29.9.2016 | Svátek má Michal






UKÁZKA: D. Weber a J. Ringo, Pochod vnitrozemím

5.11.2007 0:05

Pochod vnitrozemím John Ringo David WeberTOPlistKapitola 1 
  
 „Jeho císařská Výsost princ Roger Ramius Sergej Čang MacClintock!“
 Jakmile princ Roger prošel dveřmi, nasadil svůj obvyklý, lehce znuděný úsměv. Zastavil se a rozhlédl se po místnosti. Stačil si ještě upravit manžety na košili a srovnat kravatu. Obojí bylo vyrobeno z pavoučího vlákna z Ďáblovy planety, nejjemnějšího a nejhladšího přírodního materiálu v celé galaxii. A také z nejdražšího, protože vlákna produkovali obří pavouci plivající kyselinu.
 Ačkoli Amos Stephens, věren svému úkolu, prince tak velkolepě ohlašoval, věnoval mladému hejskovi jen minimum pozornosti. Toto dítě bylo pro matčinu rodinu ostudou. Už jen ta kravata byla hrozná. A ta brokátová vesta, hodící se spíše do bordelu než k setkání s císařovnou Lidstva, byla ještě horší. A ty vlasy! Stephens, než nastoupil k Palácové ochrance, sloužil dvacet let u námořnictva Jejího Veličenstva. Jediný rozdíl mezi lety u flotily a roky strávenými v paláci byl v tom, že se Amosovy krátce střižené vlasy změnily z půlnočně černých na stříbrné. Pouhý pohled na zlaté, po zadek dlouhé kadeře směšného, světáckého mladšího syna císařovny Alexandry přiváděl starého komorníka k naprostému šílenství.
 Císařovnina pracovna byla pozoruhodně malá a prostá, se širokým stolem, ne větším, než jaký mívají středostavovští manažeři pozemských korporací, rozesetí po hvězdách. Vybavení zde bylo jednoduché, leč elegantní. Praktické židle, zároveň však ručně vyrobené a ozdobené umně vypracovanými výšivkami. Většina zdejších obrazů byla dílem starých mistrů. Nejznámějším z nich ale byla výjimka potvrzující pravidlo. »Císařovna jako dvorní dáma« bylo plátno zachycující životní etapu Mirandy MacClintockové v Období Dýky, a malíř Trachsler zachytil svůj model dokonale: široce rozevřené, úsměvem rozzářené oči, předvádějící světu obraz oddaného zástupce Země. Loajálního služebníka Vládců Dýky. Jinými slovy – úlisného kolaboranta. Pokud jste se ale na plátno dívali dostatečně dlouho, přeběhl vám mráz po zádech. Oči na obraze se totiž změnily v oči predátora.
 Roger plátnu věnoval jen krátký pohled, pak odvrátil oči. Všichni MacClintockové stále žili ve stínu té staré despoty, ačkoli byla již dávno po smrti. On, jakožto nejmladší a zároveň nejméně zdárný výhonek rodové linie, pak za sebou táhl tolik stínů, kolik jen dokázal snést.
 Alexandra VII., císařovna Lidstva, si svou nejmladší ratolest přeměřila přimhouřenýma očima. Prince se odměřená kousavá ironie v Stephensově hlase ani trochu nedotkla. Roger se necítil pohrdáním starého vesmírného vlka dotčen.
 Narozdíl od svého výstředního syna císařovna nosila šaty tak nevýslovné elegance, že musely mít cenu malého hvězdoletu. Opřela se ve svém křesle na vzduchovém polštáři, rukou si podepřela tvář a sama sebe se ptala, zda činí to pravé rozhodnutí. Čekaly na ni tisíce dalších důležitých rozhodnutí, ona však všechen svůj čas vyplýtvala na toto jediné.
 „Matko,“ oslovil ji princ nezávazně, když se jí nepatrně poklonil a zároveň se zadíval na svého bratra sedícího v postranním křesle. „Čemu vděčím za tu čest být přizván do společnosti dvou tak majestátních osobností?“ pokračoval s lehkým, vychytralým úšklebkem.
 John MacClintock věnoval svému mladšímu bratrovi úsměv a kývl mu na pozdrav. Slovutný galaktický diplomat byl oblečen do konzervativního obleku z modré příze a v jedné kapse měl nedbale zastrčený kapesník z nefalšovaného damašku. Navzdory svému vzezření tupého bankéře, pokerovému obličeji a ospalým očím v sobě ukrýval nejhloubavější mysl známého vesmíru. Přestože byl již ve středních letech a dělalo se mu bříško, mohl by se klidně stát profesionálním hráčem golfu… pokud by mu to však jeho funkce dědice trůnu umožňovala.
