10.12.2016 | Svátek má Julie






UKÁZKA: Rachel Caine, Mrazení

22.4.2008 0:05

Mrazení Rachel CaineTOPlist   Kapitola první
   
   Nebe nade mnou bylo modré. Taková ta jasná, jakoby mělká bezoblačná modř, která na vás civí podobně jako Nietscheho propast. Ani mráček na dohled.
   Nesnáším jasné nebe. Vždycky jsem z něj nervózní.
   Skrčila jsem se a naklonila dopředu, abych se ze sedadla řidiče mohla podívat nejvíc zbarvenou částí předního skla. Kdeže, ani mráček. Dokonce ani náznak cudného závoje rozptýlené vlhkosti. Opřela jsem se na sedadle a s trpitelským povzdechem jsem se pokusila najít pohodlnější polohu. Poslední odpočivadlo s občerstvením, které jsem zahlédla, vypadalo napůl rozpadle a tak strašlivě, že by i otrlý řidič kamiónu raději pokračoval v jízdě, ovšem patrně brzy dojde na to, že mi přestane záležet na čistotě a důležitá bude jen dostupnost.
   Byla jsem tak utahaná, že mi okolí připadalo jako přecezené, s prosvítající strukturou, prostě malinko nesprávné. Od chvíle, kdy se mi podařilo urvat tři hodiny spánku, už uplynulo třicet hodin. A navíc tomu předcházelo čtyřiadvacet hodin plných adrenalinu a kofeinu.
   Ještě před tím vším jsem strávila na silnici tři týdny, kdy jsem se hnala jako šílená, pořád na ostří nože mezi nudou a zděšením. Nacházela jsem se ve velmi skutečné válce, přímo na frontě, a jen jsem čekala, odkud přiletí další kulka.
   Zoufale jsem toužila po koupelně, vaně a posteli. V tomhle pořadí.
   Místo toho jsem vymáčkla z motoru ještě o něco vyšší rychlost.
   „Jsi v pořádku?“ zeptal se můj spolucestující. Jmenoval se David a seděl odvrácen ode mě, aby mohl vstřebávat slunce, jež ho zalévalo postranním okénkem. Když jsem neodpověděla, otočil se ke mně. Pokaždé, když jsem spatřila jeho tvář, projela mi páteří drobná vlna potěšení. Protože vypadal úžasně. Vystupující lícní kosti, hladká nazlátlá pleť, záblesk kulatých brýlí, které nepotřeboval, ale s oblibou je nosil z důvodů krytí. Právě teď se neobtěžoval maskovat své oči, takže zářily barvou, jaká se v lidském genomu nenajde... Teplou bronzovou s oranžovými tečkami.
   David byl džin. Měl dokonce i láhev, která momentálně spočívala v kapse mého saka; odzátkovaná. A ta záležitost ohledně tří přání? Ne, tak to neplatí. Dokud budu mít tuhle láhev, mám neustále k dispozici téměř neomezenou moc. Jenomže s tím souvisí také téměř neomezená zodpovědnost, takže to zdaleka neznamená jenom ten kopec šlehačky.
   Nevypadal unaveně. Díky tomu jsem se ovšem cítila ještě o chloupek hůř, pokud to bylo vůbec možné.
   „Potřebuješ si odpočinout,“ poznamenal. Obrátila jsem pohled zpátky na silnici. Dálnice I-70 se táhla k obzoru, podobná ploché černé pentli, dělicí čáry na ní už pod nemilosrdným pouštním sluncem dávno vybledly. Po obou stranách se krajina ježila víc trny než listy – juky ‚Joshua tree‘, přičaplé kaktusy. Pro dívku z království vláhy, jinak známého jako Florida, byl řídký, suchý vzduch na dýchání jakoby příliš lehký a tak horký, jako by mi měl propálit všechnu izolaci v plicích. A po těch dnech hry na kočku a myš tady uprostřed ničeho už se mi všechno rozplizávalo do jednotvárnosti.
