíš připomínajícího park. Se všemi z nich se dalo nějak domluvit, když ne řečí tak aspoň posunky, jejich IQ stěží dosahovalo 50; na této úrovni je to ale těžko měřitelné. Nejvyspělejší z nich, jménem Michael, měl mentální věk asi čtyř až pětiletého dítěte, čili dalo se s ním skoro normálně konverzovat o běžných věcech. Spoléhat se na něho ale příliš nedalo.

Pár z těchto hochů mělo sklony k tomu stát se mladistvými delikventy, což je na této úrovni jakýmsi pravidlem — čím vyšší IQ, tím větší sklony k špatnému chování. Zlatým pravidlem bylo nevměšovat se do toho, pokud mezi nimi vznikly rozpory. Aspoň ne okamžitě. Svou autoritu uplatnit teprve když se situace trochu uklidnila. Pokud by se mezitím někde něco rozbilo, zaplatil by to stejně erár. Po celý čas se mi tam ale nic opravdu zlého nestalo, pouze zpočátku jsem dostal od jednoho z rezidentů docela slušnou ránu do žaludku, to když jsem si to zlaté pravidlo ještě nevyvodil. Od té chvíle jsem také věděl, že při této práci musíte mít neustále oči vzadu na hlavě či, ještě lépe, mít je vytrénované k tomu, aby kolem vás dokázaly opisovat kruhy.

Pracovat zde mělo pro nás jednu velikou výhodu. Byli jsme totiž vedeni jako státní zaměstnanci, což je pro finanční instituce ten nejsolidnější status. Tím pádem jsme si mohli vypůjčit peníze, které se daly investovat do nemovitostí. Banky věděly, co dělají. Jakmile byl po uplynutí zkušební doby člověk přijat natrvalo, nebylo snadné jej ze zaměstnání propustit. Pochopitelně, že se našli mazaní ulejváci, kteří toho využívali, jak se dalo. Chodili si potom do práce, jen když se jim zachtělo, vybírali si v rámci možností jen ty nejlépe placené směny, při nichž dělali jen to úplné minimum, jaké jim prošlo, atp. Trvalo to někdy i roky, než se rigidnímu systému podařilo takového nemakačenka zbavit. V jednom krajním případě, který jsem míval dennodenně před očima, permanentně nadrogovaný muž s cynickými názory a neexistující pracovní morálkou dokázal nějak v místě přežívat. Pravidelně dostával výpověď, na niž pokaždé reagoval odvoláním, pečlivě a chytře vykonstruovaným a podaným přes odborovou organizaci. Než to prošlo systémem a on mohl dostat znovu výpověď, uplynul další půlrok. Teprve když jsem odtamtud odešel, jsem se doslechl, že na chudáka Colina přece jenom těžce dosedla až do té doby gumová bota systému, která ho konečně nelítostně zašlápla. Zapomněl totiž zaplatit odborům příspěvky...

V tomto zaměstnání jsme oba vydrželi necelé čtyři roky; o moc déle by to ani nešlo. Chybí zde zpětná vazba, výsledky většinou žádné nevidíte a to vám pomalu odsává energii. I když jí zpočátku máte dost, po čase se to pozná, takže jsem si všiml, že většina zaměstnanců patřila k jedné ze dvou základních kategorií. V té první byli většinou mladší lidé, často ženy. Ti v této práci viděli své životní poslání, alespoň zpočátku. Po čase je, jak jim začínala ubývat energie, čekalo těžké rozhodování. Buď podali výpověď a našli si nějaké jiné poslání, nebo přešli do té druhé kategorie. V ní se nacházeli ti, kteří se na tuto práci dívali především jako na způsob obživy. Znamenalo to ubrat podstatně na entuziazmu, nesnažit se být spasitelem lidstva, prostě přežívat. K tomu došlo obvykle asi po třech, maximálně čtyřech letech strávených v tomto zaměstnání. Zřejmě se jednalo o přirozenou obranu organizmu, protože výjimky téměř neexistovaly. To se stalo i nám a vyřešili jsme to tím, že jsme odešli. Stát se cynickým Colinem by mi bylo nesedělo.

Po této životní epizodě jsem přesvědčen o jednom: kdyby každý člověk měl příležitost v takovémto zaměstnání pobýt aspoň nějaký ten měsíc, díval by se potom na celý život úplně jinak. Vážil by si především ještě mnohem víc toho, že se narodil zdravý a bez handicapu.

Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com



NÁZORY: V kolika letech jste si vzali hypotéku?
NÁZORY: V kolika letech jste si vzali hypotéku?

Anonym, nechci aby věděli, děkuji 8) Uvažuji o hypotéce, byt nebo dům. Musím samozřejmě ještě šetřit aby mi ji vůbec dali. Ale radši platit 8tisíc hypotéku než podnájem. Chci se zeptat v kolika letech jste si ji vzali, na co a zda nelitujete. Je mi 26, bezdětná.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.