 Císařovna se náhle předklonila a probodla nejmladšího syna laserovým pohledem. „Rogere, vysíláme tě na misi mimo planetu. »Připomenout věrnost vlajce«.“
 Roger několikrát zamrkal a urovnal si vlasy.
 „Ano?“ zareagoval opatrně.
 „Planeta Leviathan pořádá za dva měsíce Slavnosti sítí…“
 „Můj bože, matko!“ Rogerův výkřik přerušil císařovnu Lidstva v půlce věty. „To má být vtip?“
 „Není to vtip, Rogere,“ odpověděla Alexandra přísně. „Hlavním vývozním artiklem Leviathanu možná může být kverulantský olej, to ale nic nemění na faktu, že je to v sektoru Střelce klíčová planeta. A slavností se už dvě desetiletí neúčastnil žádný ze zástupců naší rodiny.“ Od té doby, co jsem zapudila tvého otce, neobtěžovala se dodat.
 „Ale, matko! Ten zápach!“ protestoval princ a zavrtěl hlavou, aby dostal z očí neposlušný vlas. Věděl, že škemrá, a nenáviděl se za to. Druhou možností však bylo čichat na planetě přinejmenším několik týdnů pach oleje. A dokonce i kdyby z Leviathanu utekl, Kostasovi by trvalo dalších několik týdnů, než by zápach z jeho šatů dostal. Olej měl výrazný pižmový zápach. Byl obsažen i v kolínské, kterou byl právě navoněný. Ovšem v neupravené podobě, před zpracováním, šlo o nejnechutnější substanci v galaxii.
 „Zápach nás nezajímá, Rogere,“ odsekla císařovna. „A tebe by také neměl! Poneseš vlajku dynastie a ukážeš Našim poddaným, že se dostatečně zajímáme o opětovné potvrzení spojenectví s Impériem, když k nim vysíláme jedno z Našich dětí. Je to jasné?“
 Mladý princ se napřímil ve svých plných sto devadesáti pěti centimetrech a posbíral pozůstatky vlastní důstojnosti.
 „Rozumím, Vaše Císařská Výsosti. Jak sama uvidíte, svou povinnost splním. Je to koneckonců má povinnost, nebo ne, Veličenstvo? »Šlechtický závazek« a vůbec?“ Odfrkl potlačovaný hněv svým aristokratickým nosem. „Teď, jak předpokládám, bych si měl zabalit. Pokud dovolíte?“
 Alexandřin ocelový pohled jej věznil ještě několik vteřin. Pak císařovna mávla rukou směrem ke dveřím.
 „Běž, běž. A vykonej dobrou práci.“ Pro změnu. To už ale nedořekla.
 Princ Roger se znovu nepatrně uklonil, téměř demonstrativně se obrátil zády a odkráčel z místnosti.
 „S tím sis mohla poradit trochu lépe, matko,“ pošeptal jí John, když se za nahněvaným mladým mužem zavřely dveře.
 „Ano, mohla,“ vzdychla a sepnula prsty pod bradou do podoby stříšky. „A také jsem měla, krucinál. Ale tolik se podobá svému otci!“
 „On ale není svůj jeho, matko,“ řekl John polohlasně. „Pokud ho z něj sama nevytvoříš. Nebo ho nenaženeš do tábora přívrženců Nového Madridu.“
 „Proč se mě raději nepokusíš naučit, jak tančit mezi vejci?“ odsekla. Pak se zhluboka nadechla a potřásla hlavou. „Promiň mi, Johne. Máš pravdu. Vždycky ji máš.“ Kajícně se na svého staršího syna pousmála. „V soukromých věcech prostě nejsem dobrá, že je to tak?“
 „U mě a u Alex jsi to zvládla,“ odvětil John. „Ale Roger toho má na bedrech hodně. Možná je načase dopřát mu trochu uvolnění.“
 „Od žádné zátěže uvolnit nepotřebuje! Ne teď!“
 „Ale ano. Dopadlo toho na něj v poslední době víc než za posledních několik let. Alex a já jsme vždycky věděli, že nás miluješ,“ poznamenal tiše. „Roger si ale nikdy nebyl úplně jistý.“
 Alexandra zavrtěla hlavou.
 „Teď ne,“ zopakovala mnohem klidněji. „Až se vrátí zpátky a pokud se přežene tato krize, pokusím se…“
 „Napravit některé chyby?“ Johnův hlas byl vyrovnaný, vlídné oči bezelstné, doširoka otevřené a klidné, tak jako vždy v konfliktních situacích.
 „Vysvětlit to,“ pronesla ostře. „Vyprávět mu celý příběh. Pěkně od Adama. Možná, když mu to vysvětlím, pochopí.“ Odmlčela se a obličej jí jakoby zkameněl. „A pokud i tak skončí na straně hraběte z Nového Madridu, vypořádáme se s tím ve vhodný čas.
 „A do té doby?“ John čelil jejímu napůl hněvivému a napůl posmutnělému pohledu vyrovnaně.
 „Do té doby zůstaneme u toho, co jsme započali. A budeme ho držet od první linie, jak jen dokážeme.“
 A také co nejdál od moci, dodala pro sebe.
 
