21.5.2019 | Svátek má Monika


ŠAMANOVO DOUPĚ: 2035

2.1.2019

Tisíckrát nic umořilo osla, a tisíc drobných pochybení a flákáren, které jsou v normálních podmínkách zanedbatelné, způsobilo katastrofu. Jako katastrofu hodnotím energetickou kalamitu, starou právě čtyřicet let.

Kresba Tereza Kovanicová

Kresba Tereza Kovanicová

Na silvestra 1978 panovaly podmínky nenormální. Ještě to nedělní odpoledne jsem byl s dvaapůlletou dcerkou Terkou na pískovišti v parku Jezerka, kde jsme spolu plácali bábovičky. Na sluníčku mohlo být tak dvacet nad nulou, vzduch měl patnáct stupňů. Slunce zapadlo kolem čtvrté, rychle se ochlazovalo. Když šla Terezka kolem osmé hodiny spát, bylo tam už jen pět nad nulou a rozpršelo se. Se ženou Ivanou jsme poslouchali dráťák, pojídali chlebíčky a popíjeli minerálky, nechtěli jsme alkoholem otravovat naše budoucí děťátko. Kolem desáté už mrzlo a začalo sněžit. Sníh se přilepil na čerstvý led po mrznoucím dešti. Ráno bylo už po sněžení, ani moc nenapadlo, v Praze snad deset centimetrů. Bylo pětadvacet pod nulou, když jsem otevřel okno pro ranní větrání, praskla vnitřní okenní tabulka, která nevydržela rychlou změnu teplot.

První pracovní den nastal až v úterý 2. ledna 1979. To, že nasněžilo a nastává kalamita, nezměnilo nic na pracovním klidu komunálních zaměstnanců. Tenkrát se pracovalo jen na rozkaz, no a papaláši si užívali nezaslouženého odpočinku. Posolení vozovek by nebylo pro velký mráz nic platné, avšak sníh nebyl posypán škvárou, ani odhrnut. Vpád arktického vzduchu překvapil na Nový rok všechny, jak Castro Batistu před tehdy dvaceti lety. Taky byli všichni vožralí a líní a neschopní a... socialističtí.

Dopravní kolaps v Praze trval ještě dlouho, ani ve středu 3. ledna nebyly vozovky nikde v Praze posypány. (Osobní zkušenost z pankráckého bydliště, cesty tramvají z Florence do Hloubětína a autobusem na Žižkov a zase do Nuslí.) Policejní dopraváci měli žně. Jeden autobusák se snažil vyjet zamrzlý svah, teprve uprostřed pochopil, že to už nevyjede, a tak zatáhl všechny brzdy. Gravitace ho však po ledu stáhla zpět. Cestou jeho autobus demoloval zaparkované vozy. Dostal pokutu, stejně jako ten nešťastník, který při cestě z kopce zjistil, že to opravdu klouže, odstavil svoje auto k chodníku, zatáhl ruční brzdu a zařadil zpátečku, opřel přední kola o pangejt a stejně mu to nebylo nic platný. Zadek jeho auta se otočil jak záď lodi u mola v proudu řeky a zaparkované auto se pozadu sunulo ulicí dál. Pokuta oběma patřila, neboť „nepřizpůsobili rychlost jízdy“ (vlastně rychlost stání) „stavu vozovky“. V háji byly dálkové autobusy i železniční tratě se zamrzlými výhybkami. Lidičky se dostávali ze svátečních hor špatně.

