Tématika to bude jen zdánlivě schizofrenická. Napřed nahlédneme do historie, pro můj vkus až k uzoufání komplikované. Její zvládnutí bych přál svým zavilým nepřátelům. Nikdy jsem tam nebyl a vlézt nespěchám.

Lze se dočíst, že Jemen aneb al-Jumhururiyah al-Yamaniych jako stát již existoval a s okolním světem obchodoval po dobu víc než jednoho tisíciletí. Ve 4. století tam proniklo křesťanství, o jehož převálcování se v 7. století postaral islám. Následovalo střídání vzájemně se vyvražďujících dynastií, až v 16. století se prosadilo ottomanské čili turecké císařství, které jakž takž vydrželo až do konce první světové války, konce éry, zániku čtyř císařství (kromě Turků i Rusové, Němci a naši rakousko-uherští Habsburkové, že ano.)

Na severu vznikl útvar s jménem Jemenská arabská republika (rozsah 130 065 km2), na jihu se usadil britský koloniální imperialismus, velmoc námořní, prosadivší se na nejvýznamnějších křižovatkách - tedy nejen Gibraltar, Singapur, ale i Aden v roce 1893. Britským protektorátem vydržel do roku 1967 - doby notného izraelského výprasku arabských sousedů, jimž se agresivní přepad židovského státu ani trošku nepovedl.

Předcházela tomu doba různého sjednocování, zcelování s jepičí trvanlivostí, Jemen se stal členem federace egyptské a syrské, a při jiné příležitosti obětí agrese egyptské s použitím nástrojů války chemické, se značnými ztrátami domorodých životů. Svět, zaměstnán jinými prioritami, se tehdy pramálo zajímal.

Na jihu došlo ke zrodu Lidově demokratické jemenské republiky, té rozsáhlejší (336 869 km2), politicky pokrokovější, kdysi socialismus sovětského typu napodobující.

Takže pro tehdejší Čechy, budovatele neméně neuskutečnitelné nirvány, to vlastně byli soudruhové arabští bratři. Našel-li by se nedůvěřivý podivín se zájmem o takové absurditky, nechť se ponoří do tisku oné doby, poslouží nejen Rudé právo zásluhou snadno dosažitelného internetu. Ale v kontrastu proti bývalé ČSSR, nyní rovněž již delší dobu socialisticky nebudující, Arabové se stali příjemci zahraniční pomoci z mnohých stran - Sovětský svaz, Čína, západní Evropa, USA, dokonce i Egypt, dřív se nepěkně chemickým válečnictvím projevující.

V květnu 1990 se oba jemenské státy jakkoliv odlišné ideologické orientace spojily a vznikla „Nezávislá arabská republika,“ takto pojmenovaná, s počtem obyvatelstva v roce 2011 odhadovaným na 23,8 milionů. V hlavním městě Sana’a jich už žije aspoň milion. Vyváží se bavlna, ovoce, tabák, notně se konzumuje mírně narkotický qat - téměř denní nezbytnost naprosté většiny domorodců.

V Orwellově roce 1984 pod tamějším, převážně pouštním povrchem, došlo k nálezu ropy, jejíž denní produkce v roce 2000 už dosáhla téměř půl milionu barelů, což znamenalo 70 % všech vládních příjmů. Procento to mohlo být ještě větší, jenže tamější údajná demokracie nabyla tvaru a obsahu kleptokracie: z celkového počtu 182 hodnocených států se zkorumpovaný zlodějský Jemen v hodnocení Transparency International umístnil až na 164. místě V tomtéž roce 2000 v přístavu Adenu došlo k úspěšnému útoku al-Kajdy na americký torpédoborec Cole, se ztrátou sedmnácti životů. Prezident Ali Abdullah Saleh se připojil ke spolupráci s USA ve „válce proti terorismu“.

V roce 2011, pod tlakem protestů a výměnou za slíbenou imunitu, z vrcholné funkce rezignoval a svůj výnosný žlab předal viceprezidentovi jménem Abd Rabbu Mansur Hadi.

Ten v roce 2014 se pokusil přetvořit Jemen ve federaci šesti regionů, což nepřispělo k vnitrostátní harmonii. Naopak teroristických iniciativ, jakož i odvetných amerických letadel bez pilotů, dirigováno z báze ve vzdálené neřestné pouštní Nevadě, přibývalo, stejně tak i protiamerických a protiizraelských nálad k národě.

Začátkem tohoto roku 2015 prezident, premiér, celá vláda, ti všichni rezignovali.