 Kapitola 2
 
 
 No, aspoň je to atlet. Když vrchní seržantka Eva Kosuticová viděla, jak princ přešel z volného pádu a saltem mrštně dosedl na potažený přistávací prostor, musela uznat, že tento manévr i zkušené vesmírné vlky viděla předvádět hůř. Teď kdyby ještě měl i páteř.
 První četa roty Bravo, Bronzového praporu Císařského pluku, ztuhla v pozoru, seřazená podle hodnosti v přední části hangáru raketoplánů. Výběr do čety byl přísnější než do Flotily, což se dalo očekávat. Bronzový prapor mohl v Císařském pluku patřit k »nejnižším«, jeho příslušníci však stále patřili k elitním osobním strážcům známého vesmíru. A to v obou směrech – zabíjeli nejrychleji a zároveň vypadali nejlépe.
 Úkolem Evy Kosuticové bylo, aby to tak i zůstalo. Třicetiminutový nástup stráží byl jako vždy precizní a do puntíku propracovaný. Každičký centimetr uniformy, vybavení a úpravy jednotlivých mariňáků byl podrobován neustálému dohledu. Za pět měsíců, co byla vrchní seržantkou v četě Bravo, nenašel kapitán Pahner jedinou chybu, když na jednotky dohlížela ona. A, pokud do toho bude moci Eva Kosuticová co mluvit, taky nikdy nenajde.
 Je pravda, že se pro ni našlo jen minimum »práce«. Všichni kandidáti předtím, než místo v »Pluku« vůbec získali, prošli vyčerpávajícím vyřazovacím výcvikem. Pětitýdenní zapracovávání do pluku, neboli ZDP, bylo koncipováno tak, aby eliminovalo potenciální kariéristy a spojilo ty nejhorší aspekty velitelského výcviku s neustálými kontrolami uniforem a vybavení.
 Jakýkoli mariňák, který se k Pluku dostat »chtěl« – a těch byla většina – byl obratem byrokracií vyexpedován zpátky ke své jednotce. Logický průvodní jev skutečnosti, že »Pluk« přijímá jen ty nejlepší z nejlepších z nejlepších.
 Jakmile rekrut překonal ZDP, narazil na další fázi hierarchie, s nímž se musel vypořádat. Naprostá většina z bývalých »zetdépéček« byla převelena k Bronzovému praporu, kde se jim dostalo nevýslovné pocty střežit jelimánka, který na ně spíš plivl, než aby jim dopřál oddech. Většina se domnívala, že jde jen o další druh zkoušky. Pokud vydrželi být tvrdí a profesionální celých osmnáct měsíců, mohli získat povýšení a zůstat u Bronzového, nebo se ucházet o místo v Ocelovém praporu a střežit princeznu Alexandru.
 Eva Kosuticová už stříhala metr. Sto padesát tři dny a jedno probuzení, pomyslela si, když princ sestoupil z přistávací podložky.
 Dozněly poslední tóny imperiální hymny a kapitán lodi předstoupil, a zasalutoval.
 „Vaše císařská Výsosti, kapitán Vil Krasnitsky k vašim službám! Je mi ctí přivítat vás na palubě Charlese DeGloppera!“
 Princ mu pokynul mdlým mávnutím ruky a obrátil se, aby se rozhlédl po hangáru. Drobná bruneta, která jej předtím doprovázela přepravním tunelem, se kolem něj s téměř neznatelným povzdechem protáhla a uchopila kapitánovu napřaženou ruku.
 „Eleanora O’Caseyová, kapitáne. Je mi potěšením nacházet se na palubě vašeho znamenitého plavidla.“ Rogerova bývalá vychovatelka a současná šéfka jeho štábu rozhodně potřásla kapitánovi rukou a celou dobu mu hleděla pevně do očí ve snaze alespoň navodit zdání velitelské autority, když už Roger upadl do jedné ze svých rozmrzelých nálad. „Slyšeli jsme, že v této třídě neexistuje posádka, která by se vám rovnala.“
 Kapitán se na chvíli úkosem zadíval na šlechtice stojícího stranou, a pak se obrátil zpět k velitelce štábu.
 „Děkuji, madam. Ocenění potěší.“
 „Vyhráli jste soutěž Tarawa dva roky po sobě. Tomuto prostému civilistovi to jako důkaz stačí.“ Obdařila kapitána oslňujícím úsměvem a šťouchla Rogera loktem.
 Princ se otočil ke kapitánovi a uštědřil mu nepatrný, zdrženlivý a nicneříkající úsměv. Kapitán, »oslněn« pohledem na císařskou vznešenost, vydechl úlevou. Princ byl podle všeho spokojen a kapitánovu kariéru neohrozí císařská nepřízeň.
 „Smím vám představit své důstojníky?“ zeptal se Krasnitsky a otočil se k posádce nastoupené v řadě. „A pokud by si Jeho Výsost přála, posádka je připravena k inspekci!“
 „Možná později,“ doporučila Eleonora rychle. „Myslím, že Jeho Výsost by si raději prohlédla svou kajutu.“
 Věnovala kapitánovi další úsměv a začala si nacvičovat své pozdější vysvětlení o tom, že prince v přepravním tunelu přepadla lehčí varianta kinetózy, a proto je rozrušený. Výmluva to byla chatrná, ale případ »vesmírné nemoci« se dal mezi posádkou přejít snadněji, než vysvětlení, že Roger je příjemný jako osina v zadku záměrně.
 „Naprosto rozumím,“ pronesl kapitán chápavě. „Změna prostředí může vyvolat napětí. Pokud dovolíte, následujte mne.“
 „Veďte nás, kapitáne. Veďte nás,“ pobídla ho Eleanora dalším oslnivým úsměvem. A znovu lokem šťouchla Rogera.
 Jen ať to zvládneme na Leviathan bez toho, aby mě Roger příliš ztrapnil, pomyslela si toužebně. Přece nežádám zase tak mnoho!
 
