19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZHLEDNÍK: Bramborový škrob

22.1.2015

To jsem se zase jednou rozhodla udělat k večeři bramboráky. Pro mne jako kuchařku je to vždy večeře v poklusu „od plotny k talíři“. Udělám první bramborák. Pánvičku donesu k jídelnímu stolu a prskanec sešoupnu na manželův talíř. Vrátím se k plotně a rychle rozetřu další sběračku těsta na pánvičku. Vrátím se ke stolu, usednu a manžel mi laskavě odtrhne kus svého bramboráku. Já ho namáznu povidly a slupnu tak rychle, abych stihla včas obrátit smažící se placku.

A tak pořád dokola do vypotřebování těsta. Ano, mohla bych prskance dělat do foroty a ukládat do vyhřáté trouby, abychom oba usedli ke stolu společně. Jenže přímo z pánvičky jsou fakt nejlepší, však nám je maminka také tak dělávala. Od sporáku ke stolu to mám jen pár kroků a tak už jsem si zvykla, že přebíhání k bramborákové večeři patří.

Nastrouhané brambory

Na večeři pro nás dva strouhám šest větších brambor. Vyjde mi z toho 7 – 8 středních bramboráků, o které se s manželem podělíme. A to tak, že on sní většinou čtyři až pět a já ten zbytek. A manžel se nikdy nezapomene zeptat, zda bramborák ležící na jeho talíři je fakt poslední. Klidně by totiž snědl další.

Proto jsem tentokrát udělala těsto z osmi velkých brambor. A v misce bylo z jemně strouhaných brambor i o dost více vody. Ze šesti brambor jsem až dosud přebytečnou vodu mačkala rovnou do dřezu, tentokrát jsem nahnědlou tekutinu slila do hrnku. Jen tak, abych viděla, kolik jí v bramborách bylo. Do kaše jsem pak přidala vajíčko, asi lžíci mouky, majoránku a česnek utřený se solí. Když jsem chtěla vylít vodu z hrnečku, všimla jsem si, že je na dně asi centimetrová vrstva bělavé usazeniny. Aha, toť bramborový škrob! Jen mě překvapilo, že se ho v necelém hrnečku usadilo tolik.

Usazenina

A zvědavost mi nedala vyzkoušet, jestli se z toho dá škrob opravdu uvařit. Pod dřezem v krabici mám stále dvě modré, nenačaté krabičky bramborového škrobu z doby totality (za 2,20 Kčs). Bývaly doby, kdy jsem škrobila háčkované dečky. Mám jich hodně, převažují ty od jedné maminčiny kamarádky. Dostala jsem od ní jako svatební dar dokonce menší, obdélníkový háčkovaný ubrus. Některé dečky jsou z jemné příze, některé pletené a po vyprání jsem je škrobila a na dece vypínala. Bylo to pěkná piplačka, těch špendlíků, co jsem spotřebovala třeba na 30 cm kulatou dečku se spoustou cípečků!

V Americe se prodával pouze škrob ve spreji a já s ním neuměla pracovat. Nedovedla jsem odhadnout, jak správně postříkat, a škrob se mi lepil a připaloval na spodek horké žehličky. V Německu se možná škrob v prášku prodával, ale to už jsem si vozila z Čech zásobu našeho, s kterým jsem uměla zacházet. Časem jsem na škrobení a napínání zlenivěla. Také jsem kvůli kočkám v domě prostírání deček omezila, a když už je dám, po vyprání se spokojím jen s žehlením. Modré krabičky českého škrobu jsou už jen taková retro vzpomínka.

Teď mě ale bílá masa na dně hrnečku lákala. Vydloubla jsem ji na hliníkový tácek, kde se rychle roztekla na placku. Tácek jsem šoupla do mírně vyhřáté trouby a nechala tam přes noc. Do rána dříve bělostná a lesklá hmota zšedla a ztratila svůj původní lesk. Proschlou placku jsem přes den drobila a sušila, až jsem získala takový škrobový popel. Byly ho skoro čtyři polévkové lžíce.

Mokrý škrob

Podle návodu na staré krabičce jsem si na zkoušku uvařila polovinu uvedeného množství. Škrobová voda byla špinavá, ale při vaření se tvořili ty správné „bublinky“, na které jsem se pamatovala. Škrob vypadal nadějně. Já jsem nikdy uvařený škrob dále neředila, jen jsem ho někam přelila a dečky máčela rovnou. To jsem teď udělala i s kusem plátýnka a mokrý kus venku pověsila na šňůru.

Plátýnko uschlo a ztuhlo – bylo naškrobené! Tedy ne tak, že bych ho mohla postavit ke zdi, ale daly se mu nažehlit ostré sklady a šedavá barva škrobu na bílém plátně vidět nebyla.

Práškový bramborový škrob

Možná přesně takhle si ženy dříve vařily domácí škrob, já ho znala jen kupovaný. Možná jsem mohla škrob uvařit rovnou z usazené hmoty. Možná by zůstal bílý a naškrobená látka by získala správný lesk – ta moje ne. Jen bych neuměla odhadnout přesné množství. Tak jsem ho nejprve usušila.

Nehodlám už dále ždímat strouhané brambory a dělat si zásobu domácího, zaručeně nezávadného „bio“ škrobu. Moje zvědavost byla ukojena – vyrobila jsem si škrob, který opravdu škrobí. Hokus pokus se mi povedl, byla jsem spokojená.

Foto: autorka

Marička Crossette Neviditelný pes