24.5.2017 | Svátek má Jana






ŠAMANOVO DOUPĚ: Loučení s Jeruzalémem

12.4.2017

(Izrael na vlastní kůži)

Dnes už odlétáme domů do Prahy; hotelový pokoj jest dlužno vykliditi do jedenácti hodin. Sbalíno už v podstatě máme, proto spíme až do půl deváté. Potřebujeme to – protože jsme včera až dlouho do noci balili a kontrolovali si pasy a letenky. E-ticket jsme měli už z Prahy, ale na zpáteční cestu si též musíme poříditi „odbavení“. Toho lze dosíci na letišti, avšak obvykle za poplatek a obvykle i za nějakého dodatečného zdržení.

Loučení s Jeruzalémem 1

Chceme mít všechno sichr, abychom mohli v klidu usnout, takže se pokouším odbavit nás on-line. Avšak wifina v našem odlehlém pokoji je na takovou náročnou operaci tuze neprůrazná, odcházím tedy pod anténu do lobby u recepce. S trochou praxe a získanou znalostí podivných slovíček typu „origin“ (nemíní se tím původ, zdroj , počátek čeho či snad začátek svalu, avšak „místo odletu“) se mi podaří nás „odbavit“. Na mail mi přijde potvrzení – jako pédéefko, které je třeba si vytisknout. (Ne, nevlastním patřičnou apku, jsem staromilec, telefon mám na telefonování. Jana má chytrouše, ale taky apku nemá.) Avšak nevezeme si s sebou tiskárnu. Mohl bych si potvrzení o odbavení k elektronické letence stáhnout na flešku a nechat vytisknout na místní tiskárně, cizí flešky se však, samozřejmě, do místního počítače nepřijímají. Ale je to jednoduché, paní recepční, když vidí mé zoufalství, poradí. Přepošlu jí lejstro mailem, a ona ho vytiskne. Jednoduché to je, ale půlhodina je v háji. Alespoň jsme si pak mohli v klidu pospat.

Loučení s Jeruzalémem 2

Během ranního střídání v koupelně/hajzlíku jsem si konečně pustil i hotelovou televizi, zatím jsme na to neměli čas. Při přemítání asi sto dvaceti stanic – celosvětové zpravodajské, filmové, zábavní a sportovní kanály (al-Jazeera ne, ale Abu Dabi ano), pak místní arabské, dále španělské, francouzské a samozřejmě anglické kanály, německé jsem nezaregistroval... Pro ruskojazyčnou menšinu je několik stanic ruských a několik izraelských v ruštině. Když už o Rusech – po pádu SSSR vzrostl podíl přistěhovalců z bývalého SSSR na 12 % celkové izraelské populace. Nečekaně další vlna začala v roce 2014, a to po utužování Putinova režimu v souvislosti s anexí Krymu. Báťuška car-prezident totiž prohlásil, že kdo ji nepodporuje, je „pátou kolonou“. 30 % z „Putinovy alije“ přitom pochází z Moskvy. „Konečně nemusím poslouchat ruskou státní televizi“, libuje si jeden z Rusů Miša Tripolskij v reportáži na webu ČRo Plus. Nemusí – ale v Izraeli i může!

Zarazil jsem se u jednoho kanálu, který po celou noc až nejméně do devíti dopoledne nepřetržitě vysílal jakýsi stand-up program. Vlastně tam stála jenom sesle, přesněji trůn ze seriálu Boj o trůny. Vždy k němu někdo zprava přišel, sednul si, chvíli poseděl, a pak opět vstal a odešel. Král, šašek, surfař se svým nářadím, průvodčí, kapitám Kirk..., vždy za náramně kratochvilné pantomimy a ksichtění. Zdá se, že v Izraeli je jeden kanál vyhražený právě pro vysílání tohoto seriálu.