 *
 
 „Svatá prostoto. Kancelářská krysa!“
 Kostas Matsugae vzhlédl od denních vest, které vybaloval z cestovních zavazadel. Prostory pro vybavení se začínaly plnit Bronzovými barbary… a podle způsobu, jakým si ukládali své vybavení do skříněk, to vypadalo, že půjde o trvalé uspořádání.
 „Co to znamená?“ zeptal se drobný sluha jemným, ostýchavým hlasem.
 „Eh, jen si ty svý parádní věcičky nepomuchlej, myšáku,“ řekl druhý muž, jeden z déle sloužících vojínů. „Ve výsadkových transportérech nejni zrovna moc místa, takže hádám že se s tím budeš muset smáčknout do boxů pro těžký zbraně. Hele, všichni,“ pokračoval vojín a zvýšil hlas tak, aby přehlušil rozhovory a rachot ukládaného vybavení. „Máme v komoře myš, takže žádný prasečinky na lavicích.“
 Jedna z desátnic proklouzla kolem sluhy středních let a cestou si svlékala parádní uniformu.
 „Myšky, ty já miluju. Ty si vychutnám.“
 „Ožižlám jim ouška, ožižlám jim ocásky!“ zahřměl zbytek čety.
 Matsugae si odfrkl a vrátil se k vybalování princových věcí. Jeho Výsost bude chtít mít u večeře na sobě to nejlepší.
 
