Původně jsem chtěla začít jinak, ale poté, co jsem si přečetla již publikovanou reportáž z této akce, musím se ptát sama sebe, jestli bych vůbec měla pokračovat.

Ale jo, budu.

Jezdit na cony výhradně kvůli přednáškám, intelektuálnímu tlachání na stejně inteligentní témata a navazování známostí výhradně za účelem pozdějšího mailování, to jistě není špatné, ale to ostatní k tomu patří také. Bohužel? Bohudík? Já nevím.

I když třeba já jsem ten moralista a zapřísáhlý odpůrce alkoholu z důvodů dosti osobních, nevytýkám ostatním, že zabili x milionů mozkových buněk jinak, nežli já. Pozor! Na tomhle rozhodně nevidím nic špatného, ale myslet si, že na těchto akcích nikdo nepije a pak třeba neruší noční klid hlučnou party (třeba tím BALconem), je omyl jako vrata. A když už se to dělá, je třeba počítat s následky, třeba s fotografiemi v jistém časopise.

Docela se na ně těším!

Mohla bych vyprávět, spala jsem pod zmiňovaným pokojem a můžu říct, bylo to fakt něco! Budila jsem se přibližně ve stejných intervalech, jako doma, až na to, že doma mi tohle umožňuje věčně řvoucí sedmiměsíční synovec a pakliže od něj odjedu a chci se vyspat, nepotěší, když do dvou do rána čučím do stropu. Ne, byl krásně bílý, nedělal to amatér. Barva byla rovnoměrně rozetřena po celé ploše stropu, po němž se líně plazily světlé pruhy vrhané reflektory projíždějících aut.

Ale ne, já to přeci nikomu nevyčítám. Jsem nudný společník na cestě alkoholovým opojením a nestydím se za to, ale jestli se to bude ještě někdy opakovat, tak tam na vás vlítnu (třeba i v pyžamu) a pak si to vypijete!

A teď už vážně.

Fénixcon okem kanibala

Ano, je to tak. Když píši tyto řádky, už nejsem člověk. Bude to už několik dní, co jsem se stala kanibalem. Přiznávám se, jedla jsem lidské maso!

A víte co? Vůbec se za to nestydím, protože ten mladý černošský sirotek bez budoucnosti byl zatraceně dobrý!

Jmenoval se Nathaniel. Jméno oběti mělo patrně vzbudit soucit u těch, kteří se s ním měli to odpoledne čest seznámit, jenomže nikdo netruchlil. Naopak, smlsli jsme si a jestli bude ještě někdy příležitost, ráda si to zopakuji.

Ale k tomu se ještě dostanu

Pátek:

Protože dvojice, která se mnou jela, nechce být jmenována, říkejme jim pracovně pan M a slečna H. Vyjeli jsme z Prahy ve dvojici s panem M. Slečna H. jela dřív, v pokoji zabrala postel u zdi a věrně očekávala náš příjezd.

Po třech a půl hodinách ve vlaku jsme o půl desáté v noci dorazili do Brna a hned na nádraží nás okradli. Tedy poté, co jsme do automatu na jízdenky naházeli zhruba čtyřicet korun, vypadly dva dohromady za šestadvacet.

Hledání hotelu na cílové zastávce zpestřila skupinka místních.

„Nevíte, kde je hotel Avanti?“ zeptal se pan M jednoho z nich.

„Jo, to je doprava, pak doleva, pak zase doleva, pak rovně a jste tam…. A víte co, já vás tam zavedu,“ řekl a vyrazil opačným směrem, než který nám původně ukázal. Asi si všiml, že jsme trochu váhali, ale poté, co se k němu připojili další tři místní, řekl nám, že to vezmeme okolo, že nás doprovodí. Vedli nás takovou temnou uličkou a nás oba napadlo, že se co chvíli otočí, okradou nás, znásilní pana M, mě zmlátí, případně v souboji zabijí a naše rodiny se nikdy nedozvědí, kde jsme skončili.

