29.3.2017 | Svátek má Taťána






ŠAMANOVO DOUPĚ: Svatá Golgota

22.2.2017

(Jeruzalém na vlastní kůži)

„Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu.“
(Z Kovanicovy praxe her)

***

Minule jsem vyprávěl, jak jsme s Janinkou stoupali po Via Dolorosa uličkami Muslimské čtvrti od zastavení číslo pět až po křesťanskou devítku u koptského chrámu sv. Heleny. Další cestu ke Golgotě nám zatarasilo zazděné okno. Teď bychom se měli vrátiti zpátky klikatou uličkou a pak dolů po schodech na súk Chán al–Zét, když jsme tak hloupí a opustili jsme trasu masových turistických výprav. Pak by se u luteránského kostela Vykupitele odbočilo vpravo na súk al-Dabbagha, prošlo by se románskou brankou o hltnosti dvou turistů, a vyšlo by se rovnou na náměstíčko před vchodem do chrámu Božího hrobu.

Svatá Golgota 1

Jenže už před osmi lety jsem si samostatně zjistil že by se mohlo jít i jinudy. Kratčeji a mazaněji. Zabloudil jsem tehdy na sólo výpravě předvečerním Jeruzalémem na jakýsi mezikostelní plácek, uprostřed něhož se vyjímal nízký válcovitý domek s omšelou kamennou kopulí. Podivný domek, snad kultovní – protože do něj nevedly žádné dveře! Tehdy už začínal šabat, světelné podmínky tedy odpovídaly době chvíli před západem slunce. Teď je poledne, a dvorek pod modrou oblohou jen svítí. Přes zeď, v jejíchž výklencích se skrývají zvony, nakukuje zvonice kostela Vykupitele. Ke zdi vede jakási ulička přikrčených (jakoby?) hliněných domků. Před nimi se vyhřívá řádka nesourodých židliček. Chybí už jen slepice, které by se na tomhle dvorku popelily. Ony by se vlastně moc popelit nemohly, není tu popel ani hlína. Dvorek je pečlivě vydlážděn prastarými kameny.

Potkáváme černého mnicha v modrém hábitu, ten bydlí zjevně lépe. Ke dveřím svého obydlí vystupuje po desítce kamenných schodů, které jsou opřeny o hranolovitou budovu. Koukám na to s údivem, ačkoli v Jeruzalémě by mě to nemělo překvapit: Schody končí v krytém zápraží, které má stěnu z vlnitého plechu, svažující se střechu pokrytou červenými taškami, a opřeno je o románský oblouk. Architektonický galimatyáš, působící dosti provizorním dojmem. To provizórium trvá už několik set let, od doby, kdy se sem nastěhovali Etiopané. Jsme u tisíc let starého etiopského kláštera, který je usalašen přímo na nejvýchodnější části střechy ústředního křesťanském kostela světa! A ten válcovitý domek nemá dveře, protože to není domek, avšak lucerna kaple sv. Heleny (jež tedy patří církvi arménské)...

Svatá Golgota 3
Svatá Golgota 2

Etiopané, chudáci, neměli někdy v 17. století na zaplacení osmanských daní a ztratili tak právo užívat samotný chrám Božího hrobu. Jejich místo v pětici uživatelů chrámu zaujali jiní křesťané – koptové. Kteří jaksi na oplátku posléze dovolili bydlet Etiopanům alespoň na arménské střeše u jejich kláštera. Takže Etiopané si tu před lety vytvořili jakousi africkou oázu. Koptové později mnohokrát želeli svého rozhodnutí, protože tenhle plácek na střeše přímo sousedí s jejich kostelem sv. Heleny, ze kterého právě jdeme. Etiopané jsou pak „uživatelé“ původně koptského střešního pozemku i přilehlého kláštera. A od roku 1970 je tomu tak i z rozhodnutí izraelského soudu, podle kterého si Etiopané místo přivlastnili právem držby. Takže takhle jednou v době společné modlitby koptů přišla izraelská policie a vyměnila zámky u vchodů do kláštera a klíče dostali Etiopané. Soudy však neskončily, a každých několik let izraelský soud svoje rozhodnutí poněkud mění. „Kontrola místa“ se prý musí navrátit koptům, avšak Etiopané mají zůstat „uživateli“. Občas se tu s kopty, kteří se je snaží násilím vytlačit, i nekřesťansky (vlastně křesťansky) poperou. No ale tenhle apríl roku 2016 zde panoval klid a mír přímo Božský!