V devět jsme už seděli u naší poslední izraelské snídaně, skutečně izraelské a zcela nekontinentální, takže jsme se zdravě (rybičky, jogurty, chumus, olivy) i nezdravě (lupínky, čokoláda, sladké pečivo a přeslazené pečivo) najedli. Před desátou jsme už byli zpátky na pokoji, převlékli a přezuli se do cestovního, a pak už jen finálně dobalili. A najednou bylo deset minut před jedenáctou! Naposledy jsme se rozhlédli z oken do okolní zeleně i kameně, podívali se průhledem k Jaffské třídě a s kufry vycouvali z pokoje. V recepci jsme se včas odhlásili, avšak hotel jsme neopustili zcela. Tedy nikoli naše bagáž. Je jedenáct hodin, letadlo nám odlétá až 17:55. Tudíž na letišti Ben Gurion se hodí být nejpozději ve tři odpoledne. Cesta zabere hodinu, je třeba míti rezervu. Čili od prahu Smart hotelu v uličce Horkanos odrážíme v 13:30. Tak zní plán. Auto jsme už vrátili, nepojedeme ani turistickým autobusem. Zvolil jsem přesun taxíkem – výhodou je, že pojede nejvhodnější trasou, dojede určitě včas a že se určitě trefí. Nevýhodou se může zdát cena. Když pět kilometrů na Olivovou horu stálo 50 šekelů, kolik bude stát padesát kilásků na letiště? Tak ne pět set, ale jen tři sta šekelů. Jako vypůjčení auta na tři dny. A my to auto vrátili – před třemi dny. Peníze jsme neušetřili, avšak nervy ano.

Loučení s Jeruzalémem 3
Loučení s Jeruzalémem 4

Odvoz na letiště jsme si sjednali už předevčírem, společně s cestou za Nanebevstoupením. Budeme mít stejného řidiče i stejnou bílou oktávku, teď si už nemusíme dělat starosti. Zbývá nám posledních dvě a půl hodiny v Jeruzalémě. Nehodlám je promarnit. Už předevčírem jsem si naplánoval, jak je strávíme: Návštěvou Mea Šearim, blízké čtvrti superultraortodoxních, téměř lidožravých židů. Vím, jak se tam nejlépe dostat. Nejdříve projdeme ruskou enklávou. Před velice petrohradsky se tvářící budovou, azbukou označenou jako „Ruskoe podvorje“ míjíme velký zelený klecový kontejner, do něhož okolí háže směsný odpad v zavázaných pytlích, ale většinu obsahu zabírají papírové kartony. Kontejner je zaplněn teprve do třetiny; vypadá to, že tady je po naplnění odvážejí.

Za chvíli už dorážíme na ulici Tak-Nevím (ha-Neviim) a obdivujeme místní starožitnosti. Hranatý přízemní domek, postavený z hranatých kamenů velikosti tvárnice, vypadá, jako postavený z dětské stavebnice. Zdá se, jako by se chtěl každou chvíli rozsypat, ale snad při jeho stavbě použili malty. Můžete si ho koupit i s jeho historií. Číslo na developerskou firmu máte na ceduli nad vchodem do domu, modrá informační tabule na kamenné zdi dvora svítí bílým písmem a oznamuje, že stojíme před Biskupským domem (The Bishop’s House). Byl postaven roku 1876, tedy v době, kdy se tato čtvrť začala stavět. A bytovala zde londýnská křesťanská společnost, jedna z mnoha, která podporovala rozšíření křesťanství mezi židy. V letech 1878-1902 zde sídlil jistý Arthur Hastigs. Ne, tohle byl kněz, který tuto společnost vedl – nikoli společník věhlasného detektiva Hercula Poirota!

Věhlasnější památka na nás číhá vlevo v ulici Tak-Nevím: Italská nemocnice. Tedy budova s jasně renesanční florentskoidní věží. Špitál zde fungoval od počátku 20. století, kdy byl postaven. Takže – neorenesance. Ale vypadá to pěkně. Dnes tu údajně sídlí ministerstvo školství. Škodaže jsem si nemohl přečíst příslušnou cedulku, protože jsem si toho baráku zespoda nevšiml, když jsme šli kolem. Takže jsem nevěděl. Až na zpáteční cestě věž zaujala oko mého foťáčku.

