22.7.2018 | Svátek má Magdaléna


SVĚT: Podumání o emocích (2)

1.5.2018

Materialismus

Něco málo jsem se dočetl o průzkumu soustředěném na zjištění odpovědi pouze jedné otázky: „Máte možnost stát se manželkou nikterak zámožného solidního muže, nebo být milenkou milionáře či dokonce miliardáře problematického charakteru. Co zvolíte?“ Dotázané osoby nereagovaly jednoznačně.

Marx a Engels - a nejen oni - charakterizovali manželství jako především majetkovou záležitost, legalizovanou prostituci. S nezřídka hodně rozdílnými praktikami. Někde se musí nevěsta dostavit s věnem, až se prohýbá a vlastní rodinu ožebračuje, kdežto jinde to je ženich, který musí za vyvolenou pořádně zaplatit.

Ve východní Africe aby platil aspoň tuctem krav, což si ne každý může snadno dovolit, takže o frustrace nedobrovolných, vdavek chtivých mládenců je postaráno.

Ke zcela opačným transakcím dochází v Indii, jejíž vláda veleráda uděluje ostatnímu světu lekce na téma ohleduplného, mírového počínání. Zákon tam marně zakazuje vymáhání věna, jež vede nejen k vyděračství, ale i k nejedné ošklivé smrti. Ženich, rozvzteklený nedostatečnou výší přineseného majetku, totiž polije svou vyvolenou petrolejem, škrtne sirkou, manželka v krutých bolestech permanentně zhasne a náhlý vdovec politováníhodnou událost vysvětlí jako kitchen accident (“kuchyňská nehoda“). A může se ženit znovu, s nadějí na další obohacení. V Gužarátu, rodném státu proslulého pacifisty Mahatmy Gandhiho, a nejenom ovšem tam, každý rok takto vzplane několik tisíc ubožaček. Není mi známo, že některý ze žhářů by někdy putoval za mříže. Autorka Ranjan Kumarová v knize Nevěsty nejsou na upalování přináší řadu svědectví o těchto zločinech, jakož i o úřední letargii, právním manévrování a manipulaci s důkazy.

Značný to tedy kontrast mezi zmíněným africkým a indickým obyčejem. Nejpravděpodobnější vysvětlení by snad mohlo být toto: v převážně zemědělských končinách, kde je dostatek půdy, ale nedostatek ochotných pracovních sil, je to ženich, který musí platit, poněvadž zamýšleným manželstvím získá právě takovou sílu, která navíc bude produkovat potomstvo pro polní robotu. Úděl afrických žen věru není záviděníhodný, osud jim přidělil roli tažného zvířete. Statistiky OSN tvrdí, že ženy zastanou 100 procent práce v domácnosti a aspoň 75 procent práce na poli. Páni se drží tradice bojovníků - hlídat území a dobytek. Už se sice příliš nebojuje, ale nadále se nepracuje. Jen sedět, popíjet a klábosit. Když rodící žena přivádí na svět nového potomka, je to manžel, kdo v chatrči skučí, ve fingovaných porodních bolestech se svíjí, k politování svých pánských protějšků. „Když začne zatékat do chatrče, muž zbije ženu, i když se mu moc nechce. Kdyby ji totiž nezmlátil, ostatní muži by se mu smáli.“ Tak jsem četl ve věrohodném zdroji.

Papuánsko-novoguinejský svět patří mužům a kupování žen patří k dennímu pořádku. I když manželství je privátní záležitost, nákup nevěsty je transakce skupinová mezi dvěma rodinami, případně i početnějšími rody. Po neúspěšném pokusu zrušit takový obyčej chce vláda aspoň zavést jednotný ceník. Uniformita ve svatebních sazebnících však docílena nebyla. Místní národní výbor v Bali-Witu v západní části ostrova New Britain určil 60 dolarů jako maximální poplatek za kus, což odpovídá i sazebníkům na Šalamounových ostrovech. Na výborové schůzi kmene Jimi Valley (Western Highlands) si odhlasovali tyto standardní ceny:

1. Nová, naprosto nepoškozená, in mint condition nevěsta= 5 prasat + 1 cassowary (místní druh pštrosa, menšího, než je africký) nebo ekvivalent 300 dolarů.

2. Žena dříve již jednou provdaná = 2 prasata a 1 cassowary nebo ekvivalent 37,5 dolarů.

3. Žena dříve víc než jednou provdaná = „no commercial value“, čili gratis.

Bez ohledu na odlišnost lokálních obyčejů nejvíc se platí za nikým dosud nepoužitou, maximální pěknici, slovy Pidgin English gutpela meri tumas (“přespříliš pěkný chlapík ženská“)

Ženy lze použít jako platidla též při jiném druhu transakce. V horách PNG (Papua New Guinea) ve vesnici Minj, blízko města se snadno zapamatovatelným jménem Kundiawa, a též nedaleko města Mount Hagen, kde žilo a třeba dodnes žije pár českých našinců, došlo při mezikmenové rozmíšce k zabití. Náčelníci odvrátili válku a zpečetili mírovou koexistenci závazkem o náhradě škody ve výši 15.000 dolarů, 25 prasátek - a k tomu přihodit jednu ženskou. Osmnáctiletá dívčina Miriam Wilngalová se ale vzepřela. Chtěla napřed dokončit školu, naučit se psát na stroji, stát se sekretářkou. Před rozzlobeným příbuzenstvem utekla do hlavního města Port Moresby, kde jsem kdysi rovněž potkal pár našinců. Dokonce tam mívali nyní již neexistující odbočku SVU, Československé společnosti pro vědy a umění. Došlo k významnému soudnímu rozhodnutí ve prospěch uprchlice, se sympatickým zdůvodněním, že „ženy nejsou dobytek“.

V tradičních společnostech je zvykem pořádat extravagantně nákladné svatební obřady, které mnohdy uvrhnou rodinu do dlouhodobých dluhů. V souvislosti s projevy takové iracionality zmínku si snad zaslouží svatební praktiky na Nových Hebridách, před nezávislostí prapodivné britsko-francouzské kondominium, nyní suverenní stát Vanuatu, člen OSN. Tam totiž z hlediska nás, outsiderů, převládala perverzní tradice, že při svatbě ženich vzal kámen a jím uhodil nevěstu do chrupu. Tím jí vyrazil přední zuby jakožto velice pádný důkaz ocenění jejího půvabu. Někteří tito estéti se svými draze nabytými (platba až desetkrát vyšší než na sousedních Šalamounových ostrovech) polovičkami zacházeli šetrněji. Opatřit si klacíček, ten přiložit k ústům, několikrát do něj uhodí, přední zoubky vyviklají a vytáhnou.

Pořád ale lepší, než co se kdysi dělo a třeba stále děje v Iráku. Vyprávěl mi můj český kolega na univerzitě, který před svým úprkem do Ameriky působil v tehdejší říši Saddama Husseina jako Prahou vyslaný expert vyučující matematiku. Zmínil se mi o tamější tradici, že svatební hodování korunoval odchod novomanželů a pak se čekalo, až ženich zamává prostěradlem s krvavou skvrnou právě zlikvidovaného panenství. Pokud by ale skvrna nebyla, takto deklasovanou nevěstu pak předhodí k surovému použití přítomným zájemcům, než ji pak ukamenují.

KONEC








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.