 *
 
 „V té proklaté jídelně večeřet nehodlám,“ pronesl nedůtklivě Roger a odhrnul si pramen vlasů. Věděl, že se chová jako rozmazlený spratek, a jako obvykle jej to přivádělo k šílenství. Celá situace byla očividně vytvořena se záměrem jej rozzuřit, uvědomil si hořce a sevřel ruce tak silně, až mu zbělaly klouby a předloktí se začala třást.
 „Nejdu tam,“ opakoval neoblomně.
 Eleanora z dlouholeté zkušenosti věděla, že hádka s ním byla obvykle předem prohranou bitvou. Někdy ale, pokud jste příčinu princovy mrzutosti odhalili, jste ho z ní dostali. Někdy. Zřídkakdy.
 „Rogere,“ začala opatrně, „pokud nepůjdeš první den na večeři, bude to, jako bys kapitánovi Krasnitskému a jeho důstojníkům dal políček…“
 „Nejdu tam!“ vykřikl a očividně se pokoušel ovládnout svůj hněv. Třásl se po celém těle a úzká kajuta se v tu chvíli zdála být příliš malá, než aby pojmula všechnu jeho zlost a frustraci. Byla to kapitánova kajuta, nejlepší na lodi, ale ve srovnání s palácem nebo jen s honosnými loděmi Císařské flotily, na nichž Roger dříve cestoval, se rovnala pouhé skříni.
 Zhluboka se nadechl, odkašlal si a pokrčil rameny.
 „Fajn, budu ze sebe dělat osla. Ale na večeři stejně nejdu. Omluv mě u nich,“ pronesl téměř chlapeckým tónem. „V tom jsi dobrá.“
 Eleanora popuzeně zavrtěla hlavou, ale musela se na něj usmát. Roger někdy dokázal být šarmantní a odzbrojující.
 „Tak dobrá, Vaše Výsosti. Uvidíme se zítra ráno.“
 Udělala krok zpět, aby otevřela průlez, a kajutu opustila. A málem narazila do Kostase Matsugaeho.
 „Dobrý večer, madam,“ pozdravil ji sluha a uskočil na stranu i přesto, že měl plnou náruč oblečení a módních doplňků. Znovu musel uskočit, aby se vyhnul strážkyni, která stála před dveřmi. Ta zůstala naprosto bez výrazu a nehnula se ani o píď – jakýkoli úsměv, který by snad mohl vyvolat pohled na zběsile poskakujícího sluhu, byl potlačen železnou disciplínou. Příslušníci Císařského pluku byli známí svou schopností zachovat si kamennou tvář a klid, ať se dělo cokoli. Občas pořádali i soutěže, aby zjistili, kdo je největším stoikem a vydrží nejvíc. Rekord držel bývalý vrchní seržant ze Zlatého pluku, který dokázal stát v pozoru devadesát tři hodiny, aniž by cokoli snědl, napil se, spal nebo si odskočil na záchod. Právě poslední položka, jak přiznal, mu činila největší problém. Nakonec se zhroutil z kombinace dehydratace a nahromadění toxinů.