Loučení s Jeruzalémem 6
Loučení s Jeruzalémem 5

Všímal jsem si hlavně místa, kde jsem před dvěma lety zabočil do tehdy setmělé uličky v Mea Šearim. Protože tato čtvrť má vpodstatě jen dvě hlavní uličky, ze kterých se do stran rozbíhá změť úzkých uličiček. Dnes je světlo, a hlavně pusto, takže si v klidu fotím zdejší architekturu. Občas se objeví nějaký osamělec, ale toho zabírám jen zdálky. Opět budu citovat ze své knížky Mír v Izraeli to, co jsem si o tomto místě zapsal dříve:

„Jdou zvěsti, jak nemile jsou v těchto končinách vnímáni turisté, zejména fotografující turisté. Uvědomuji si však, jak by mi bylo nepříjemné, kdyby mě někdo na našem sídlišti očumoval při vyhazování separovaného sběru. Jak bych se vztekal, kdyby mě někdo fotil, jak čekám na autobusové zastávce. Možná bych na fotografujícího dotěru jen plivnul, možná mu i rozbil foťák. Anebo bych alespoň vylepil plakátky: Nefotografujte si nás, nejste na safari.“

Loučení s Jeruzalémem 7

A ještě ze svého díla ocituji něco místopisného: „Mea Šearim je uzavřená enkláva, která se sice na noc už nezavírá šesti branami, ale přesto má svou uzavřenou specifiku. Uzavřenou do devatenáctého, či snad dokonce osmnáctého století židovské východní Evropy... To, co se na Jad vašem ukazuje jako zaniklý svět, jako vyvražděná historie, trvá dodnes v Mea Šearim. A nejspíš není jiná země, kde by mohli tito staletí Východoevropané takto klidně a svobodně žít vedle devadesáti jiných národností Izraele...”

Kde jinde by mohli takto žít? Nu, třeba v USA. Anebo právě zde, v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, která patří mezi pět prvních čtvrtí, založených po úprku z již příliš těsných hradeb Starého města. Klasicky izraelské a klasicky židovské je, že někteří místí „extra-ultra” ortodoxní (vlastně „správní”) židé jsou „antisionisté”, kteří jsou proti existenci státu Izrael. Ten by totiž „správně” měl být obnoven až po příchodu Spasitele jakožto královstí Boží. Protestují proti státu, který jim zajišťuje sociální podporu, zdravotnictví, školství, náboženskou svobodu – a samotné fyzické přežití...“

Do Mea Šearim to zalomíme vlevo, těsně před Italskou nemocnicí. Vstupujeme do páteřní uličky Dvora ha-Nevia. Jednosměrka je nejdříve poněkud širší, čehož využívají místňáci k parkování. Pěkný čtyřpatrový hranatý dům ukrývá krásu zlatého jeruzalémského kamene za nečekaně ponurým zábradlím. Ponurým, protože místy značně orezlým; několik zcela zaplocených lodžií působí spíše jako vězení.

Loučení s Jeruzalémem 8

Ulička se zužuje na profil auta, parkovat již nemožno. Na ochranu chodců vyrůstá vpravo alej kovových kůlů, které ochraňují asi metr široký chodníček. Nebe nad námi je zakryto balkony, na kterých visí vyprané prádlo. Na některých balkonech jsou umístěny ještě jakési před-balkony, asi půl metru široké plechové mimiterásky, podepřené zoufalými vzpěrami. Z balkonů nahoru trčí konstrukce, na které se v době svátku stánků upevňují palmové ratolesti. Ano, v době sukot je třeba spáti venku, střecha může býti, avšak jen taková, skrz níž mohou prosvítat hvězdy. A kde jinde si postavit stánek v úzkých uličkách než na vlastním balkoně? Takový přetlat stánkových balkonků panuje v uzoučkých uličkách, že některé z nich se dokonce přes ulici/průrvu málem strkají.

Doprava stékají uzoučké chodníky, připadám si znovu jako ve Starém městě. Anebo v nějaké evropské židovské čtvrti. Budovy jsou moderní – na Jeruzalém, z konce 19. století, avšak i ve volném prostoru za hradbami zůstal zachován sevřený styl zástavby. Ono se to lépe oplocovalo a chránilo – před hradbami se v té době ještě potulovaly bandy lupičů.

