25.6.2016 | Svátek má Ivan






UDÁLOSTI: Česká republika v roce 2014 (1)

3.4.2014

Následující řádky jsou vlastně jakési teze. Měly by sloužit jako podklad k diskusi o programu Klubu na obranu demokracie, ale snad mohou být nějak zajímavé i pro čtenáře, kteří s Klubem nemají nic společného. Úvodem a na vysvětlenou jen dodávám, že dosavadní stručné programové teze, které jsme odsouhlasili loni v květnu při založení klubu, by měly být letos, po roce činnosti klubu, rozvedeny a doplněny, mimo jiné i s ohledem na převratný vývoj politické situace od loňského léta a na naši roční činnost.

První a druhá část textu, "Politické vyznání" a "politická inspirace", jsou dost osobní a pokud by se měly součástí nějakého programu vůbec stát, musely by být asi přinejmenším hodně zestručněny. Zařadil jsem je sem hlavně proto, aby bylo srozumitelné, z čeho v posuzování politické situace a toho, co by se vlastně mělo dělat, vycházím. Opírám se především o to, čemu jsem se věnoval během svého desetiletého přednášení na FSV UK (1993-2003) a už předtím v disentu. Pasáž o Demokratické iniciativě se váže na mou účast v ní v letech 1987-91. Považuji za hlavní, rozhodující a nejvýznamnější politické angažmá ve svém životě.

Třetí část textu (Polistopadová česká demokracie) lze chápat jako jakési shrnutí toho, o čem jsem psal během své více než dvacetileté publicistické činnosti od roku 1992 do dneška.

Závěrečné dvě kapitolky jsou zobecněním toho, co v posledním roce dělal KOD a náčrtem, co by měl dělat v bezprostřední budoucnosti.

I. Politické vyznání

Naše pojetí politiky vychází, často aniž si to uvědomujeme, z křesťanských základů. Stojí na dvou zásadách, které sdílejí věřící křesťané i ateisté:

Za prvé, na víře v nekonečnou hodnotu individuálního lidského života, v to, že náš život má smysl: každý máme na světě své jedinečné poslání, které za nás nikdo jiný neudělá a které musíme vyplnit.

A za druhé, na přesvědčení, že lidé si mají být v naději na naplnění tohoto poslání rovni. Rovnost znamená rovnost šancí.

Smyslem politiky je taková průběžná úprava mezilidských vztahů v každodenním provozu společnosti, která má lidem usnadnit, aby své poslání ve světě a v životě i naplnili. Úprava obnáší především usmiřování konfliktů a snižování hladiny nenávisti a stresu ve společnosti.

Základní politickou jednotkou lidského soužití je politická "obec", v širším měřítku stát. Nerozhoduje o individuálnímu smyslu života svých občanů, neukládá jim, v co a jak mají věřit. Obec, stát respektuje, že každý člověk má významné oblasti názorů a činností, do nichž se mu nesmí plést. A člověk nemůže a ani nesmí od obce, státu něco podobného očekávat a vyžadovat. Tento vztah člověka, občana a obce je zakotven ve vymezení okruhu občanských svobod.

Významným pokrokem v uskutečňování rovnosti a svobody občanů byla emancipace třetího stavu ("měšťanstva") v osvícenství a emancipace čtvrtého stavu ("bezmajetných") v socialistickém hnutí v devatenáctém století. (Socialistické hnutí bylo a je legitimní a nutnou součástí tohoto procesu).

Výsledkem je politické uspořádání společnosti, v němž spolu zápolí – ale taky spolupracuje - "pravice" a "levice", ti, kteří zdůrazňují svobodu a aktivitu, i ti, kteří kladou důraz na rovnost a solidaritu. V jejich "stýkání a potýkání" vzniká a proměňuje se společný, ideový rámec politického soupeření: zájem obce, státu. Sdílený zájem je to, co z obce, státu dělá domov, vlast.

Z toho všeho plyne velmi podstatný závěr: základním pojmem pro politiku, pro pořádání vztahů mezi lidmi v každodenním životě, není "pravda", ale "spravedlnost". Politika v tomto pojetí je vyrovnávání zájmů jednotlivců a skupin v duchu spravedlnosti.