 „Dobrý večer, Matsugae,“ oplatila mu Eleanora pozdrav a potlačila nutkání se zasmát. Šlo to těžko, jelikož nervózní, drobný sluha byl natolik zavalený oblečením, že ho za tou hromadou nebylo možné ani najít. „Je mi líto, ale musím vám oznámit, že princ se večeře v lodní jídelně nezúčastní, pochybuji tedy, že by tohle potřeboval,“ pokračovala a bradou pokývla ke kupě šatů.
 „Cože? Jak?“ zakvičel Matsugae kdesi zpoza hromádky. „Ach, to nevadí. Mám s sebou i neformální obleky na dobu po večeři, takže se budou hodit.“ Protáhl si krk a jeho plešatící hlava s kulatým obličejem se zpoza sloupce šatů vysunula jako muchomůrka. „Ale je to ohromná škoda. Vybral jsem mu nádherný hnědý oblek.“
 „Možná ho těmi šaty dokážete zklidnit.“ V úsměvu O’Caseyové se zračila rezignace. „Jak se zdá, já jsem ho spíš rozhodila.“
 „Já jeho rozčilení dokážu porozumět,“ vykvíkl znovu sluha. „Být vyslán kamsi do zapadákova na nesmyslnou misi je zlé až až, ale poslat tam prince z císařské krve na takové kocábce je prostě tou největší urážkou, jakou si dokážu představit!“
 Eleanora našpulila rty a zamračila se na něj.
 „Nedělej to ještě horším, než to je, Matsugae. Dřív nebo později bude muset Roger převzít své povinnosti coby člen císařské rodiny. A to někdy vyžaduje oběti.“ Jako je někdy třeba obětovat tolik času na přesvědčování, aby štáb následoval svého »velitele«, dodala v duchu. „Nepotřebuje, aby ho někdo v jeho náladách podporoval.“
 „Vy se o něj staráte svým způsobem, slečno O’Caseyová, a já se s ním vypořádám zase po svém,“ opáčil sluha. „Sekýrujte dítě, opovrhujte jím, nadávejte mu, vyhostěte mu otce a pak se nedivte, co z něj budete mít.“
 „Roger už není žádné dítě,“ namítla nahněvaně. „Nemůžeme ho rozmazlovat, koupat a oblékat, jako by jím stále byl.“
 „Ne,“ připustil sluha. „Ale měli bychom mu dát dostatek příležitostí volně dýchat! Vytvořit pro něj vzor a doufat, že do něj doroste.“
 „A to jaký vzor? Vzor věšáku na hadříky?“ odfrkla si velitelka štábu. Byla to stará a otřepaná hádka a zdálo se, že v ní sluha vyhrává. „Do toho dorostl přímo nádherně!“
 Sluha jí oplácel pohledem nebojácné myši čelící kočce.
 „Narozdíl od jistých lidí,“ odsekl a pohledem přejel její žalostně prosté oblečení, „má Jeho Výsost cit i pro ty lepší stránky života. A skrývá se v něm víc než jen »věšák na hadříky«. Dokud však někteří z vás toto nepřijmou jako fakt, dostanete jen to, co očekáváte.“
 Ještě chvíli se na ni mračil, pak si znovu odfrkl, loktem zatlačil na kliku u průlezu a vstoupil do kajuty.
 