Hlavně byl však narušen tok energetického uhlí na mnoha místech najednou. Silvestrovský víkend nepracovala korečková rypadla v severočeských povrchových dolech, nikdo je neprotáčel, takže déšť vytvořil v oněch naběračkách louže, které dychtivě zamrzly, a když to pak dolníci po Novém roce spustili, všechny zamrzlé pásy se jim potrhaly. (Ne všude, jak mne nedávno ubezpečil jeden zasloužilý dolník.) Doprava uhlí po železnici byla značně ztížena, uhlí ve vagónech zamrzalo a muselo se k překládce znovu dobývat. Zamrzla vodní labská cesta do elektrárny Chvaletice – a jiná nebyla. Teprve tehdy se zjistilo, že pravdu měl nejspíš ten mladý projektant, který navrhoval z hlavního železničního tahu, jenž kolem Chvaletic probíhá, postavit pro sichr ještě vlečku. Nadřízení její stavbu zrušili jako nepotřebnou, vždyť se investovaly miliardy do Labe, proč vyhazovat další miliony! Snad si to i nechali proplatit jako zlepšovací návrh. Navíc několik let nemrzlo, takže Povodí Labe prodalo „zbytečný“ říční ledoborec do NDR, a tak neměl kdo bořit led.

A tak vozila železnice kolem zmírajících Chvaletic mrznoucí uhlí do nejbližší elektrárny Opatovice, tam se překládalo na nákladní auta. Jejich šoféři na zledovatělých silnicích absolvovali mnohokrát těch asi třicet kilometrů tam i zpátky a vykonali divy hrdinů práce. Zbytečně a nebezpečně, ale v té době to jinak nešlo.

Opět se vymstilo to známé české zametání problémů pod koberec. Na elektrotechnické fakultě ČVUT nás učili, že tepelné elektrárny mají mít na skládce uhlí na dobu od třiceti dnů až do tří měsíců, v závislosti na vzdálenosti od zdroje. A tu měly Chvaletice značnou. Přitom v mnoha elektrárnách byla zásoba jen na třídenní plný provoz! Tak se šetřilo na „nadbytečných“ zásobách, tak se řešily problémy těžby uhlí. Stále se to flikovalo, až se to při první zátěžové situaci podělalo.

Energetici vyhlásili patnácté a šestnácté regulační stupně, hospodářství země začalo připomínat válečný stav. Spotřebu krutě omezily výrobní závody, ale elektrické vyhřívací tunely pro zamrzlou železnou rudu ze Sovětského svazu, jejichž dodávka nebyla přes naše úpěnlivé prosby zastavena, běžely dál. Zamrzlé vagóny zatarasily na dlouho všechna nádraží.

O odběru elektrické energie najednou začalo rozhodovat politbyro, či jiný kolektivní kretén. Noci bez veřejného osvětlení znamenaly návrat fantómových havárií aut ve městech. Jedete svým vozem večer, svítíte si, jinak všude tma. Najednou proti vám vyjíždí cizí auto a přímo na vás. Snažíte se mu vyhnout a bum!, nebylo to auto, ale odraz vašich vlastních světel ve výkladní skříni v zatáčce, kterou jste projeli tím pádem rovně. Jestli se tím ušetřila 2 % odběru, tak to bylo moc.

Dalším politickým rozhodnutím bylo uzavření kin a omezení televizního vysílání. Československá televize vysílala až od osmi hodin večer a jenom na prvním programu. A nejprve zprávy, jak jsme na tom najednou špatně. Protože v lednu nečekaně mrzne.

Imperialističtí Rakušani tehdy vysílali české večerníčky našim dětem na jižní Moravě a v Bratislavě ve vídeňské televizi...

To vše za situace, kdy ze čtyř dvěstěmegawattových chvaletických bloků jely jen dva, protože – neměly odběr! Jak mi přednedávnem potvrdil bývalý spolužák, který v té době ve Chvaleticích sloužil. Prostě nějaký bolševický kretén rozhodl, že se musí šetřit i tam, kde se nemuselo a kde to bylo naopak škodlivé.

Ještě na podzim byly vyhlášovány regulační stupně číslo 7. Vlastně až do konce roku 1989 bojovalo socialistické národohospodářství s nedostatkem elektrického výkonu, jehož nezbytné krytí bylo někdy dosahováno pouze za cenu snížení kmitočtu sítě z 50 na 49,9 Herz.