II. Politická inspirace

První politickou inspirací je pro mne česká demokratická tradice, myšlení a politická práce lidí, kteří se od první poloviny 19. století podíleli na utváření novodobého českého politického národa: přede všemi ostatními jmenuji Františka Palackého, Karla Havlíčka a T. G. Masaryka.

Tito lidé vzali za své liberální a demokratické myšlenky Západního světa a usilovali o to, aby na nich budovali českou politiku. Přitom zdůrazňovali věcný a kritický přístup ke skutečnosti, politický realismus (politika je umění uskutečnitelného) a to, že základem politiky je každodenní, "drobná" politická práce na té úrovni, kam je život většiny z nás postaven, tj. na rovině obecní politiky, spolkového života a nejnižších pater politických stran. Rozumná a promyšlená politika vyrůstá zdola. O výsledky jejich práce se opíraly úspěchy české politiky v druhé polovině 19. a první třetině 20. století. Bez nich bychom dnes stáli v dnešní vážné krizi s prázdnýma rukama.

Druhá základní inspirací je pro mne Demokratická iniciativa, jejímž iniciátorem a vůdčím duchem byl Emanuel Mandler. Její základy byly vlastně položeny už v první polovině šedesátých let v kroužku intelektuálů, sdružených kolem časopisu Tvář. Tato platforma se na rozdíl od dobového úzu nehlásila k "marxisticko-leninské" ideologii a k "socialismu" v oficiálním dobovém pojetí. V době "normalizace" se část autorů Tváře sdružila do neformálního uskupení, které se v diskusích a v ineditních sbornících snažilo v rámci opozice k normalizačnímu režimu o jakousi alternativu ke konceptu Charty77. Projekt odchodu z "života ve lži" do "života v pravdě" v disidentské "paralelní polis" a poslání monitorovat uskutečňování lidských práv podle dokumentů OSN v normalizační společnosti jsme nepovažovali za dostatečný, pokoušeli jsme se formulovat politický program pro českou národní společnost (vlastní stát jsme tehdy neměli, "ČSSR" byla ruská kolonie), navazující na evropskou a českou demokratickou tradici.

Zároveň jsme byli (na rozdíl od lidí z okruhu Václava Klause) přesvědčeni, že politické změny mají přednost před hospodářskými a že má jít v první řadě o politickou transformaci společnosti, jíž je ekonomická transformace, jakkoli nutná, podřízena. Vedli jsme o tom dialog s Chartou a chartisty, v tomto okruhu jsme měli řadu přátel a známých a někteří z nás (např. já) původně Chartu podepsali. Naším cílem bylo připravit se na dobu, kdy bude možno usilovat o proměnu politického uspořádání v ČSSR v duchu demokracie. Jakkoli se to v roce 1980 mohlo zdát utopické, během necelých sedmi let se situace úplně proměnila, a tak se na podzim roku 1987 na základě tohoto programu ustavila nezávislá skupina Demokratická iniciativa. Usilovali jsme o spolupráci s dalšími více či méně "politickými" uskupeními v disentu (HOS – politické křídlo Charty77, Obroda, sdružující reformní komunisty, Nezávislé mírové sdružení) a na sklonku léta 1989 jsme navrhli, aby z těchto uskupení vznikly zárodky budoucí politické plurality a abychom za tím účelem ustavili společný koordinační výbor. Tato myšlenka narazila na rozhodný odpor lidí z Havlova okruhu, a proto se Demokratická iniciativa rozhodla pro samostatnou cestu: 11. listopadu 1989 jsme požádali Ministerstvo vnitra ČSSR o registraci jako politická strana liberálně demokratické orientace.

Bezprostředně po listopadovém převratu se pak prosadila Havlova "nepolitická" koncepce, vzniklo Občanské fórum pod heslem "Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny" a Demokratickou iniciativu se podařilo marginalizovat. I proto je třeba ji dnes připomenout jako něco, nač je třeba navazovat.

Pokračování zítra

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



Diskuse


R. Langer
12:30
3.4.2014

J. Mrázek
6:34
3.4.2014

počet příspěvků: 3, poslední 3.4.2014 01:39









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.