   „Kdepak, je mi bezvadně,“ řekla jsem. „Jak jsme na tom?“
   „Líp než posledně,“ odpověděl. „Mám dojem, že nás zatím nezpozorovali.“
   „Zatím.“ V krku se mi zvedala trpká chuť, kterou nezavinily jen chybějící zubní kartáček a mentolová pasta. „No, a jak daleko musíme ještě dojet?“
   „Chceš to přesně?“
   „Přibližně.“
   „Jde ti o míle, nebo o čas?“
   „Prostě už to vyklop.“
   „Právě jsme minuli město jménem Solitude. Ještě šest hodin, plus mínus.“ David se opřel v sedadle spolujezdce a pořád se na mě díval. „Vážně. Jsi v pořádku?“
   „Musím čůrat.“ Znovu jsem si poposedla a upřela zrak na silnici. „Tohle je taková otrava! Být člověk je fakt otrava.“ Měla bych o tom něco vědět. Krátké, velkolepé a svým způsobem opravdu skvělé období jsem totiž strávila jako džin. A nikdy jsem přitom nepocítila tu trapnou potřebu čůrat někde v pustině. Odstrčil se na sedadle nohama a zaklonil hlavu. „Jo, to už jsi říkala.“
   „Protože je to pravda.“
   „Předtím ti nevadilo být člověkem.“
   „To jsem ještě nevěděla, jak žijí ti druzí.“
   Usmál se na strop nad sebou. Což bylo plýtvání, protože ten to určitě neocenil tak jako já. „Chceš, abych ti vyčaroval koupelnu?“
   Mizera. „Jdi do háje.“
   Obdařil mě tím svým speciálním výrazem s nevinným pohledem pod zdviženým obočím. „Proč? Pomůže to?“
   Jenom mě s tou koupelnou popichoval. No jistě, mohl by mi ji vyčarovat, možná i s italskými mramorovými kachličkami a kohoutky, ze kterých by tekl studený nebo teplý sekt. Jenomže to jsem právě nemohla dovolit, protože jsme se s magií museli držet hezky při zemi, a to nejdéle, jak to půjde. David dělal všechno pro to, abychom zůstali nenápadní, ale jakékoli okázalé magické úkony by se v éteriku projevily jako výbuch supernovy.
   Což by bylo moc špatné, střízlivě řečeno.
   Zastavila jsem na kraji silnice; Mona zaprotestovala, když jsem ji přiškrtila až do hrdelního vrčení, otřásla se a ztichla, když jsem otočila klíčkem. Vedro se ve vteřině neurvale prodralo čelním sklem. Venku musela teplota dosahovat nějakých pětatřiceti stupňů, přestože byla teprve půlka dubna. Připadala jsem si ulepená, nemytá, ztuhlá a totálně vyčerpaná. Co se týče dosažení toho nepříliš svěžího pocitu, nic se nevyrovná pěknému výletu o délce dvou tisíc mil, kdy zachováváte neměnný stereotyp; totiž prakticky nepřetržitě sedíte za volantem.
   „Je ti dobře?“ ozval se David.
   „Bezvadně, už jsem ti povídala!“ štěkla jsem. „Proč by mi nemělo být dobře?“
   „No, já vlastně nevím. Jenom... Za poslední dva týdny jsi byla infikována démonem, pronásledovali tě napříč státy, byla jsi zabita, stala se džinkou, znovu se narodila...“
   „A střelili mě,“ doplnila jsem ochotně.
   „A střelili tě,“ přisvědčil. „To se taky počítá. Takže máš spoustu důvodů, proč by ti nemělo být dobře, no ne?“