Kumulace drobných opomenutí tehdy před 40 lety způsobila u nás děsnou polízanici. Ano, i okolní kapitalistické státy bojovaly s kalamitou, ale nikoli tak hloupě, jak se dělo u nás. Protože už samotný reálný komunismus (a může vůbec existovat jiný?) byl v podstatě sám o sobě kalamitou.

Roky uplynuly a teď přicházejí nejen drobné, ale i dost fatální rozhodnutí dnešních troubů, které jsem v roce 2009 označil za Zelené Khméry. Takže se zavírají německé jaderné elektrárny, protože v Japonsku hrozí tsunami. U nás se nové bloky nepostaví, protože jenom schvalovačky trvají 20-30 let. Výběrové řízení s odvoláním klidně dalších 5-10 let. Stavět se může třeba jen pět let, ale taky 15. Za těch budoucích minimálně 30 let se u nás vystřídá minimálně deset vlád. A každá bude mít jiný názor na energetiku. Říkám názor, nikoli koncepci. Názorem současného premiéra je, že se životnost Dukovan prodlouží o 10 let. Takže poslední dukovanský blok se zavře v roce 2035 a první další český jaderný blok se otevře nejdříve kolem roku 2050. Pokud vůbec.

Shodou okolností se Anděla Merkel a její zelenistická verchuška rozhodla, že se mají v Německu právě roku 2035 zavřít všechny tepelné elektrárny na uhlí. No a u nás se nejspíš zavřou taky, protože už nebude co těžit... Takže přejdeme na ekologické zdroje a bude se pálit kukuřice (jak se děje už dnes) a pěstovat se budou plevele jako energetický šťovík a křídlatka (tu už nevykynožíte). Jenom na famfrníky (jejichž výkon se z celé třetiny mění přímo na místě v tepelný odpad, a jejich provoz tak zvyšuje globální oteplování) a solární lány se spoléhat nelze. Z nějakého důvodu je upozaďována vodíková energetika.

Ve skutečnosti budeme pálit sovětský plyn, který k nám teče z Německa (za vydatné podpory německých politiků zkorumpovaných Ruskem). Výraz „sovětský“ je zcela oprávněný, protože Rusko skoupilo na léta dopředu i všechnu těžbu plynu postsovětských republik. Takže i teoretickým Jižním proudem poplyne z Kazachstánu a Ázerbajdžánu ruský plyn. A když budeme zlobit, může Rusko svůj plyn přesměrovat ke strategickým kamarádům do Číny – příslušné produktovody se už staví.

A do toho přichází zpráva, že se od roku 2035 v Evropě zcela zakáže výroba i užívání automobilů na „fosilní paliva“ (míněn benzin, ropa a plyn). Bude se jezdit jen na elektřinu – která nebude.

No, Šaman navrhuje, aby se opět jezdilo na dřevoplyn, protože pálení dřeva podle Zelených Khmérů nezatěžuje atmosféru uhlíkovou stopou.

Ó, té budoucí vůně ve velkoměstech. Ještě když se k tomu přidají kobylince po koňských povozech.

(První část vyšla na Neviditelném psu 4. ledna 1999, jehož tehdejší veřejný archiv je ztracen. Druhá část psána 1. ledna 2019, nikoli na Silvestra, jak by se snad mohlo zdát. A Šaman je, bohužel, zcela střízliv.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


A. Hrbek
17:39
2.1.2019

Š. Hašek
18:55
2.1.2019

M. Krátký
22:17
2.1.2019

J. Skála
9:49
2.1.2019

L. Dočekal
11:35
2.1.2019

Š. Hašek
11:41
2.1.2019

J. Kříž
13:13
2.1.2019

Š. Hašek
13:29
2.1.2019

P. Papež
18:36
2.1.2019

V. Hejdak
0:55
2.1.2019

F. Navr8til
9:35
2.1.2019

Š. Hašek
11:48
2.1.2019

počet příspěvků: 14, poslední 2.1.2019 10:17









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.