27.5.2018 | Svátek má Valdemar


ŠAMANOVO DOUPĚ: Můj Štědrý den 1997

26.12.2007

Slohové cvičení

Můj letošní Štědrý den začal hned po půlnoci, kdy jsem ještě myl nádobí od večeře a od předvánočního vaření a pečení. Dřív jsem se k nádobí nedostal, protože jsem předtím dělal na počítači účetnictví za 23. 12. a přitom jsem si i stáhl a přečetl Neviditelného psa a Instantní astronomické noviny. Předtím jsem pozdně večeřel, kolem deváté. Dřív jsem nestihl, protože jsem ještě po sídlišti roznášel CD ROMky zájemcům, kteří si je u mne objednali. Dřív jsem nemohl, protože jsem od devíti ráno do sedmi večer stál na tržišti Luka u svýho stánku s barevnými knihami a prodával a prodával. (To je mé hobby.) Dřív jsem nemohl, protože jsem ráno kupoval kapry, taky na Lukách, přímo od rybníkáře z Veselí nad Lužnicí po 85 Kč za kg. Měl své ryby rád, všechny čtyři, které jsem u něj koupil, zabil jediným úderem palice, byly zdravé a nezraněné a dokonale mrtvé.

Málem bych zapomněl, ještě jsem po večeři stavěl smrček do stojánku. Byl nádhernej, ale křivej, takže jsem si na lodžii dost pozanadával, než jsem ho instaloval. Poté jsem ho odnesl do vany, kdež jsem ho vysprchoval studenou vodou. Stromek nasaje aspoň dva litry, pookřeje a déle vydrží. (Stejně však nakonec opadá... Pak ho odvětvím pomocí štípaček, srovnám do igelitových pytlů, abych netrousil jehličky, a někdy v předjaří ho s potomky rituálně spálíme v blízkém lomu.) Nechal jsem ho chvíli okapat, překryl jsem ho plentou, aby kapky z přečnívajících větví nepadaly na podlahu koupelny. Má milá žena Ivana si myslela, že jsem to já, kdo sedí ve vaně na okraji a nejspíš si ráchá nohy. Oslovila stromeček, ale ten byl nějakej nemluvnej...

Byl to vlastně konec mé předvánoční dovolené. Na Štědrý den jsem musel do práce. Jsou lidé, kteří i o Vánocích meziměstsky i mezinárodně telefonují, a ty by rozladilo, kdyby se třeba nedovolali. Zapsal jsem se na naší služebně Energetického provozu. Starý řídící stůl je už osleplý, jenom výpadky registruje zvoněním, troubením i jiným hýkáním. Jeho signalizační panel je celý polepený samolepkami s nápisy "nové", "svítí", "nesvítí", jak jsme si během osmiměsíční rekonstrukce napájení a instalace nových dieselagregátů vypomáhali. Přesunul jsem se na náš skvostný nový velín v přízemí. Zapsal jsem se do obou počítačů, kterými sledujeme a ovládáme tok elektrické energie v Ústřední telekomunikační budově heslem odvozeným od Kosmické odyssei 2001. Na jeden 21" monitor jsem si navolil stav rozvodné sítě, na druhý stav naftového hospodářství a stránku poruchových hlášení. Do počítače na sledování a regulaci odběrů jsem se zapsal heslem odvozeným od Ikárie XB1. Tady jsem naeditoval křivku nového sjednání elektřiny na leden 1998. Mrkl jsem na počítač monitorující stav dieslů. Všechno OK. Ze skříňky jsem vytáhl čokoládového anděla, kterého mám od Mikuláše, a postavil ho na slepý monitor serveru místní sítě. Místo stromečku mi svítil signalizační panel na stěně. Vánoce začaly.

