15.11.2018 | Svátek má Leopold


VÝSTAVA: Co dělali výtvarníci?

12.9.2018

aneb Osmašedesátý rok nezvyklým pohledem

Kulatá výročí slavných událostí zpravidla vedou k neuvěřitelné záplavě banalit a k pramálo invenčnímu opakování notoricky známých skutečností. Nejinak tomu bylo při padesátém výročí srpnové okupace Československa vojsky zemí tzv. socialistického tábora. Mezi stovkami letošních srpnových vzpomínkových akcí, z osvětového hlediska nepochybně záslužných, bychom ty objevné mohli spočítat na prstech jedné ruky. O to větší překvapení přichystala Západočeská galerie v Plzni znamenitou výstavou Anatomie skoku do prázdna; Rok 1968 a umění v Československu. Na svých webových stránkách připojila galerie ještě vysvětlující podtitul:Pražské jaro, invaze a začátek normalizace ve výtvarném umění.

Jiří Kolář: Každý má vlastní tvář, 1969

Jiří Kolář: Každý má vlastní tvář, 1969

Enigmatický název výstavy, který si autorka vypůjčila z básně Miroslava Holuba, bohužel hovoří pouze k úzkému okruhu zájemců. To je škoda, protože výstava sama o sobě, počínaje záměrem přes výběr děl a jejich zařazení do dobového kontextu až po instalaci, představuje kvalitativně nový pohled na vývoj výtvarného umění v Československu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. K událostem letošního léta tak Západočeská galerie v Plzni přispěla znamenitou expozici, která o intelektuálním a výtvarném životě Československa konce šedesátých let minulého století vypovídá mnohem lépe než snad všechny dosavadní příručky a přehledy dohromady. Na první pohled je patrné, že autorka výstavy Helena Musilová, někdejší ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze, postavila svůj projekt na solidním výzkumu, že koncepci expozice dokonale promyslela a že nic neponechala náhodě. Výsledkem je mnohem barvitější, plastičtější a mnohotvárnější obraz českého a slovenského výtvarného umění té doby, než na jaký jsme zvyklí.

Nikdo, kdo se zajímá o literaturu a výtvarné umění v Československu v polovině šedesátých let minulého století, nemůže obejít fundamentální memoáry Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové Let let, Pokus o rekapitulaci. Tyto subjektivním způsobem viděné a široce chápané dějiny literatury a výtvarného umění u nás v letech 1952 až 1968 získaly nyní v podobě výstavy Anatomie skoku do prázdna vynikající vizuální zrcadlo, které názorně ukazuje, že Pražské jaro nezačalo v roce 1967 na prosincovém plenárním zasedání ÚV KSČ. Na vlastní oči se nyní můžeme snadno přesvědčit, že kolem roku 1965 vyvřely přes půl druhého desetiletí skrývané a potlačované proudy českého moderního umění, navazující bezprostředně na dění třicátých a čtyřicátých let. Mnozí aktéři meziválečné avantgardy ostatně ještě byli naživu a sami do dění aktivně zasahovali. Kontinuitu, která byla zdánlivě přervána, zachovávala nastupující generace prostřednictvím osobních a často velmi intenzivních kontaktů. Ani státní hranice už nebyly v polovině šedesátých let tak hermeticky uzavřené, jako o deset let dříve, a mnohé trendy tehdejšího světového umění opět rezonovaly v Československu jen s minimálním zpožděním za evropským vývojem.

Autorka výstavu časově vymezila dvěma chronologickými mezníky: na počátku sjezdem Svazu československých spisovatelů v červnu 1967, který zahájil veřejnou kritiku předchozích temných let a otevřel dveře pronikavé změně atmosféry v české společnosti, a na konci přijetím nových stanov uměleckých svazů v prosinci 1972, které definitivně uzavřely ono krátké období relativní svobody spojené s pojmem Pražské jaro. Rozdělila ji do pěti částí, z nichž tři zahrnují několikaměsíční časová období a dvě bezprostřední reakci na zlomové události: na samotnou okupaci Československa 21. srpna 1968 a na sebeupálení Jana Palacha 16. ledna 1969. Vystavená díla reprezentují tvorbu téměř devadesáti autorů, ale díky vzornému výběru a instalaci nepůsobí expozice v plzeňských Masných krámech ani chaoticky, ani přeplněně.

Výčet začíná Janem Zrzavým a kontinuitu s děním třicátých a čtyřicátých let představují někteří další od jednoho z hybatelů meziválečné avantgardy Adolfa Hoffmeistera až po členy Skupiny 42, mezi nimiž tu dominuje Bohumír Matal. Těžiště výstavy je ovšem postaveno na dílech tvůrců, kteří byli v šedesátých letech na vrcholu. Docela překvapivě se tu setkáváme s dílem Vladislava Mirvalda, jehož okouzlení op-artem mu nezabránilo namalovat v červenci 1968 Poctu republice, přes působivá díla Zbyška Siona až po monumentální malbu Miroslava Šnajdra 21. srpne 1968, která se stala emblémem celé výstavy.

Malířsky čistá díla Mikuláše Medka na jedné straně a komplikované technické experimenty Jiřího Koláře na straně druhé dokládají, jak široké stylové rozpětí již koncem šedesátých let minulého století české a slovenské výtvarné umění představovalo. Plejáda nečekaně zajímavých obrazů, plastik, kreseb, strojopisů a koláží méně známých autorů pak ukazuje, z jak širokého zázemí jejich umění vyrůstalo. Mimořádně důležitým doplňkem jsou ukázky tvorby Václava Havla. Ty vystavené sice formálně navazovaly na Apollinairovy Kaligramy, známé v českém prostředí zásluhou Josefa Čapka, a na futuristickou typografickou poezii, ale Havel jim v podobě svých Antikódů dal zcela jiný obsah.

Výstavu provází pečlivě připravená publikace, do níž perfektním způsobem zapadá osvěživý text Ludmily Vachtové, která právě v roce 1968 vydala svou proslulou monografii Františka Kupky. Zde se v autobiografickém ohlédnutí zabývá děním v tehdejších malých, ale vlivných pražských galeriích, které dokonale zrcadlilo politický vývoj v Československu oněch let od opatrného optimismu přes krátkou euforii až k normalizačnímu bezčasí. Text Ludmily Vachtové je cenný mimo jiné tím, že perfektně popisuje důležitou kontinuitu s meziválečnou avantgardou a dokonce ještě s uměleckým děním bezprostředně před první světovou válkou, z níž se zrodil obdivuhodný kulturní kvas druhé poloviny šedesátých let v Československu.

Anatomie skoku do prázdna; Rok 1968 a umění v Československu je přesně tím typem výstavy, která měla při příležitosti 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy proběhnout v Praze, nejlépe v Národní galerii v Praze, kam by svým charakterem patřila. Západočeská galerie v Plzni ji však realizovala víc než zdařile, o čemž se můžeme přesvědčit do neděle 16. září 2018 v tamních Masných krámech. Snad se podobné výstavy v nějaké modifikované podobě dočkáme v dohledné podobě i v Praze.

Nikolaj Savický


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.