   Jasně. Do úplného zatmění mysli mi scházelo už jen pár obláčků, jak někdy my Správci říkáme. Připadalo mi, že si koneckonců vedu celkem dobře, když vezmu v úvahu, v jaké šílenství se změnil můj život, ale tady, sama se vší tou pouští kolem a obrovským prázdným nebem...
   ... jsem si začínala uvědomovat, že jsem vlastně až doteď nevyřešila vůbec nic. Tudíž jsem pochopitelně musela trvat na tom, že...
   „Je mi dobře.“ Co jsem mohla říct jiného, no vážně? Tohle smrdí, je to příšerné, totálně jsem selhala jako člověk i jako Správce, tohle se nám nikdy nemůže podařit...? Kruci, David to stejně dávno ví. Jenom bych plýtvala dechem.
   David mi věnoval pohled, kterým dával jasně najevo, že kecám, ale já neměla v úmyslu hádat se. Vytáhl z kapsy knihu. Byl to paperback s oslíma ušima, Osamělá holubice. Za těchto okolností mi to připadalo přiměřené. Jedna z výhod, když jste džin... David měl k dispozici prakticky neomezené množství knih. Zajímalo by mě, jak je na tom se zásobou DVD.
   „Počkám tu,“ řekl a otevřel knihu. „Jestli tě uštkne chřestýš, zakřič.“
   Pohodlně se uhnízdil na sedadle, každým coulem úplně obyčejný chlápek, a nijak nereagoval na různé podrážděné zvuky, které jsem vydávala. Otevřela jsem dveře vozu a vystoupila na lesknoucí se černý asfalt krajnice.
   Vzápětí jsem vyjekla, když se mé sexy, ale přitom rozumné podpatky ihned zabořily do žhavého povrchu. Bože, ten asfalt byl ale horký! Zapomeňte na smažení vajec na chodníku; tenhle žár by usmažil vejce uvnitř slepice. Vlny horka se mihotavě zvedaly nad zem, do níž slunce pražilo z nebe, podobného roztavené mosazi. Po špičkách jsem se přesunula do bezpečí štěrku, sklouzla dolů po náspu a vypravila se mezi duny.
   Boty s volnou špičkou a poušť, to není dobrá kombinace. S klením jsem se belhala žhavým pískem, dokud jsem nenašla příhodný Joshua tree, který měl aspoň tolik listů, aby mi posloužil jako zástěna mezi mnou a dálnicí. Voněl ostře a svíravě, jako trny, jimiž byl pokrytý. Na tomhle místě nebylo nic jemného. Všude jen vedro a ostré úhly a horce, nesouhlasně civící nebe.
   Nedá se nic dělat. Stáhla jsem si kalhotky a provedla ten nešikovný lidský úkon. Celou dobu jsem přitom měla strach z chřestýšů a škorpiónů a jedovatých pavouků. A také spálení na místech, která se obvykle slunci nevystavují.
   Kupodivu na mě nic nezaútočilo. Pospíšila jsem si zpátky k autu, skočila dovnitř a rychle Monu nastartovala. David si četl dál. Vyjela jsem na silnici do nulového provozu, hladce jsem přeřazovala, až jsme se hnaly pro nás příjemnou rychlostí. Mona měla rychlou jízdu ráda a já jí to potěšení ráda poskytla. Ještě jsme zdaleka nedosahovaly její nejvyšší rychlosti, což bylo přibližně 260 mil v hodině, ale zhruba ve třiceti vteřinách jsme se blížily ke 175. Musela jsem v duchu složit hold americkým konstruktérům, protože mi to připadalo, jako bychom jely jenom, dejme tomu, stovkou.
   „Už je to lepší,“ poznamenala jsem. „Už jsem v pořádku.“