Na dalším počítači jsem si připravil excellovské tabulky na vyhodnocení odběrů za prosinec 1997 a pak jsem si ho přepnul na T602. Do mechaniky jsem zasunul disketu a začal jsem na ni psát pro vánočního Neviditelného psa. Malý problém byl v tom, že tato Šestsetdvojka v této konfiguraci neuměla ď. Napsal jsem "teť" místo teď, když jsem pod háček místo "d" dal "t", napsala Ě. Resetoval jsem počítač a spustil ho čistě pod Dosem, bez těch hloupých pětadevadesátek. Jenže stejně byl na síti, kterou řídily W95. Místo ď porád jen ť. Tak jsem si načetl do bloku asi pětadvacet kB svého prvního příspěvku pro Psa - Jaké bude 3. tisíciletí, a tam jsem kýžené ď našel. Vše ostatní jsem smazal a jediné písmenko jsem si přesunul do textu, kde jsem ho potřeboval. Je to poněkud pracné, ale jde to.

Štědrý den v práci plynul poklidně. Žádné výpadky, žádné žádosti od osazenstva budovy. Jeden krátký hovor s Libercem mě informoval, že tátu pustili na Vánoce z nemocnice (lehký zápal plic). Snad se výplaty za práci, kterou pro německé firmy v koncentráku dělal, dočká. Jeden hovor se skvělou pěvkyní Olgou Štěpánovou, která kdysi cvičila synka Janka na klavír. Přání k Vánocům, slunovratu a otázka na chanuku (pro příspěvek do Psa). Postěžoval jsem si jí, jak to nevlídné prosincové zamračené nebe s věčnou šedí působí depresivně. Souhlasila se mnou. Nevidí nic, je slepá...

Doma zatím zuřil boj s přípravou bramborového salátu (žena Ivana), smažením kaprů (dcerka Terka) a vysáváním a posledními nákupy (synek už velkej Honza). Já zatím v práci datloval Nesmrtelnost. Před šestou večer jsem to už skoro měl. Na konci jsem napsal:

"Život jsou jen okamžiky, které si pamatujeme. I velmi dlouhý život se může scvrknout jen na několik zamželých vzpomínek z mládí. Tyto prchavé okamžiky, které právě prožíváme, to je ta pravá nesmrtelnost!

Užijme si ji. Uvědomme si ji.

Jsme nesmrtelní."

Ale nemělo to velké Ž v Životě! Jen nějaké vlnovky. A v celém 3. tisíciletí Ž nebylo! Nakonec mne zachránil zlosyn Železný v jednom krátkém článku. Šup tam s ním. Ještě na konec hodit klávesy F10, er, es, objevil se aktuální čas 17:59:32, zapsal jsem soubor na disketu, vyjmul z mechaniky, odhlásil se a v 18:00 předal službu další směně. (Z diskety jsem to pak doma chtěl poslat do Psa, jenže naše rok nové Pentium odmítlo disketu přečíst! A na žádném disku jsem to neměl zaznamenané! Zachránila mne naše stará 386, která Nesmrtelnost přečetla.)

Domů mne vzal kolega z práce autem, na Lužinách jsem byl za necelou půlhodinku. Štědrý večer nastal.

Po sváteční večeři se šly děti (18 a 21) poohlédnout po Ježíškovi. Zapálil jsem prskavky, rozsvítil elektrické svíčky a zazvonil na mosazný zvonec, který nosívala na krku koza babičky Hejtmánkové. Velký sběh lidu, společné pění koled a pak již nastalo rozdávání balíčků ježíškem Ivanou. Každý dostal něco, co čekal i nečekal. Knížky, samozřejmě. Největší radost měla žena Ivana asi z pudru od Markse a Engelse, tedy Spencera. Dcerka Terka skákala až do stropu, neboť jí bratr rodný koupil DAS ECHTE SCHWEIZER MESSER W 120, tedy pravý švýcarský nůž. Má kvalitní ostří, pilku, křížový šroubovák, bodlo, se kterým se dají sešívat kůže i plachty a co já vím co ještě. S takovým nožem si na pustém ostrově snad postavíte i loď. Písečný přesýpací obraz, který dostal Honza, mu také udělal radost, ale nejvíce ho uspokojil meč, který si pod stromeček nadělil sám. Kovaný jedenapůlruční meč. Bez ostrého ostří, ale špičkou bych být píchnut nechtěl. Pořád jsme mu ho nechtěli dovolit, že je to nástroj násilníků. Ale! Ten meč opravdu vyzařuje osobnost. Má charakter. To není žádný holywoodský výmysl! Nevěřil bych tomu, kdyby mi to někdo říkal. To se musí zažít. Schválili jsme mu jeho nákup. No tak mu pořídíme pochvu, bude mít brzy narozeniny.

