27.5.2018 | Svátek má Valdemar


PRÁVO: Ústavní soud ke kauze Shahrama Zadeha

9.5.2018

Dne 4. května 2018 vyhlásil Ústavní soud ústavní nález z 24. dubna 2018 k ústavní stížnosti obž. Shahrama Abdullaha Zadeha, která je od r. 2014 v pořadí již sedmá, vztahující se k uvalení vazby na něj. Ústavní soud ji zčásti zamítl, zčásti odmítl. Jeho rozhodnutí nevyvolalo senzaci, novinářské zprávy o jednání byly vesměs věcné. Novináři ale nevěnovali pozornost upozornění soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové, že soud se nezabýval důvody trestního stíhání stěžovatele, ba ani věcnými důvody vazebního rozhodnutí, neboť stížnost se týkala pouze procesních záležitostí. To je informace velmi důležitá pro občany, kteří nemají zájem zabývat se právními zákrutami rozhodnutí, nicméně zprávě přizpůsobují své postoje ke kauze a obžalovanému.

Nevyhovění ústavní stížnosti není důvodem ke škodolibosti: vyhovění by nejspíš nemělo za následek okamžité propuštění na svobodu.

Důležitá je také skutečnost, že ústavní nález je „rozhodnutím o minulé válce“, neboť ústavní stížnost se týká soudních rozhodnutí z 27. září a 19. října r. 2017. Od té doby šel vývoj dál, napadená rozhodnutí již převrstvila nová a týrání pana obžalovaného a jeho rodiny nesmyslnou vazbou nerušeně pokračuje. Jen argumenty k jeho odůvodnění jsou stále ubožejší a upadly až k použití nestydaté lži senátu Markéty Jirsové o pobytu jeho manželky a dítěte v USA, kam by prý mohl za nimi uprchnout.

Při poslechu vyhlášení ústavního nálezu a četbě jeho písemného vyhotovení jsem si jako laik vybavil známý vtip o dvou právnících s třemi právními názory a výrok, jenž jsem kdysi slyšel z úst nejmenovaného soudce Nejvyššího soudu ČR: „Komu chceme, tomu pomůžeme…“ Při vší úctě k Ústavnímu soudu si myslím, že jeho rozhodnutí k některým bodům stížnosti není jediné možné.

Bez výhrady lze přijmout výrok, že stížnostní soud nemohl současně s prodloužením vazby rozhodnout o vrácení kauce 150 milionů Kč: je logické, že o tom by mohl rozhodnout pouze senát, který počátkem r. 2016 kauci přijal. Oceňuji při tom, že soudkyně zpravodajka připustila, že držení kauce soudem a pokračující věznění pana obžalovaného je zásahem do majetkových práv složitelů kauce, proti němuž by se mohli sice bránit, avšak přiměřeným postupem. Dovedu si ovšem živě představit, že po vrácení kauce a po propuštění pana obžalovaného z vazby Městským soudem v Brně by někoho zcela jistě napadlo, že ve „velké daňové kauze“ Krajského soudu v Brně mu hrozí vysoký trest, pojistka kaucí odpadla a proto: šup s ním znova za mříže.

Formálně správné je na první pohled odmítnutí argumentace stěžovatele o překročení povolené tříleté hranice trvání vazby, ke kterému došel sečtením pobytu ve vazbě Krajského soudu v Brně a té současné. Ústavní soud namítá, že nelze sčítat doby pobytu ve vazbě ve dvou rozdílných řízeních. V daném případě jde ale o procesy navzájem těsně propojené. Vždyť pana obžalovaného vzali po několika měsících svobody znova do vazby, protože si obstarával důkazy, jimiž se údajně chtěl hájit (ale nakonec nehájil) ve „velké daňové kauze“. Pokud by Ústavní soud „splynutí“ obou kauz uznal a na argument stěžovatele přistoupil, bylo by to jistě neobvyklé, ale nepochybně humánní. Pro pana obžalovaného a jeho rodinu je strašlivá souhrnná délka vazby tíživá a okolnost, že ji čerpá ve dvou dávkách, jejich utrpení nezmírňuje. Ovšem trestní řád pojem humánního rozhodování nezná a ve zkostnatělém myšlení strážců spravedlnosti se nevyskytuje.