V tom roce 2008 jsem tedy netušil, že stojím na střeše souchrámí Božího hrobu. Procházel jsem se prostě po nějakém pro mne anonymním dvorku, no. Slunce už šabatově zapadalo. Ještě před tím, než jsem se dal na ústup zpět na schody do Chán al–Zét, jsem nahlédl do nenápadného dveřního otvoru v pravém, přesněji jihozápadním rohu tohoto visutého nádvoří, jenž se už skrýval ve stínu. Za úzkými schody rozháněly tmu svíčky, osvětlující nábožné obrazy, v přítmí se tiše modlili věřící. Nechtěl jsem je rušit. Kdybych byl býval drzejší – a poučenější – mohl jsem tudy jako červí děrou propadnou rovnou před vrata do chrámu Božího hrobu! Jak jsem si později dohledal v literatuře.

Svatá Golgota 5
Svatá Golgota 4

Nyní jsem chytřejší a vedu naše kroky tudy. Nízkými obdélníkovými dveřmi, nad nimiž je na kusu překližky vyvedeno anglické, francouzské, hebrejské a španělské varování „Pozor na hlavu!“ scházíme tři schůdky a před námi se v okénku zjeví vnitřek (nejspíš) etiopského kostelíka. Vpravo vede úzká chodbička, vlastně asi 80 cm široký prostor mezi zdmi tohoto kostelíka a zdí Chrámu Božího hrobu. Po sešlapaných kamenných schodech tudy sestupujeme z výšky asi jednoho patra. Po několika metrech mineme hlídacího mnicha, který spí v rohu na dřevěné lavici. Chodba vede vlevo, vpravo z ní se otevírají dveře – a jsme na placce před tím nejkřesťanštejším chrámem. To koukáš, Janinko!

Já koukám taky. Z mnohadimenzionálního prostoru jsme na sluncem zalité náměstíčko vypadli jinudy, než jsem myslel. Myslel jsem tedy, že sestoupíme po venkovních schodech, na kterých jsem odpočíval minule, když jsem se tím ztrácel naší turistické výpravě, vedené už Daliou ven ze Starého města. Avšak my sešli schody utajenými (sakra, tady to je!) a vylezli vlevo od těch zjevných. Vlevo, když se jde přes Etiopany, jako jsme šli my. Tímto průletem však hromadné výpravy nechodívají, neprotlačily by se včas, a možná by před nimi Etiopané ona dvířka, připomínající mi poněkud Alenčino zrcadlo, zabouchli. Ve světě před zrcadlem, kudy přijdete na to náměstíčko venkem, se onen tajný průlet nachází vpravo od těch venkovních schodů. Kteréžto jsou místem zastavení číslo X. Zde římští legionáři Ježíše svlékli, načež o jeho oděv metali los.

Svatá Golgota 7
Svatá Golgota 6

Samozřejmě, že ne na těchto schodech, ale na skále, která zde tehdy stávala. A tato skála golgotská zde byla nepochybně ještě až do roku 326, než se tu začalo se stavebními úpravami, které skončily roku 335. Tehdy zde císař Konstantin nechal na přání své matky sv. Heleny postavit první baziliku. Kus skály, který přečníval ven byl uříznut, na jeho místě pak postaveno bylo vnější schodiště, kterým se vchází do kaple Franků. Z té vede stěnou chrámu okno, jímž se dá observovat přímo Golgota – nebo co z ní zbylo. Protože ono z ní moc nezbylo, jen jakýsi kamenný suk. Téměř celá byla odtěžena, aby měli věřící bezbolestný přístup na onen nejsvatější flek. A tak se na něj půjdeme podívat taky.