Loučení s Jeruzalémem 9

Po necelých dvě stě metrech narážíme na kolmou ulici. Jsme v geometrickém středu čtvrti, ale dál už nepůjdeme, abychom se nezamotali a nezmeškali odjezd – taxikář nemá před hotelem možnost zaparkovat. Odbočíme po směru jednosměrky. Anebo proti jejímu směru. Před dvěma lety jsem si všiml, že auta tady odbočovala zásadně do protisměru. Avšak lidová dopravní tvořivost bílou šipku na modré značce překryla černou šipkou se směrem doprava. Takže tam jdeme. Doprava. Před námi se otevírají pohledy do vnitřních dvorů, fotím střídmě. Ale všechny snímky se mi sem stejně nevejdou. A stejně jako dříve v Izraeli se i zde cítím zcela bezpečně. V Mea Šearim panuje mír. Jen tudy nesmíte projíždět o šabatu, to by se vám mohlo stát, že by na vaše auto začaly dopadat kameny. Prý jsou takto bombardovány i sanitky, které si tudy zkracují cestu. Lidmi, kteří ctí více Písmo než jeho Smysl. Pěkné to tu je, ale já bych tu – jako liberální polo-žid a polo-ateista, polo-mesiánec a polo-pohan – žít nemohl.

Izrael má tu přednost, že i když jste jakkoli svébytní a originální, vždy tu najdete komunitu, do které patříte a ve které vám bude dobře. Svoje sousedství, svůj „neighbourhood“ – aneb čtvrť.

Vycházíme z městečka, které mohlo dodnes stát někde v Haliči, kdyby nebylo zničeno válkou a nenávistí. Jdeme kolem křižovatky Tak-Nevím a třídou Náblus a koukáme na proudy aut, které se tudy soukají. Tak nevím, jestli nám bude stačit hodina na cestu! Z Jeruzaléma se dostaneme k Tel Avivu po dálnici celkem rychle, avšak než se vymotáme z města...

Loučení s Jeruzalémem 11
Loučení s Jeruzalémem 10

Vracíme se k hotelu tentokrát uličkou svaté Heleny. Už jsme tudy šli, avšak všímám si věcí, které mi dříve unikly. Pootevřené branky, kterou prosvítá sytá zeleň zahrady, ve které rostou vysoké stromy. Vpravo se za zdí skrývá nějaký kostel či klášter, zcela vybydlený. A zcela bez jakékoli informace v bedekrech a wikipediích. Ne, to nelze všechno popsat, protože to ani všechno nelze navštívit.

Jsme zpátky u ruské katedrály, ale nezabočujeme k hotelu. Scházíme na rušnou Jaffskou třídu, abychom si zde nakoupili něco z roztodivného pečiva k obědu a jako zásoby do letadla. Čokoládové rohlíčky sypané čokoládou jsou jistě dobré, když si na nich pochutnává i vosa. Koupíme něco méně sladkého, abych příliš nedráždil svou cukrovku a paní diabetoložku. (Ta však byla se mnou po návratu z Izraele tak spokojená, že jsem od ní dostal propisku! Protože jsem tam trochu zhubl.) Teprve pak se vrátíme do hotelu, abychom svou kořist uložili do příručních zavazadel. A ještě využijeme dobrodiní místních toalet.

Je teprve poledne, máme stále ještě hodinu a půl času! Vedu tedy Janinku tam, kam jsem ji zavedl hned první den našeho pobytu v Jeruzalémě. Vlastně první večer. A to na pěší zónu v ulici Ben Jehudy, abych jí ukázal cvrkot světského života ve svatém městě Jeruzalémě. Když jsme sem šli poprvé, tak tu byl nějaký koncert a ulice byla zarýglovaná, vstup jen na vstupenky. Vstupenky populárního zpěváka, jehož řev se zdarma nesl z reproduktorů až do našeho hotelu. Podruhé zde byl jiný koncert. A zarýglováno. Nechtěl jsem ukazovaz koncert, ale tu normální atmosféru. Tak jsme sem šli včera potřetí. Avšak to panoval šabat! Ale dnes se mi to snad povede.

Loučení s Jeruzalémem 14
Loučení s Jeruzalémem 12

A povedlo. Nejdřív jsme sešli na Kikar Zion, kde z nové nárožní budovy viseli horolezci a omývali fasádu. Tramvaje nehlučně projížděly. Do náměstí šikmo spadá svažitá, zlatě vydlážděná ulice, plná lidí. Lidí, kteří sedí na restauračních zahrádkách a obědvají. Lidí, kteří se osvěžují u uměleckých pítek. Lidí, kteří si jen tak povídají. Lidí, kteří si čtou. Místních i turistů. Na ty je zde připravena past mnoha krámků. Pastva zejména pro Janiny oči! A hlavně pro oči, protože sumu, vyčleněnou na tento zájezd máme už prakticky vyčerpanou. V hotovosti je to jen něco šekelíků nad nedotknutelné tři stovky.

