O Ještědu hoře i o stavbách na něm postavených by se daly psát romány. A píšou se, ba i filmy se točí. Připojím k nim jen pár osobních vzpomínek.

Jako dítě jsem u dědečka listoval německy psanou knížkou o městě Reichenberg. Ležel jsem na koberci pod knihovnou a prohlížel si fotografie, německy jsem neuměl (a neumím). Na starých fotkách se tam nad městem na známém libereckém hřebenu tyčila nějaká blbá hora bez vrcholku. Vypadala trochu jako sopka s šikmo seříznutým vrškem. Ještěd bez hotelu.

Celé dětství jsem přitom při cestě do školy viděl Ještěd jako krásnou horu s nádherným horským hotelem. Hotel jak hrad, s podezdívkou ze žulových kamenů a rovněž s kamennou věží postavil Německý horský spolek roku 1907, shořel 31. ledna 1963. Pamatuju se na ten večer. Ležel jsem ve vaně a máma přes zavřené dveře volá. "Jendo, hoří Ještěd!"

Myslel jsem, že míní les na hřebenu. Ale jak by mohl hořet les, když byly stromy obaleny sněhem? Nehořel les, hořel hotel. Ale jak by mohla hořet žula? Hořel ten dřevěný hotel. Horská silnička byla zaváta sněhem, nahoru vozila lanovka hasicí přístroje, ani ty hasičům nepomohly.

Chtěl jsem se na to podívat vlastníma očima, protože jsem tomu nemohl uvěřit. Ale hora byla zakryta mraky. Když se mraky roztrhly - stál hotel na svém místě! Až když jsme vyjeli nahoru, byla vidět ta spoušť. Říkal jsem si: Hlavně, že kameny přečkaly, barák se může vystavět znovu. Tak jsme byli spjati s tou starou známou siluetou Ještěda, že jsme si ji nedovedli představit jinak. Byla všude - krom každodenních pohledů i na pohledech, na libereckých suvenýrech, na nálepkách libereckých tavených sýrů i na bonbónech z LIPO. Říkalo se, že dokonce Němci, naši severní východní socialističtí bratři, jsou připraveni rekonstrukci Ještěda zaplatit, tak silné k němu cítili pouto i oni.

Ale ukázalo se, že i kamenům vadí žár a následné polévání vodou v lednových mrazech v tisícimetrové výšce. A tak se zbytky stavby strhly, a posléze začal vyrůstat na vršku hory nový hotel. Byli jsme z toho smutní. Ještěd vypadal zase jako blbá hora. Sopečný pocit byl zdůrazněn novým kruhovým kráterem, který byl vystřílen doprostřed jeho tvrdého křemencového suku. To byl randál!

Pak z kráteru vyrostl do výšky nejdříve kruhový dřík, na nějž se začala navěšovat sukýnka budoucího rotačního hyperboloidu. Stavba vypadala jako obrovská raketa, když se Libercem ozýval randál pásů okupačních ruských tanků. Říkalo se tehdy, že když sovětská vojska obsadila vojenský prostor pod Ralskem, že měla rozestavěnou stavbu skutečně za raketovou základnu, a namířila na ni hlavně svých děl. Naštěstí se podařilo velitele přesvědčit, že se o raketu nejedná, a tak se hora neocitla pod palbou.

Rakety na Ještědu však přesto zazněly, když se prováděly dynamické zkoušky jeho odolonosti vůči nárazům větru. Místo větru byly použity rakety na pevné palivo - to byl zase randál! (Uvnitř dříku věže je jako kyvadlo zavěšeno 600kg závaží, které ty nápory větru - i raket - dokáže vyrovnat, tak se nemusíte bát, i když to někdy trochu houpe.)

Další vzpomínka je ze začátku 70. let, kdy jsem v době vysokoškolských prázdnin na dokončení hotelu pracoval na brigádě jeden týden i já. Přesně: Natíral jsem plot a trubky uvnitř jeho vodárny kousek pod Tetřevím sedlem. První den jsem jel nahoru na kole; jel a přímo pod Ještědem v některých úsecích šlapal i pěšky. (Můj Junior neměl přehazovačku:) Nahoru z Hanychova mi to trvalo asi hodinu. Dolů pak už jen deset minut. Další den jsem nahoru jel taky jen deset minut - obdržel jsem lítačku na kabinovou lanovku. Já, i moje kolo…

Ještě jeden ještědský randál zmíním. I do nového hotelu rádi zajížděli naši hodní severní východní socialističtí bratři. Říkalo se, že se tam jedna jejich ožralá skupina tak dojala vzpomínkami na Heimat, že začali hajlovat. Esenbáci na ně pozvali východoněmeckou milici, do Němec je to odtud skutečně jen pár kilometrů. No a ti si je odvezli a celou záležitost pak řešili sami, už asi věděli, co s takovými. (My nejspíš dodnes nevíme.)

Dostudoval jsem, odstěhoval se do Prahy, a na Ještěd se občas vrátil až v osmdesátých letech. Od roku 2000 jezdíme s milou ženou do Jizerek každé léto na dovolenou, a jeden den z ní se vždy vypravíme na Ještěd. Lanovkou, anebo i autem. Na kole už ne. Nahoře se dá parkovat. Jízda až na samotný vrcholek po tři metry široké silničce je trochu dobrodružná, ale jsou zde vyhýbací místa. Semafory nefungují na střídavě jednosměrný provoz - zelená vám na parkovišti na Tetřevím sedle jen řekne, že nahoře je volné parkoviště. (Neslyšel jsem ještě, že by se zde nějaká auta srazila:) Místa pro hasičské vozy je však nutno ponechat volná!

Tak hotel snad už neshoří. Ani nespadne, jak se mohlo po jeho zpackané privatizaci zdát. Hotel i vysílač, aby bylo jasno. Poté, co byl zařazen mezi národní kulturní památky České republiky mu už ani nehrozí, že by ho někdo zboural schválně (jako se stalo jeho jmenovci, obchodnímu domu, dole ve městě.)

Letos začala konečně jeho už dlouho odkládaná rekonstrukce. Seděli jsme se ženou u stolku, na němž ležel štrůdl a stály konvice černého čaje s mlékem (s kvalitou podobnou té, jaké jsme si před časem užívali ve vídeňském hotelu Sachr) a skrz kosmická okna sledovali horolezce a jejich práci ve výškách. Sundávali opotřebovaný plášť.

Liberečáci na svůj nový Ještěd nedají dopustit. Objevuje se všude, i na znaku Libereckého kraje. Konečně se z něj stala chytrá hora! To, co matka příroda a Hospodin nechali rozdělané, dokončil za ně skutečný tvůrce Ještěda.

Karel Hubáček zemřel minulou středu ve věku 87 let.

Viz i fotogalerii z letošní návštěvy Ještěda.
Heslo Wikipedie: Ještěd (hotel a vysílač)

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.