   „Ale necítíš se v pořádku,“ prohlásil David, aniž by vzhlédl od knihy. Otočil stránku.
   „Ty mě děsíš.“
   „Cože?“
   „Měl bys říct: ‚Nevypadáš v pořádku,‘ víš, a ne necítíš se. Protože ty mě nemůžeš...“
   „Cítit?“ Střelil po mně pohledem, ty jeho fakt překrásné rty se uvolnily v úsměvu. „Ale já tě cítím, víš. Celou dobu.“
   Chápala jsem, co tím myslí; mezi námi dvěma pořád přetrvávaly ty vibrace, cosi, co vyzařovalo na frekvenci, kterou jsme vnímali jen my. Hluboký, trvalý bzukot energie. Pokoušela jsem se příliš tomu nenaslouchat, protože to zpívalo, zpívalo o věcech jako moc, což bylo příliš svůdné a děsivé. Ach, a o sexu. Což mě jenom rozptylovalo, a v situacích jako tahle mě to navíc naplňovalo pocitem marnosti.
   Když jsem byla džinkou, existovala jsem v jiné vrstvě reality a přistupovala jsem ke světu prostřednictvím života mimo sebe samu. Džinové nemají vlastní moc; všeobecně působí jako zesilovači pro svět kolem sebe. Když se spojí s někým jako jsem já, se Správcem, s někým s vrozenou vlastní mocí, můžou být výsleky toho spojení doslova ohromující. Ovšem David přísahal, a já mu věřila, že to, co se odehrává mezi námi, je něco jiného. Něco nového.
   Něco tak silného, až to děsí.
   „Cítíš mě celou dobu,“ opakovala jsem. „Jen dávej pozor. Takový rozhovor by mohl tohle auto klidně zastavit.“
   „Slibuješ?“ Natáhl se a upravil mi vlasy, shrnul mi je z obličeje a zastrčil za uši. Jeho dotek se podobal ohni a posílal mi do všech nervů malé orgasmické záchvěvy. Ježíši. Pozorně mě studoval, jako by mě nikdy předtím neviděl. „Joanno.“
   Celým jménem mě oslovoval jen výjimečně. Tak mě překvapil, až jsem uvolnila pedál plynu a vrhla na něj rychlý pohled. „Co je?“
   „Něco mi slib.“
   „Cokoli.“ Znělo to trochu uštěpačně, ale myslela jsem to vážně.
   „Slib mi, že budeš-“
   Nikdy tu větu nedokončil, protože silnice se zkřivila.
   Doslova.
   Začala se vzdouvat a vyhazovat, černý asfalt se vlnil jako hadí šupiny a já vyjekla, když jsem ucítila, že se Mona zvedá do vzduchu a motor ječí. Udeřila do nás zvuková vlna tak mohutná, až se mi sdrce v hrudi otřáslo.
   Ach, zatraceně!
   „Levituj!“ zavřískla jsem, na víc jsem neměla čas, a vmžiku jsem pocítila, jak se vibrace mezi mnou a Davidem mění v burácení symfonického orchestru. Valilo se to proudem ze mě do něj, přetvářelo se v nukleární výbuch v éteriku, a nakonec vybudovalo neviditelnou strukturu ovládání.
   Svět se prostě... zastavil.
   No, ve skutečnosti jsme zastavili my. Mona zůstala viset nakloněná na bok ve vzduchu asi tři stopy nad vozovkou. Její motor pořád ječel, pneumatiky se otáčely, ale nikam jsme nejeli. Ovšem ani nepadali. Pod námi se I-70 dál vlnila a proudila, jako by se snažila odplazit k obzoru. Tuhle frekvenci moci jsem nedokázala vnímat, ale došlo mi, o co jde.
   „Do hajzlu,“ pravila jsem. „Počítám, že nás našli.“
   David se opřel a s vážnou tváří se nevzrušeně přeptal: „Myslíš?“
   