Míjíme krámek, kde si lze koupit tuny upomínkových předmětů. Šály, pásky, kravaty. Menory i chanukije. Zlaté, bronzové, stříbrné. Ručičky pro zdraví – kovové i pletené. Jednu takovou ručku jsem koupil před dvěma lety i Janince, ale nějak nezafungovala. Možná proto, že v originále funguje jen pro muže, povídám jí. Jde o židovský amulet pro štěstí i pro zdraví, zvaný Miriamina ručka. (Arabové mají stejný, říkají mu Fatimina ručka – ale pak na té placce nejsou hebrejské znaky a už vůbec ne hvězda Davidova. Asi to takhle pro Araby funguje lépe. Stejně, jako ručka Miriamina. Nebo stejně nefunguje...)

Loučení s Jeruzalémem 13

Opouštíme krámek se suvenýry a dostáváme se k výraznému rohovému krámu, který prodává jedinou komoditu a velmi se tím pyšní. Kdyby to nebylo jasné z obrázků nebo z vystaveného zboží, pak západního turistu ubezpečí jeho název „Kippa Man“, že si tady může koupit tu nejlepší a nejvhodnější a nejpamátnější židovskou čepičku na celém světě. A taky nejdražší. Jednu jarmulku (z jiddiš) aneb kipu ( z hebrejštiny) si vezu s sebou z Prahy, zatím mi vždy stačila. Tyhle mi připadají příliš, příliš, no – turistické...

Janě teprve tady dojde, že když ta ručka chrání hlavně muže, pak by ji mohla koupit pro svého synka Jirku. Vracíme se k prodejně suvenýrů – ale nemůžeme ji najít! Nejdříve jdeme dolů a jen tak zběžně koukáme po tom krámku, ale najednou jsme téměř u Kikar Zion, a nepotkali jsme ho. Tak se vracíme a kontrolujeme krám za krámem, až jsme zase na rohu u Kippa Man. Znovu se vracíme, a teď už krámy přímo rentgenujeme. Opět marně. Snad jsme se stali obětí nějakého kouzla, včas jsme nezareagovali a krámek odplul do mimoprostoru a teď se třeba objevil v pražské Dlážděné ulici. Ne, ten krám tu někde musí být. Vždyť jsem si ho před pěti minutami vyfotil, jak se ubezpečuju na monitoru foťáčku. Jdu na protější stranu ulice a rastruji vchody. Nic. Vylučovací metodou propátrávám výklady. Tam! Když on ten výklad zvenčí vypadá jinak než krámek zevnitř, což jsme si pamatovali. Tak hurá, poslední nákup posledního dárku, a už je 13:10.

Loučení s Jeruzalémem 15

Vracíme se k hotelu. Je deset minut před plánovaným odjezdem, když spočineme v lobby. A je 13:27, když před hotelem zastavuje náš bílý taxík. Loučíme se s panem recepčním, nakládám zavazadla; do oktávky se toho vejde! Nakládám, pardon, nechám nastoupit Janinku na sedadlo vedle řidiče, aby si ještě užila výhledů. Těším se, jak ji budu ukazovat památné údolí před Latrúnem, kudy vede dálnice číslo Jedna.

Pojedem tudy, nebo ne? To se dovíte až příště.

Prožito v Izraeli v neděli 2. dubna 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 11. dubna 2017.

Už je jedenáctýho? A já zejtra v Jonáš klubu držím přednášku o Jeruzalémě. Aspoň jsem si ho osvěžil...

Je 11. duben 2017, Květnou nedělí začal velikonoční týden. Je 15. nisan 5777. Včera po vyjití tří hvězd začal pesach. Tak šťastné a veselé svátky vzkříšení a vyvedení z otroctví!

*

Foto © Jan Kovanic, dneska Jana vůbec nefotila.

(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


J. Kolbábek
8:14
12.4.2017

počet příspěvků: 1, poslední 12.4.2017 08:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.