Dárků bylo poněkud více než obvykle, do Ježíška totiž letos investovaly i děti. Dcerka Terka ve třetím ročníku architektury si vydělává na praxi v jednom projekčním a architektonickém ateliéru (každé druhé pondělí a každý čtvrtek od 11:00), synek Honza v prvním ročníku na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské každou středu a pátek od 16:00 do 21:00 v jedné internetí kavárně. A tak jsem dostal nečekaný dárek i já.

Všechny dárky už byly rozdány, Ivana se už málem pudrovala, Tereza otvírala a zavírala různé čepele svého echtovního nožíku, Honza se oháněl mečem, ale pod stromečkem ještě ležela nějaká velká krabice. To bylo překvapení pro mne. 60 mm refraktor NOVA od fy BUSHNELL profesionální kvality i se stativem. Až 250x zvětšující. V listopadu jsme s Honzou byli na výstavě Astroama v Národním technickém muzeu, a tam jsem ho oslintával. "Už jsem se nemohl dívat, jak stále jásáš nad ponožkami," pravil ten hoch. Musel na to utratit veškeré peníze, které si přes prázdniny i po nich vydělal v Internet klubu na Janáčkově nábřeží u Palackého mostu. (Co jsi tam dneska dělal? "Ále nic." Bylo něco zajímavýho? "Jo, přišla tam jedna holka, mluvila na mě anglicky, tak jsme se bavili anglicky, pak mi dávala pas k zapsání a vidím, že je z Německa, tak jsme se pak bavili německy." Nic tam nedělá, a nechápe, že ho za to platí...)

A tak máme na lodžii našeho panelového domu Venuši a její srpek, Jupitera se čtyřmi měsíci, Saturna s prstenci a Titanem i Velkou mlhovinu v Orionu. Když se roztrhají mraky. Už se těším, až vyleze Měsíc z novu.

A pak jsme šli spát i se svými dárečky. Jenom Terezka si nůž zavřela a Honzík si meč odložil pod postel. A vesmír jsme nechali za okny.

Psáno v Praze dne 28.prosince 1997, poprvé vyšlo pod názvem "Můj Štědrý den" jako
Příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 29. prosince 1997 do 4. ledna 1998

Další použití podléhá autorskému zákonu, včetně uvedení zdroje! Autor ručí za původnost materiálu.

Následné Šamanovy Štědré dny, vykopané ze psího archivu pomocí internetové archeologie:
Dobrou chuť! (1998)
Zima, zima (1998)
Semínka (1998)
Vůně domova (1998)
Naše Vánoce (1998)
Vánoce, ach Vánoce (1999)
Vánoční přání (1999)
Lucifer pod stromečkem (1999)
Jak jsem kupoval ryby (2000)
Nejkrásnější dárek (2001)
Můj Štědrý den (2002)
Můj Štědrý den (2003)
Můj Štědrý den (2004)
Můj Štědrý den (2005)
Můj Štědrý den (2006)



Diskuse


Torm
7:18
26.12.2007

Šaman
18:51
26.12.2007

počet příspěvků: 3, poslední 26.12.2007 06:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.