   Ten hoch, který mi tyhle kousky prováděl, se jmenoval Kevin a já ho nedokázala doopravdy nenávidět. To na tom všem bylo nejhorší. Člověk by opravdu měl být schopen nenávidět takovou arcinemesis. Chci říct, to je přece normální, no ne? Když je mi ho vlastně líto a trochu se za něj cítím zodpovědná... to je prostě blbost.
   Kevin byl ještě kluk – šestnáct, možná sedmnáct – a jeho osobnost malého grázlíka by si těžko mohl někdo oblíbit, ovšem to souviselo s jeho vážně pohádkovým životem. Myslím se životem z těch strašidelných pohádek. Jeho macecha jako by vyskočila z příběhu bratří Grimmů o sexbombě striptérce, jež se pokouší o kariéru masové vražedkyně. To, co prováděla Kevinovi, stěží snese podrobné prozkoumání, leda byste měli železný žaludek koronera.
   Takže nebylo divu, že se Kevin oběma rukama chopil moci, která se mu naskytla, a použil ji přesně tak, jak to jen dokáže zneužívaná, téměř psychotická oběť: hrubě a útočně. Držel si lidi od těla, stejně jako vyděšené dítě namíří pistolí na všechno, co se pohne.
   Potíž byla v tom, že ta pistole – ta moc, po níž sáhl, se jmenovala Jonathan, a kdybyste dokázali měřit džiny voltmetrem, Jonathan by mu roztavil stupnici. Měla jsem Jonathana ráda, ale nikdy jsem si nebyla jistá, jestli mi přízeň oplácí; on a David byli blízcí přátelé a to přátelství se táhlo nazpátek do minulosti – podle našich měřítek – celou věčnost. A já skočila rovnou doprostřed.
   Jonathan rozhodně nebyl někdo, koho byste chtěli mít za nepřítele. A teď, když ho Kevin povolal jako kteréhokoli jiného džina, vstoupil v platnost vztah pána a služebníka. To by samo o sobě představovalo dost problémů, ale já začínala mít dost jasnou představu o tom, jak si džinové dokážou tvůrčím způsobem zpracovat rozkazy svého pána – podobalo se to vyjednávání s ďáblem – ovšem Jonathan to umění buďto nezvládl, nebo se o to prostě nestaral.
   Rozhodně mu nijak nevadilo působit mi potíže.
   Tak. Viseli jsme tady ve vzduchu a dívali se, jak se krajina pod námi vzdouvá a zase klesá jako oceán. Mona pozvolna vyrovnala náklon a vznášela se teď pěkně rovně.
   „Musím se ptát?“ ozvala jsem se. Hlas jsem měla víceméně vyrovnaný, ale kůže mě ještě pálila z náhlého přívalu adrenalinu.
   „Zemětřesení,“ řekl David.
   „To byla řečnická otázka.“
   „To jsem pochopil.“ Vypadal ledově klidný, ale oči za brýlemi mu jiskřily. „Jo. Už můžeš ubrat plyn.“
   Správně, celou dobu jsem měla plyn sešlápnutý až k podlaze. Povolila jsem pedál a celkem bezdůvodně přibrzdila. Nohy se mi třásly. Nedokázala jsem se přimět pustit volant.
   „Víš, existují tři druhy vln, spojených se zemětřesením,“ pokusila jsem se o nenucený tón. „P vlny, S vlny, L vlny. Ten akustický náraz vyvolávají primární vlny-“
   „A staří Číňané věřili, že se drak pod nimi obrací ve spánku,“ přerušil mě David. „Ani jedno z toho nám právě teď není nic platné.“
   Zase měl pravdu. „Oukej. Co když ti nařídím, abys to zastavil?“
   David potřásl hlavou, pohlédl dolů na vytrvalé vlnění země. „Síla proti síle. Jen bych všechno zhoršil. Nemůžu se postavit přímo proti němu.“
   „Takže je to Jonathan.“ Jako bych o tom vůbec kdy pochybovala. Už jsme kolem něj kroužili tři dny a hráli si s ním na schovávanou po celé Nevadě. A pokaždé se objevilo něco, co nás zastavilo. Krupobití s kroupami o velikosti baseballových míčků, které jsem sotva dokázala udržet, aby mi Monu nerozmlátilo na kousky. Bouře s blesky. Větrné stěny. Navrhněte něco, cokoli, a určitě do toho vletíme.