Naštěstí se nic takového nestalo, hotel jsme po chvíli našli, ale ten pocit byl alespoň pro mě trochu nepříjemný.

V hale hotelu bylo jasné, že většina účastníků akce už přijela a že se výborně baví. Bylo tam tak trochu, jako ve včelím úle. Jednak podle hukotu, pak také proto, že polovina z návštěvníků už hodnou chvíli slušně nasávala (a to je, doufám poslední narážka na ony conové neřesti).

Protože v pátek už nebylo v programu nic, co bychom chtěli navštívit, připojili jsme se ke slečně H a asi do jedné do rána jsme seděli a bavili se v přítomnosti ostatních.

Sobota:

Ta byla na program rozhodně bohatší.

Zaprvé od devíti měl Tomáš Němec a spol. hájit Pevnost. Moc jsem se na to těšila, ale asi se někde zasekli, takže přednáška nebyla, což mi na jednu stranu nevadilo, protože jsem stejně spala. Ale určitě to mohlo být zajímavé.

Takže první přednáškou, na kterou jsem toho dne šla, byla ta Edity Dufkové o kosmických pohonech. Lákalo mě to proto, že mám ráda sci-fi, kolikrát nevím, na co ty lodě vůbec létají, na co létat mohou a jak to vlastně funguje, a nakonec se vážně poučila třeba jednou perličkou (ne, že by byla jediná), a sice, že některé kosmické lodě, přátelé, mohou létat třeba na sexuální energii medvídků. Hmmm, tak to bych nechtěla být inženýr na lodi v době výpadku.

Jedinými cestovateli černou dírou by pak mohly být žížaly, neboť těm nevadí, když se natáhnou na délku neuvěřitelnou, dlouhou a pro mě nepředstavitelnou.

Nebo třeba kosmická loď na uhlí by mohla být skutečně lodí generační, neboť v kosmu je uhlí už nějaký ten čas značný nedostatek.

Zjistilo se také, že na mnohým známý warp pohon, který hraje jednu z hlavních rolí ve Star Treku a asi nejen tam, existuje patent! V USA. Mno, kde jinde. Když si vezmete, že tamní právní řád umožňuje rozprodávat pozemky na Měsíci a Marsu, není se čemu divit. Nebo je vážně pravda, že už někdo udělal krok, který nám jednou dovolí z téhle modré koule vypadnout. Kdo ví?

Už aby to bylo.

Měla jsem hodinku čas, takže jsem bloudila po hotelu a hledala další přednáškové prostory, zejména pak ty, kde měl probíhat workshop, kam jsem, letos už potřetí, poslala povídku. Našla jsem jak tohle, tak Melkorovu čajovnu, kde jsme později chvíli poseděli. Mám ale dojem, že hojně navštěvovaná nebyla, jelikož tam bylo spíš pusto a prázdno, zato alespoň ticho a voňavo (osobně totiž nemusím kouř z cigaret).

Od jedné měl Martin Šust přednášku nejen o FaSF magazínu, jehož mám za letošek všech pět čísel a chystám se na další předplatné už proto, že je to po dlouhé době vážně něco, co se dá číst (časopisy, které mám ráda se dají počítat na prstech jedné ruky a to bych klidně mohla být tříprstá).

Mimo jiné zmínil něco málo z edičního plánu nakladatelství Laser. Takže milovníci space oper, udělejte si v knihovnách místo, prý bude na co. Také přibudou další knihy z edice New wierd, třeba další dvě knihy Steph Swainstonové, jejíž první „Rok naší války“ tu vyšla v minulém roce. Navíc prý autorka plánuje knih pět, takže kdo ví, kolik místa nakonec budete potřebovat.

Bylo tři čtvrtě na dvě a já měla zase trochu času. Zakoupila jsem si tedy tři knížky u stánku (oba díly „Planety, která neexistovala Philipa K. Dicka a nejnovější Star Trek, jak jinak). Později ještě vážně povedenou lidskou lebku, uzpůsobenou, jako stojan na tužky a dva hrnečky, které tak ale vůbec nevypadaly.