Vcházíme do chrámu a stoupáme na skálu zvanou Golgota, aneb Lebka. Vpravo hned za vchodem se pod románským obloukem vinou schody vzhůru. Uprostřed prostoru, na který vedou, stojí oltář, připomínající poněkud krb. (Oltář ze stříbra a bronzu věnoval toskánský velkovévoda Ferdinand I. Medicejský roku 1588.) Jsme u zastavení XI. Zde byl Ježíš přibit na kříž. Doslova kruciální zastavení má pak hned sousední číslo XII: Uprostřed zlatých a rudých ozdob se tu vznáší plechoidní krucifix v měřítku 1:1. Na stropě nad krucifixem jsem ve stínech nepostřehl medailon z dob křižáckých válek, ani mozaiku z roku 1937, která ho obklopuje. Více mne zaujala poněkud děsivá představa, že zde byl někdo – kdokoli – ukřižován, a že ten prostor, který jeho zmučené tělo zabíralo, je vyplněn tímto artefaktem. Protože tady někdo určitě ukřižován byl. Za stovky let, co Golgota sloužila jako popravčí místo, to bylo nejspíše tisíce lidí. A protože se tak dělo v Izraeli za římské nadvlády, pak pochopitelně tisíce Židů. Ten jeden Syn člověka se mezi nimi historikům nějak ztratil...

Svatá Golgota 9
Svatá Golgota 8

Jako popravčí to místo sloužilo určitě: kdybyste vkleče vlezli do osvětleného krbu oltáře, nalezli byste za ním čtverhranou díru v rostlé skále – místo, kde byl zapuštěn kříž. Ale my tam nelezeme, nechceme klečet frontu, ani rušit lidi pravověrně zbožné. Nějak sílu místa necítíme. Já jako „napůl ateista a napůl žid“, ani Janinka jako československá husitka. Možná je to kvůli přemíře cingrlátek, která visí ze stropu nebo spoustě tenkých svíček, které tvoří až jakési planoucí ohniště. Z přemíry zplodin se rozkašlávám. Lezeme proto po dalších schodech dolů.

Odshora jsme měli dobrý rozhled do zdejších rozmanitých a rozmanitě pospojovaných architektonických prostorů. Jdeme k místu, které nás tam nahoře nejvíce zaujalo, totiž k červenému obdélníkovému kasmeni. Leží kolmo k ose vstupu do chrámu; protože je krátce po pravém poledni, svítí skoro až k němu slunce. Kámen z červeného vápence poněkud připomíná matraci. Asi metr osmdesát dlouhou, šedesát centimetrů širokou a deset cenťáčků vysokou matraci, ležící v mramorové posteli. Nad postelí se vznáší jako klepadlo tyč, na níž visí asi osm lamp, které místo osvěcuje za tmy. Kolem kamene je náramně živo. Klečí u něj ženy v šátcích, nejspíše ruské turistky. Hladí ho, líbají, pomazávají olejíčky. Kamenná matrace je zastavením třináctým. Leželo na ní Ježíšovo tělo po sejmutí z kříže. Jde o Kámen pomazání. A také „Kámen zabalení do plátna“. Ježíšovo tělo k pohřbu připravovala jeho matka Marie a (nejspíše jeho sestra) Maří z Magdaly. (Podle židovské tradice té doby se mrtvého těla mohly dotknout toliko matka, manželka či sestra zemřelého.)

Kámen má svoji autencititu, jako všechno kolem. Tentokrát zažíváme opět pocit „tak tady to je“. Jo jo, tady to mohlo být. Ne však na tomto konkrétním kameni, protože ten pochází až z roku 1810, kdy sem byl položen za rekonstrukce po ničivém požáru z roku 1808. Tedy ve stejném období, kdy vznikla současná rotunda nad nejsvětějším místem, Ježíšovým hrobem, což je zastavení XIV. Bývaly tady dříve jiné svatyně, ale úplně nejdříve pouhá jeskyně ve skále, jež byla pravděpodobně součástí chrámu z roku 135, tedy z doby vlády římského císaře Hadriána. Hadriánus byl tolerantní vůči všem cizím náboženstvím, tedy i ke křesťanům. Jenže zrovna na tomhle místě nechal postavit chrámový komplex bohyně Venuše. Který po čase anticky zchátral až do základů.