 *
 
 Roger se v malé kajutě natáhl na postel, zavřel oči a ze všech sil se snažil uklidnit. Je mi dvaadvacet let, přemítal. Jsem princem Impéria. Nerozbrečím se jenom proto, že se na mě zlobí vlastní máma.
 Uslyšel, jak se posuvné dveře kajuty otevřely a zase zavřely. Okamžitě poznal, kdo přišel. Kolínská, kterou Matsugae používal, provoněla celý malý byteček.
 „Dobrý večer, Kostasi,“ přivítal ho s klidem. Už jen sluhova přítomnost byla uklidňující. Ať už si mohl kdokoli myslet cokoli, Kostas mu vždycky do očí řekl, jak si stojí. Jakmile jeho chování pokleslo pod úroveň, Kostas mu to neváhal sdělit. Když si však svou úroveň dokázal udržet, neopomněl to, narozdíl od jiných, uznat.
 „Dobrý večer, Vaše Výsosti,“ pozdravil Kostas, zatímco vytahoval jeden z lehkých modrošedých obleků, v nichž princ rád trávil volný čas. „Budete dnes večer chtít umýt vlasy?“
 „Ne, díky,“ odpověděl princ s bezděčnou laskavostí. „Předpokládám, že jsi už slyšel, že se večeře v lodní jídelně nezúčastním.“
 „Samozřejmě, Vaše Výsosti,“ přikývl sluha, když se princ převalil na posteli, narovnal se a rozhlédl po kajutě. „Opravdu škoda. Vybral jsem překrásný oblek – ten světle hnědý, který vám tolik ladí s vlasy.“
 Princ se pousmál. „Dobrý pokus, Kosie, ale ne. Jsem prostě příliš zmožený, než abych byl u večeře příjemný.“ Frustrovaně sevřel hlavu do dlaní. „Leviathan zvládnout můžu. Slavnost sítí zvládnout můžu, stejně tak smrdutý olej a vůbec všechno. Ale proč, proč proboha, se má královská matka rozhodla poslat mě tam touhle zatracenou potulnou nákladní lodí?“
 „Není to potulná nákladní loď, Vaše Výsosti, a vy to víte. Potřebovali jsme místo pro osobní strážce a jinou možností by bylo vyžádat si křižník Flotily. A to by bylo trochu přehnané, nemyslíte? Ačkoli připouštím, že je to tu trochu… ošuntělé.“
 „Ošuntělé!“ vyprskl princ ironicky. „Ta loď je tak opotřebovaná, až se divím, že udrží atmosféru! Je tak stará, až bych se vsadil, že má nýtovaný trup! Divím se, že ji nepohání spalovací motor nebo parní stroj! John by dostal křižník. Křižník by dostala i Alexandra! Ale Roger ne! Ach ne, »malý Roj«, ne!“
 Sluha dokončil skládání rozličných obleků, z nichž si mohl princ vybírat, do omezeného prostoru kajuty a s rezignovaným výrazem ve tváři poodstoupil.
 „Mám Vaší Jasnosti připravit lázeň?“ otázal se jízlivě a Roger nad jeho tónem zaskřípal zuby.
 „Takže mám přestat fňukat a vzmužit se?“
 Sluha odpověděl jen lehkým pousmáním. Roger potřásl hlavou.
 „Vzchopil jsem se až dost, Kosie.“ Rozhlédl se po místnosti třikrát tři metry a znovu potřásl hlavou. „Přál bych si, aby tu bylo nějaké místo, kde bych na těchhle neckách mohl v klidu cvičit.“
 „Poblíž kajut útočných jednotek je tělocvična, Vaše Výsosti,“ poznamenal sluha.
 „Říkal jsem v klidu,“ opáčil Roger suše. Vojákům těchto jednotek se chtěl zdaleka vyhnout. Nikdy s plukem necvičil, ačkoli byl jeho oficiálním velitelem. Měl už dost pokoutních pohledů a pochechtávání za zády. Za ty čtyři roky, které na Akademii strávil, by od svých strážných stejné chování nesnesl.
 „Většina lodní posádky v tuto chvíli večeří, Vaše Výsosti,“ podotkl Matsugae. „Mohl byste mít tělocvičnu pro sebe.“
 Pomyšlení na dobrý tělocvik bylo lákavé. Nakonec tedy přikývl.
 „Dobrá, Matsugae. Jdeme na to.“
 