Zhruba kolem třetí hodiny odpolední jsem si zakoupila vstupenku na kanibalskou hostinu Edity Dufkové a Františky Vrbenské a ještě před tím šla na přednášku druhé jmenované o Afrických mýtech, kterou by se vyplatilo citovat, ovšem moje interpretace by nebyla procítěná tak, jak se píše v programu, tedy emotivní, naturalistická a ještě drsnější.

Šlo o lidové pověry, příběhy předávané ústně, neboť jak paní Vrbenská poznamenala „psaný projev je jen fotografie skutečnosti.“ To se mi hodně líbí a souhlasím. Tím chci ovšem také říct, že i když si tuhle mou reportáž přečtete, nebudete z toho mít takový pocit, jako já, když to píši, což je škoda.

Od čtyř měl Jaroslav Mostecký přednášku nejen o Vikinzích, jenomže ta se stočila k tomu „nejen,“ takže jsem se dozvěděla jen pár postřehů z autorova bohatého života, jeho smůle při pokusech vydat něco v zahraničí, což je věc nadlidsky těžká a plánech do budoucna.

A pak se prostor v malém sále uzpůsobil příchodu tlupy kanibalů. Stolů bylo málo, ale nakonec jsme se k nim všichni vešli. Nejprve jsme se dozvěděli, že už možná další podobná hostina nikdy nebude. Dodavatele masa totiž nedávno zatkli a uvěznili a nikdo neví, kdy a pokud vůbec se dostanou na svobodu. Chudáci!

Podávalo se osm chodů. A každý, moji milí, pojil se s nějakým příběhem. Aby také ne. Vždyť jsem toho odpoledne nepozřela jen chudáčka Nathaniela, ale ještě sedm dalších nebožáků, čehož opět nelituji.

S plným bříškem jsem se vydala do haly, kde jsem se ve společnosti bavila až do chvíle očekávané, a nebylo to vyhlašování soutěží, ačkoli i na to jsem chtěla zajít. Byl to workshop, který začínal v půl osmé a trval s menšími přestávkami až přibližně do jedenácti do večera. Tedy, ws blok běžel po celý den a musím říct, byla jsem se tam několikrát podívat, ale to pro mě nejdůležitější proběhlo až večer a proběhlo to ke spokojenosti snad všech zúčastněných.

Na rozdíl od pěti v Neratovicích a nějakých jedenácti na domácím ws Jiřiny Vorlové, se v Brně probíraly jen tři povídky (můžu o nich vůbec mluvit?), ale o to více podrobněji. Pár postřehů jsem si odtamtud odnesla, takže budu radikálně měnit to, co jsem do té doby považovala za „dokonalé,“ teď už bohužel jen v uvozovkách. Útěchou mi budiž to, že asi nejen já.

Určitě ale nebyl poslední, kterého jsem se účastnila, což jak doufám neděsí jeho pořadatele, kterým chci tímto dodatečně poděkovat za trpělivost.

Ačkoli se zdá, že jsem toho mnoho nenavštívila, neslyšela a neviděla, opak je pravdou. Duševní potravy bylo mnoho a já si ji vychutnala. Musím říct, že zážitky z Fénixconu jsou bohaté, i když jich, pravda, mohlo být víc. Ale to víte. Kdo jezdí na cony jen a výhradně za přednáškami?

Nevadí, tak třeba příště.

V neděli jsme odjížděli v půl osmé vlakem do Prahy, domů jsem dojela ve dvě hodiny odpoledne, a k mé spokojenosti zjistila, že jsem nic nezapomněla a hrnečky i lebku dovezla v původním stavu.

Jedna poznámka na konec:

Vzhledem k tomu, že se mi v hotelu Avanti líbilo a chtěla bych tam jet znovu, neodvezla jsem si domů nic z vybavení hotelu, zato jsem se každý den hodinu sprchovala, což jak doufám nezpůsobí, že zásoby vody na Zemi dojdou zrovna v době, kdy se to bude nejméně hodit.

Děkuji za pozornost.