Svatá Golgota 11
Svatá Golgota 10

Když pak zde ve čtvrtém století stavěl císař Konstantin, udělal to velkoryse. Jeho stavitelé vyrajbovali základy hadriánského chrámu a odtěžili většinu původní skály (s vápencem jim to šlo docela dobře). Takže z té jeskyně, co byla původně díra ve skále, zůstala málem jen ta díra. Kolem této slupky pak postavili svatyni Kristova hrobu, která má dvě kaple – kapli Andělskou a vnitřní kapli samotného Božího hrobu. A aby svatyni ochránili, vztyčili nad ní obrovitou betonovou klenbu rotundy, zvané Anastasis, aneb Zmrtvýchvstání. Nejde o žádný kontejment, ale o kopuli s dírou nahoře uprostřed, kterou dovnitř padá sluneční světlo a občas i déšť nebo sníh. (A nahoru by mohly stoupat třeba duše.) Díra se odborně nazývá „okulum“ a zajišťuje, že se tíha klenby přenáší do pevných stěn. A jde o kopii kupole Pantheonu v Římě, který nechal shodou okolností postavit roku 123 již výše zmiňovaný císař Hadriánus. Tahle klenba je postavena v měřítku 1:2 k římskému originálu, přesněji 22:43,2 metrů.

Vydržela dost dlouho. Poprvé unikla zkáze, když baziliku poničili už v roce 614 Peršani. (To ještě nebyl vynalezen islám.) Ale svatyně Hrobu je nějak naštěstí nezaujala. Roku 638 Jeruzalém dobyli muslimové, a ty už Boží hrob zajímal. Tehdy se osvícený chalíf Omar pomodlil na schodech před bazilikou, čímž ji zachránil před svým vojskem. Dal najevo – tohle se nechá! A na schodech venku se pomodlil proto, aby zůstala křesťanům. Kdyby se prý pomodlil uvnitř, stala by se z baziliky mešita. (Tak pozor!!!)

Svatá Golgota 12

V roce 1009 poničil Kristův hrob (prý „do základů“, ale jeskyně zřejmě zůstaly zachovány), neosvícený chalíf al-Hakím. Nějak se mu asi nelíbila. Ale báň nad Hrobem vydržela, i když byla bazilika zanechána napospas vandalům i přírodě. Takže byzantský císař Konstantin pořadové číslo IX měl roku 1140 co přestavět. Baziliku opravil, přestavěl – a zmenšil. Tehdy vznikla další varianta Kristova hrobu. Pak dobyli Jeruzalém křižáci. Stalo se roku 1099. Načež zabili všechny místňáky, židy i muslimy, asi aby bylo sichr, že ve Svatém městě budou nadále žít už jenom echtovní křesťané. Baziliku rozšířili a sedmipodlažní hranol věže pak přistavěli až v letech 1170-1174. Kristův hrob se dočkal obnovy roku 1555. Zasloužil se o ni františkán Bonifác z Dubrovníku. Tehdy sem byla dopravena i originální mramorová deska, kryjící místo původního spočinutí Ježíšova těla. A hned byla i originálně rozbita – aby odradila osmanské plenitele. Byla tak vlastně „předpleněna“.

