Konečně se pod námi objevil pacifický Stalingrad, kde na každou lodyhu připadala kila třaskavin. Dodnes třaskají, místo aby shnily po desetiletích tropického povalování, a dodnes jsou podle lékařských údajů nejčastější příčínou smrti a zmrzačení. Lze stále vidět břeh a rezatý šmejd vyloďovacích plavidel. Přistáváme na Henderson Field, z něhož se Hirohito mínil vznést do Austrálie. Zastavila se japonská fronta a došlo k pozvolnému obratu tím správným opačným směrem. Mezi prvními domorodci mi do oka padla tetovaná jeptiška - tmavá, abstraktními vzorci zdobená tvář v hávu Kristovy nevěstinky. Postřehl jsem tři domorodé řádové sestřičky, tři tetované pinguiny. Kousek vedle se jedné paní vysmeklo ňadro a skýtalo neradostný pohled. Kouřila čibuk a na temeni balancovala zánovní proutěný fotel. Rovněž byla tetovaná. Jedeme do Honiary, deset mil vzdálené. Čekal jsem šerednost a ono ne. Porovnávám s Novými Hebridami: tam se Britové museli s Francouzi dělit o žezlo, a proto ani jeden se nepřetrhl. Tyto Šalamounovy ostrovy měl ale Albion ve vlastní režii a podle toho - totiž líp - to vypadalo.

Mnozí zdejší Melanesané, zejména děti a také některé dospělé ženy, měli vlasy zbarvené na žluto. Takoví to nepovedení blonďáci.

Pátrám po příčině. Ono to skutečně bylo jejich jejich skutečné autentické zbarvení.

Na jarmarku bylo několik hazardních her v provozu. Stal jsem se majitelem elegantní dřevěné zbraně ve tvaru sekyrky. „Tadyhle hezky do spánku praštit a je po něm,“ přesvědčivě demonstroval prodavač.

Na zdi našeho hotelu s extravagantními červenými květy čtu varování, že po šesté večerní hodině se do prostorů v šortkách nesmí.

V našem pokoji byla extra dětská postýlka a ta nás přiměla k rodičovskému jihnutí. Inu, byla pro naše opuštěné robátko, teď na Tchaj-wanu řádící mimo mateřský dosah. Již v Hongkongu jsme si všimli, že nějaký globální počitač si nás takto pamatuje, a proto nám přistavuje a zřejmě i účtuje nepotřebné kolébky.

Dostavili jsme se do jídelny, ustrojeni podle předpisu. Nový nápis: No Tipping, zakázáno dávat spropitné obsluhujícímu domorodému personálu.

Velela mu běloška, vrchní číšnice svůdnice. Producírovala se v mikrosukénce a ráda setrvávala v nehnutém předklonu. Delikátní centimetry krylo sukno postačující tak nejvýš k záplatě Žižkova slepého oka. Tak to máme komplet. Na ulici je k spatření nahota nad pasem a tady zas nedomorodá pod pasem. Priscilla přitakala mé interpretaci, že svůdnice ví, co dělá, a že tedy vědomě poskytuje výhled do svého intimního podhoubí

Hvízdl jsem na taxíka a najal si ho na celý den. Poštěstilo se nám v podobě roztomilého mládence jménem Wilson Kuba, zvaného Whiskey. Potvrdil oficiální verzi obrovské popularity rugby mezi Šalamouňany: „My jsme válečníci, kanibalismus se nám zakazuje, co jiného nám zbývá?“

Kam že se chceme podívat? Zavelel jsem k bojištím, a ze všeho nejdřív k břehům, na něž v srpnu 1942 vyběhla první divize americké námořní pěchoty. Ze silnice se stávala stezka a jako na Efate, předchozím zastavení na Nových Hebridách, i tady nutno zastavovat, otvírat a zavírat různé brány. U vyloďovacích břehů jsme byli sami. Představoval jsem si invazní operaci, začala o hodině 0900. Za soumraku už bylo na břehu 11 000 těchto marines. Kilometry dlouhý břeh s mírným zákrutem, písek poskvrněný zrzavým válečným harampádím, od vody k první palmě a do trávy tak deset metrů. Pro kolik hochů byly tyhle metry jejich nejposlednější?

Američané neměli tolik potíží s vyloděním, jako s udržením Guadalcanalu. Jeden kopec, kousek od kritického letiště, si získal pojmenování Bloody Ridge - Krvavý hřeben či předěl. Jen za noc z 13. na 14. září 1942 mariňáci proděravěli ve střelbě na velmi krátkou vzdálenost tisíc dvě stě Japonců.

A pak už jen džungle, modrozelené kopce, ideální pro fotogenické bojování kamerou, pokud se ho zúčastníme na kanapi před televizorem.

- - -

Při dřívější zmínce v textu o oné Island Coast Watching Service jsem se zmínil o slavném domorodci jménem Jacob Vouza, jehož Japonci chytli, mučili, probodali bajonety, a přece z něho nic nedostali. Když z mučeného zbylo zřetelně neživé tělo, odešli své humanistické záměry uplatňovat jinam.

Jenže ve Vouzovi cosi ještě něco tepalo, doslova biblicky slezl z kříže, doplazil se ke svým a padl s ujištěním, že nic neprozradil. Děravé tělo se zotavilo a mnoho roků později jsem jako nevěřící Tomáš ve vesnici Roroni sahal na jizvy z mrtvých vstalého náčelníka.

Byl to jeden z mých náramných zážitků, který porovnávám s neméně pozoruhodným posezením s Matkou Terezou v Kalkatě, ještě dřív, než byl prohlášena za svatou.

Tehdy na Guadalcanalu se mě náš šofér zeptal: „Chtěl byste se setkat s Jacobem Vouzou? Je to můj strejda. Já jsem taky z vesnice Roroni,“ oznámil Wilson Kuba, zvaný Whiskey.