 *
 
 Když dojedli dezert, zadíval se kapitán Krasnitsky významně na praporčíka Guhu. Mladá žena s mahagonovou pokožkou se zarděla a se sklenkou vína v ruce se postavila.
 „Dámy a pánové,“ pronesla opatrně. „Na dlouhé panování Jejího Veličenstva císařovny.“
 Jakmile všichni sborem odpověděli »Na císařovnu«, kapitán si odkašlal.
 „Je mi líto, že Jeho Výsosti není dobře.“ Usmál se na kapitána Pahnera. „Můžeme pro něj něco udělat? Gravitaci, teplotu a tlak vzduchu udržuje moje hlavní inženýrka co nejblíže pozemskému normálu, jak je to jen možné.“
 Kapitán Pahner položil téměř netknutou sklenku vína a kývl směrem ke kapitánovi. „Jsem si jist, že Jeho Výsost bude v pořádku.“ Hlavou mu probleskla řada obdobných frází, ale potlačil je.
 Pahner bude, po skončení této plavby, převelen na velitelský post na podobném plavidle. Ovšem větším. Jako všichni velící důstojníci v Císařském pluku byl už připsán na čekací listinu na další hodnost. Po ukončení svého kolečka převezme velení nad druhým praporem, pětistého druhého, těžkého útočného pluku. Jelikož pětistý druhý byl primární pozemní útočnou jednotkou sedmé flotily, vojska, které obvykle čelilo Svatým, mohl očekávat, že se ocitne ve skutečné akci, a to bylo dobré. Válku nijak nemiloval, ale válečná vřava bylo jediné místo, kde si člověk mohl doopravdy otestovat, jestli je skutečným mariňákem nebo ne. Navíc bude fajn navléknout si zase plnou polní.
 Po víc než padesáti letech ve službě na postu řadového vojáka či důstojníka budou pro něj obě vojska, Císařský pluk i Útočná flotila, nejlepším místem, jaké se mu jen může naskytnout. Dál už půjde všechno jen s kopce. Buď půjde do důchodu, nebo povýší na plukovníka a pak na brigádního generála. To ovšem znamenalo úředničinu. Impérium už pár století Pluk do bitvy nevyslalo. Myslel si, že už vidí světlo na konci temného tunelu, ale byly to reflektory gravitačního vlaku.
 Kapitán čekal, že se dozví víc, po chvíli si ale uvědomil, že to bylo vše, co ze zamlklého mariňáka mohl dostat. S dalším ztuhlým úsměvem se otočil k Eleanoře.
 „Zbytek štábu se již vydal na Leviathan, aby připravil princův příjezd, slečno O’Caseyová?“
 Eleanora si přihnula trochu víc vína, než se slušelo, a zadívala se na Pahnera.
 „jsem zbytek štábu,“ odpověděla chladně. Což znamenalo, že dopředu jako předvoj nebyl vyslán nikdo. A také, že jakmile dorazí na místo, bude se moci přetrhnout, aby zařídila všechny ty maličkosti, o které by se měli starat jiní. Štáb, jehož šéfkou byla. Ten zázračný, neviditelný štáb.
 Kapitán si v tu chvíli uvědomil, že se pustil do minového pole. Znovu se usmál, usrkl vína a obrátil se k hlavní inženýrce po levici, aby zapředl nezávaznou konverzaci, která by nevytočila někoho z císařského okruhu.
 Pahner si znovu smočil rty ve víně a zadíval se na vrchní seržantku Kosuticovou. Byla zabrána do hovoru s loďmistrem. Jakmile zachytila jeho pohled, pozvedla obočí, jako by říkala: »No a co chcete, abych udělala?« Pahner jenom nepatrně pokrčil rameny a otočil se k praporčíkovi po své levici. Co s tím mohl kdokoli z nich udělat?

Pochod vnitrozemím
Nakladatelství: Wales
Autor: David Weber, John Ringo
Autor obálky: Patrick Turner
Překlad: Jakub Marek
Počet stran: 552
Rok vydání: 2007
ISBN: 978-80-86939-12-4
Jazyk: čeština
Vazba: brožovaná
Formát: 165 x 107 mm
Originální název: March Upcountry
Cena: 299 Kč

David Weber, John Ringo


Diskuse


ekl
1:25
5.11.2007

počet příspěvků: 1, poslední 5.11.2007 01:25
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...