Plynula léta, během kterých došlo snad k dalšímu podstatnějšímu stavebnímu zásahu až v roce 1719, kdy byla snížena hranolovitá křižácká zvonice o dvě patra – snad aby nepřevyšovala minaret blízké Omarovy mešity z r. 1193. Velká katastrofa potkala baziliku při již zmiňovaném požáru v roce 1808, po níž musela rekonstrukcí projít i Anastazis. Tehdy byla postavena i současná rotunda, ukrývající obě kaple Božího hrobu. Ani dvacáté století nenechalo místo v klidu. Další ničení nebylo způsobeno lidmi, ani jejich nedbalostí, avšak zemětřesením v roce 1927. Naštěstí se nedotklo křižácké věže, která již byla o dvě stě let dříve prozíravě snížena. Avšak rotunda z roku 1808 zjevně utrpěla škody, kterých nebyla dodnes zbavena. Jak o tom svědčí kovová konstrukce, držící svatyni pohromadě, jenž jí dodává technického vzhledu ponorky plující na hladině.

Z okula Anastazis se snášel sloup slunečního světla a osvětloval frontu turistů, tlačících se u rotundy. Fronty my neradi, a neradi ani nerudné kněžské vrátné, kteří pouštějí návštěvníky dovnitř snad až příliš stroze. Místo toho jsem zamířil k západu, kde jsem si odminule pamatoval umístění zdejších záchodků. Dopustil jsem se však chyby. V nejzápadnější části chrámu není záchodků. Nachází se tu Jakobitská kaple, a z ní se otevírají vstupy do jeskyní, vykutaných ve skále. Jsem u hrobky Josefa z Arimatie. Tento Josef věnoval Ježíšovi jeden z hrobů, ten Boží, na který se nedaleko odtud stojí děsná fronta. Ano, jistě, ta jeskyně byla pohřební jeskyní. Jak je místním zvykem. Možná, že Ježíš neležel „tamhle kousek vedle“, ale třeba právě tady. Nebo ne on, ale někdo tady určitě ležel, třeba Josefova rodina. Opět jsem učinil nevědomou chybu, díky níž jsme vyhráli tento zážitek. Díváme se do originálních pohřebních jeskyněk, jak byly vyrubány před dvěma tisíci lety, a dotýkáme se přitom originální golgotské skály!

Uff, uff!

Záchodky pak neomylně našla Janinka úplně někde jinde. Musí se jít na sever, tam je dvorek se čtvercovou výsečí modrého nebe, pak po schodech doprava, a tam už to musí každý najít. Ukazuje se, že Jana je sice v terénu a ve městě ztracená, protože má stále „náměstí na druhé straně“, zato ve vnitřních prostorách, jako jsou chrámy a nákupní střediska, se orientuje dokonale. (Ostatně jejím totemovým zvířetem je myš, a ta se v norách dobře vyzná...) Vedu pak Janinku směrem na východ, abych jí ukázal Heleninu kapli, a cestou se stávám svědkem podivuhodného úkazu: Zatímco venku jsou vidět dvě báně chrámu, pak vevnitř má tenhle chrám báně tři! Cestou je nám uhýbati ráznému mladému mnichovi, který si to metelí prostředkem chodby, mává přitom kolem sebe kadidelnicí. Jde rychle, až bezohledně, musíme se klidit z jeho směru, protože jinak by nás snad srazil na zem, anebo by nás flákl tou kadidelnicí.

Svatá Golgota 14
Svatá Golgota 13

Oni ti mniši se tady uvnitř taky občas poperou. Zejména o území, které jim patří. A nepatří. Občas uklízeč přejede hadrem kousek dál, než by měl, a už je to jeho církve. Takže o to vyuklízené místo se někdy pěkně servou, jak hokejisti. Už jsem zmínil, že tady vevnitř je církví pět. A jsou to tyto:

1) řecká pravoslavná, konkrétně její jeruzalémský patriarchát

2) římští katolíci, konkrétně františkánská kustodie Svaté země, jež zde zastupuje Vatikán

3) arménská církev apoštolská, konkrétně její jeruzalémský patriarchát.

Tyto tři patriarcháty a kustodie jsou právně majiteli oné nemovitosti.

Právo užívání (a uklízení) mají další dvě církve:

4) koptská a

5) syrská.