- - -

K Jemenu patří asi 200 ostrovů, z nichž tím největším a nejpodivuhodnějším je Socotra v Indickém oceánu, 240 kilometrů od břehů Afriky, 380 kilometrů od Arabského poloostrova.

Kdy už konečně přijdou na řadu Kaiser s Lábusem?

Napřed přichází pouze Kaiser za těchto okolností: Do Ameriky jsem dostal dopis od mně tehdy neznámého jakéhosi Martina Dejdara, čímž začalo přátelství dodnes trvající. Tím jsem se dostal do kontaktu s pražským divadlem Ypsilonka ve Spálené ulici a poznal se tam s většinou kádrů, od principála ředitele Jana Schmida dolů nebo nahoru, a jakožto zcestovaný exot jsem se párkrát objevil v tamějších Večerech pod lampou či jak se to vlastně jmenovalo.

Tehdy jsem bydlel v Nových Butovicích, kam za mnou Oldřich přijel s pár dotazy. Mínil totiž navštívit Novou Guineu, poněkud se seznámit s Papuánci. Trošku to tam znám (suverenní stát PNG - Papua New Guinea, člen OSN).

„Dá se tam spát pod širákem?“ Oldřich se otázal.

„Ano, to se dá,“ poskytl jsem kladnou odpověď, kterou jsme ale zpřesnil slůvkem „jednou“. Domorodý lid jsou ještě občasní kanibalové, autentičtí lidožrouti.

Jedinou poněkud ale nezcela uklidňující byla informace, že běloši nejsou tou nejvyhledávanější pochoutkou. Prý moc slaná příchuť, na rozdíl například od rýží vykrmeného Číňana..

Tazatel cestovatel ovšem nezná žádný z veletuctů domorodých jazyků. Mezi těmi oficiálními je i Pidgin English, od standardní angličtiny se dost lišící. „Moje manželka“ se řekne „wan pela women bilong mi“, „loket“ je „skru bilong hand“ (“šroub patřící k ruce“). Moc pěkný je výraz přiřčený pianu: „paní to bije, ono kvičí“.

Tento zájemce tam skutečně odjel, v nepoškozeném stavu se vrátil, posléze mě na své chaloupce v Posázaví, v končině s poeticky pojmenovanými vesničkami jako Řitka či Pičín, přivítal.. Znovu se pak na Novou Guineu vrátil, i jiné expedice podnikal spolu s významným lékařem, docentem Benešem, jehož nemedicinskou zálibou je entomologie, studium hmyzu. To je přimělo odjíždět do nijak harmonických končin, v pátrání po dosud neobjevených potvůrkách. I takto se Oldřich Kaiser zasloužil o rozsah vědomostí lidstva: objevem čehosi, čemuž se dostalo příslušného vědeckého pojmenování, že brouk Kaiseriani. (Neodolám pomlčet o této rozkošnosti: Posléze v Praze, též s Lábusem v restauraci obědváme, já cosi poznamenal o současné modě tetování postihnuvší i obsluhující personál. Načež si Kaiser vyhrnul nohavici, aby předvedl své sličné lýtko a na něm vytetovaného svého brouka v nadživotní velikosti. Načež přišla zpráva nedobrá: tetující odborník se spletl a nohu okrášlil nesprávným hmyzem.)

Každý rok se v Praze potkáváme, já jim dodám své výtvory, oni se štědře revanžují. Jak pak v Torontu u Škvoreckých v ulici Sackville přivezené memorábilie pravidelně prezentoval a o ně se podílel. Když Josef ještě žil, spolu se Zdenou velebili improvizační genialitu této dvojice.

Jejich nekonečný rozhlasový seriál o rodince Tlučhořových, v němž tito dva zvládnou hlasy šest postav. Byl jsem svědkem takového automatického spontánního výkonu v Lábusově bytě ve Vršovicích. Tehdy se natáčelo už víc než devítisté pokračování. Ti dva si prohodili pár slov, ne víc než jednu minutu, přikývli, a už se jelo na ostro. Jirka mě do textu bezbolestně přimíchal, za míň než půlhodinku vše hotovo. Minutová pauza, jede se dál, o něčem úplně jinačím, tatáž spontánní samozřejmá suverenita. Tuny takové imaginace.

A s takovým talentem se vydali k novým zážitkům, ne pouze radovánkám do zajímavého, jenže i potenciálně třeskutého Jemenu.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ

Neoficiální stránky Oty Ulče