   A pak z toho ven.
   Já bych v takové situaci investovala spoustu času a námahy do obezřetného udržování rovnováhy ekosystémů. Kevin/Jonathan se ani za mák nestarali o to, jestli tím svým vrháním ohnivých koulí těžce nenaruší celou rovnici hmoty a energie, nebo jestli tornádo, které si ušlehají, nadobro rozerve stabilitu počasí na půlce kontinentu. Kevina jsem chápala; byl ještě kluk, a děti nikdy nemyslí na následky. Ale Jonathan... Vím, že by měl kapacitu na vyrovnání vah. On to prostě jenom nedělal.
   Tohle vznášení ve vzduchu nikam nevede. Zhluboka jsem se nadechla: „Takže snad zahájíme plán B.“
   „Mám dojem, že už jsme někde uprostřed abecedy,“ podotkl David. „Jo, já si opravdu myslel, že se nám podaří dostat do Las Vegas, ale zatím jsme se ani nepřiblížili. Možná bychom měli...“
   „Já to nevzdám, na to radši zapomeň.“
   Nemohla jsem to vzdát. Kevin a Jonathan, to bylo spojení, uzavřené v pekle, a byla to moje vina. Poskytla jsem Kevinovi příležitost, aby to udělal. Také jsem mu měla zabránit v ukradení moci nejnadanějšímu Správci na světě, mému příteli Lewisi Levanderu Orwellovi.
   Takže jsem se rozhodně nevzdávala. Tohle mohlo způsobit nevyčíslitelné škody na životech a majetku, a jeden z těch životů jsem osobně znala. Lewis zemře. Už teď umíral, stejným způsobem, jako by k němu někdo přistoupil a vyrval mu orgány, které jeho tělo nezbytně potřebovalo. Lewis měl tak obrovské magické schopnosti, že magie byla jeho součástí. Bez ní se neobešel.
   Ovšem teď Kevin vládl takovou mocí, že David a já – nebo kterýkoli ubohý, pitomý magicky nadaný blbeček, jenž by se pokusil dostat do Las Vegas – jsme pro něj byli jasně viditelní a zranitelní jako černí brouci na neposkvrněné bílé podlaze. Nebylo kde se schovat. Nebylo kam jít, leda směrem ven, a přitom doufat, že se vyhneme obří síle, která by nás rozdrtila.
   Dařilo se nám to, aspoň prozatím. Ale bylo jasné, že si s námi jen hrají.
   Napadla mě děsivá myšlenka. „Jede po téhle silnici ještě někdo jiný?“ Kevinovi, jak jsem dobře věděla, nešlo o to připsat si na účet nevinné oběti, ale nemyslím, že by si dal tu práci a vyhýbal se jim.
   „Nikdo není na dosah. Můžu otřesy trochu tlumit, aspoň na okrajích; zaměřil se přímo pod nás. Nikdo nepřišel k úrazu.“ To jeho nevyslovené zatím se mnou škublo.
   „Jak dlouho to může vydržet?“
   David na mě vrhl kosý pohled. „Děláš si legraci?“
   „Tak dlouho, jak bude chtít?“
   „Přesně.“ Z jeho tónu, suchého jako poušť kolem, bylo zřejmé, že se David cítí trochu méněcenný. „Budeme si muset počkat.“ A zase ten tón.
   „Tak.“ S úsilím jsem se pokusila vpravit do hlasu špetku optimismu. „Jak se zabavíme?“
   David neměl náladu na žerty. Sledoval silnici, jak se pod námi svíjí jako něco živého. Pak řekl: „Zkus si odpočinout, dokud to jde. Budu hlídat.“
   Nebylo to přesně to, v co jsem doufala, ale pochopila jsem, jak to myslí. Byla jsem unavená a na rozdíl od něj jsem tentokrát byla jenom člověk.
   Ne že bych to nesla nějak těžce.
   Nijak zvlášť.

Mrazení
/Chill Factor/
Caine, Rachel

Nakladatel: Triton
Překladatel: Jana Rečková
Obálka: Milan Fibiger
Redakce: Eva Císařová
Rok vydání: 2008
Počet stran: 328
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback
Cena: 229.00 Kč

Rachel Caine


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


Markéta
19:40
10.5.2008

ordog
10:19
22.4.2008

počet příspěvků: 2, poslední 10.5.2008 07:40
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...