No a nahoře na střeše jim k tomu přicmrndávají (6) Etiopané. Pravomoce a vzájemné vztahy mezi těmito církvemi byly sepsán tureckým sultánem roku 1757 jakožto „Status quo“, což jsou dodnes platná pravidla, nad jejichž dodržováním bdí dnes izraelský občanský soud. Důležitým pravidlem je, že kaple Ježíšova hrobu i s ponorkovou rotundou kolem něj, je společná. Druhé důležité pravidlo je liturgické: Každá církev má právo sloužit svou liturgii i v těch prostorových bublinách, které jsou majetkem jiné církve. A aby se uživatelé a majitelé nervali o to, kdo bude mít klíče k baráku, stará se o ně muslimská rodina. Sultán Saladín jim klíče ke vchodu dal už r. 1178. Tak přece jenom k něčemu jsou muslimové dobří!

Aby urovnali sváry mezi křesťany.

Problémem zůstává domluva na společných opravách, takže by se třeba mohl v budoucnu zřítit i strop, zatížený etiopským klášterem. Symbolem nedomluvitelnosti je i žebřík na římse nad vchodem pod oknem ve druhém podlaží. Stál tam prokazatelně už před rokem 1852, a sloužil (podle jedné z pověsí k němu se vážících) kněžím jedné z církví k tomu, aby tudy mohli procházet do chrámu bez poplatků. Nikdo už po něm neleze, avšak ani ho nikdo neuklidil. Protože římsa pod tím oknem patří jiné církvi než okno nad ní. Takže se neshodli, kdo by ho měl odstranit. Vlastně shodli: Ten druhý! Ale už je naplánováno, kdy se má sundat. Rozhodl o tom papež Pavel VI. v roce 1964: Žebř tam bude do té doby, než dojde k ekumenickému spojení církve katolické a pravoslavné. Což může trvat třeba až do konce světa...

Šli jsme pak konečně s Janou směrem na východ a dolů, kolem toho dříku vypreparované Golgoty, kde se nahoře tísní klečící křesťané a fotící turisté. Za okénkem se můžeme podívat na syrovou tvář skály, stejně jako kousek dál, kde původní hornina vyhřezává do chodby pod ochranným skleněným krytem. Tmavé schody nás vedou dolů do kaple svaté Heleny, kterou vystavěli křižáci, ovšem na základech původní baziliky a z původních konstatinských kamenů. Sešly se tu tak dva historické letopočty – byzantský 335 a křižácký 1174. Novou dobu zastupuje socha sv. Heleny, umístěná sem do výklenku někdy v moderním 19. století. Na tmavých byzatských kamenech se v blesku foťáčku rozzáří lány desetitisíců křížků, vyrytých zde před tisícovkou let zbožnými křižáky. Jde zřejmě o anonymní značku „byl jsem tady“. Občas se tu objeví i novější neanonymní značky; pokud vydrží první stovku let, stávají se už historickou součástí areálu. Ty křižácké křížky byly kdysi taky nové.

Z oken lucerny kaple padá z výšky modrý paprsek denního světla. Tam nahoře je etiopská náves i s oním podivným „válcovitým domkem bez dveří“.

Slézáme ještě níže, úplně nejníž, do kaple Nalezení kříže. Tam Helena našla zbytky toho Ježíšova kříže. Je docela dobře možné, že trosky nějakého kříže našla – při té frekvenci poprav na Lebce by nebylo divu. A možná na něm kdysi visel i nějaký Jošua. Ať bylo či nebylo, mohlo být. A pokud bylo, bylo to právě zde, v chrámu Božího hrobu. Anebo kousek vedle, třeba v Alexandrově hospicu...

No, určitě jsem v tomto výčtu dopustil nějaké historické nepřesnosti, takže jen dojmy jsou popsány pravdivě. Ale jak už jsem psal, právě v Jeruzalémě se stává, že i ten největší výmysl může být – a nakonec je – pravda!

Svatá Golgota 15

Prožito v Izraeli v pátek 1. dubna 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 21. února 2017.

*

Foto © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
*

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


T. Vodvářka
10:50
22.2.2017

počet příspěvků: 2, poslední 22.2.2017 10:50









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.