Nepochyboval jsem, že se holedbá, ale proč ne, ať nás tedy odveze k hrobu tohoto legendárního bojovníka.

„Kdepak k hrobu, ale do vesnice Roroni, strejda je tam starostou,“ vysvětlil nepravděpodobně pravdomluvný Whiskey.

Cestou jsem se dozvěděl, že Vouza byl zas nedávno v San Diegu v Kalifornii na sjezdu veteránů. Je přece čestným seržantem americké námořní pěchoty. Přivezl domů peníze a věnoval je na výstavu ve své vísce o sto padesáti duších.

Malí fotbalisté ve vesnici Roroni

Všechny domečky v Roroni stojí na muřích nohách. Kluci na návsi se honili za mičudou a Whiskey šel za strejdou. Za chvíli se vrátil s dobrou zprávou, že z mrtvých vstalý hrdina nás čeká doma. Vyšplhali jsme se do chatrče a potřásli rukou gerojovi. Prý je mu padesát, každopádně vypadal na víc. Hlavu obsypanou bílými kudrlinkami snad na čtvrt metru.

Vouza s autorem

Musel jsem se notně soustředit, abych porozuměl jeho angličtině. Mluvil tiše a sípavě -nejspíš proto, že mu Japonci při mučení též probodli jazyk a krk.

Požádal jsem ho o jeho Story a on se pustil do jistě tisíckrát opakovaného přednesu, jak ve dvaačtyřicátém roce pracoval jako zvěd pro Američany, císařští ho lapili a napnuli na skřipec a všelijak mu hrůzně ubližovali.

„Řekl jsem jim jen jedno slovo - kanaka.“

Kanaka ve smyslu nem tudom, nevím, neznám, nepamatuji se.

Pak mi ten pobodaný ukřižovaný tvor ukazuje své jizvy. A na bambusových zdích chýše ukazuje osobní dopisy od Roosevelta, Churchilla, britského krále. Znáte vy nějakého příjemce takového druhu korespondence?

Bylo to dlouhatánské povídání, nijak vulgarizované postranním merkuriálním záměrem. Pouze mě požádal, abych ho vyfotografoval s vnoučky, těmi fotbalisty.

Vouza s vnoučky

Rád jsem vyhověl a obrázky na adresu Mr. Jacob Vouza, Roroni, Guadalcanal, British Solomon Islands Protectorate, West Pacific již dávno dodal.

„Chcete nezávislost?“ ptám se na zpáteční cestě Wilsona Kuby.

„Ještě nevíme,“ odpověděl.

- - -

Nezávislost s občasnou revolucí, pučem, povstáním si už také okusili. S Priscillou jsme se do těchto končin znovu vydali po téměř třiceti letech - v té době náš potomek již zdaleka nebyl jednoletým robátkem, ale vzrostlým architektem, a s námi se roku 2008 nezůčastnil našeho měsíc trvajícího putování po stopách druhé světové války, započatého zastávkami na Novém Zélandu, kde k tomuto druhému světovému bojování vůbec nedocházelo. Stejně tak tomu v případě Nové Kaledonie a Nových Hebrid. Byl to ale hodně třaskavý Guadalcanal, Rabaul, Papua Nová Guinea, poté jsme se přehoupli přes rovník do severní hemisféry a pokračovali na bojištích Guamu, Saipanu, Yapu, cestou pak proslulá Iwo Jima a Okinawa, ta zcela nejkrvavější.

Některé ty končiny jsme nenavštívili poprvé a mezi nimi byl i Guadalcanal. Nastala tedy příležitost hodnotit změnu za poslední tři desetiletí. Zda změny k lepšímu, porovnávat pokrok. Jak ten ale vždy správně měřit a vážit? Tentokrát jsme nepostřehli ani jednu tetovanou jeptišku. Tehdy poprvé jsme objížděli bojiště jako ti úplně jediní, kdežto tentokrát to byla kavalkáda řady nacpaných turistických autobusů.

V jednom se šoféra ptám, zda dojde k zastávce ve vesnici Roroni.

Překvapen zareagoval otázkou, proč že to jméno vůbec znám. Dozvěděl jsem se, že už neexistuje. Došlo k jejímu přejmenování, stala se z ní Americana - něco takového.

Proč taková banální změna, teď tam snad mají i výkrmnu McDonalda?

Poněvadž to je důkaz vděčnosti vůči ještě žijícím veteránům onoho půl roku trvajícího boje, který přispěl k zásadnímu obratu fronty pak tím správným japonským směrem. Jacob Vouza.se o to nejvíc zasloužil. Ze seržanta povýšen na majora, z pravidelných sjezdů v San Diegu přivážel peníze k výstavbě vděčné vesnice. Teď tady na Guadalcanalu jako největší hrdina země má pomník.

Znal jsem ho osobně, byl v jeho vesnici, viděl jeho medaile a děkovné dopisy světových velikánů. Kterým směrem, jak daleko je ten pomník?

Bohužel, je to odsud hodně daleko a nemáme to na turistickém programu.

Takže jsme onoho dne prohráli včetně těch veteránů, kteří se mně na palubě Statendamu ptali, zda jsem se tehdy na bojích podílel, což jako tehdejší dvanáctilerý junák jsem činit nemohl, aniž se byl pokusil vysvětlovat, že v dospělém věku, jako příslušník československé armády v jednotkách PTP, oněch černých baronů, jsem s lopatou ochraňoval výdobytky socialismu před americkými imperialisty, nynějšími spoluobčany.

KONEC

(Z připravované knihy „Dost svévolně se košatící Osud“)

Neoficiální stránky Oty Ulče