Zato mě přímo pobuřuje tvrzení, že doba sepsání a doručení písemného vyhotovení rozhodnutí se nezapočítává do doby trvání celého cyklu vazebního rozhodnutí. Soud takto odmítl námitku trvání vazebního řízení na obou stupních po dobu 85 dní, což zhruba dvojnásobně převyšuje hranici 6 týdnů, stanovenou Evropským soudem pro lidská práva. Podle Ústavního soudu ale ve skutečnosti řízení trvalo přibližně jen měsíc a půl, neboť čekání na sepsání a doručení písemného vyhotovení rozhodnutí do ní nepatří, takže lhůta dle ESLP byla zachována. Stěžovatel prý měl možnost informovat se o rozhodnutí stížnostního senátu telefonicky nebo návštěvou soudu. Jenže pro vyhodnocení odůvodnění rozhodnutí a stanovení dalšího postupu obhajoby je nezbytné mít v ruce písemné vyhotovení. Kusá telefonická informace je nedostatečná. Doba sepsání a doručování písemného rozhodnutí je pro vazebně stíhaného mrtvým časem. Ostatně i lhůty pro podání případného mimořádného opravného prostředku se nepočítají od data samotného rozhodnutí, ale až od jeho doručení.

Ústavní soud přitakal krácení ústavně chráněného práva stěžovatele na dvoustupňové řízení, když schválil rozhodnutí stížnostního senátu nerozhodnout o stížnosti proti zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, protože podáním obžaloby ztratil oprávnění do vazebního řízení zasahovat. Ústavní právo stěžovatele tak prý nedoznalo újmy. Známe ale jiná rozhodnutí, podle nichž za zmíněné situace má rozhodnutí o stížnosti přejít na senát, příslušný pro hodnocení opravných prostředků uplatněných v průběhu hlavního líčení. Dva právníci mají tři názory, komu chceme, pomůžeme…

Stěžovatel také namítal, že v rozhodnutí vazebního soudu scházel výrok o jeho ponechání ve vazbě, a měl být proto propuštěn na svobodu. Ústavní soud k tomu uvedl, že výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě je i nadále pravidlem, ale slovní ekvilibristikou nakonec dospěl k popření svého vyjádření tvrzením, že nedodržení požadavku na výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě nemusí samo o sobě nezbytně vést k porušení ústavně zaručených práv obviněného. Ze srovnání plyne, že vždy platí především to, co škodí obviněnému.

Ústavní soud dále odmítl stěžovatelovu námitku, že obecné soudy nedostály požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí, nevypořádaly se přiměřeně s jeho výhradami a nezvážily přiměřenost délky trvání vazby s přihlédnutím k slábnutí důkazů. Ústavní soud si umyl ruce upozorněním, že není součástí soustavy trestního soudnictví, nicméně nakonec uznal, že obecné soudy v tomto případě měly právo opakovat ve svých rozhodnutích dřívější argumentaci, pokud důkazní situace nedoznala výrazných změn. V tom je ale jádro pudla: již v době vydání napadených rozhodnutí důkazní situace, na které stojí obžaloba, začala dostávat trhliny. Ovšem soud, který je nechce vidět, je nevidí a Ústavní soud s radostí jeho zaslepenost posvětí, neboť věcnými námitkami stěžovatele proti rozhodnutí obecných soudů se s pocitem ulehčení raději nezabývá, neb nemusí, protože není součástí trestního soudnictví a da capo al fine jako v té písničce o psovi, který jitrničku sežral v kuchyni maličkou.

Tento ústavní nález nemůže současnou situaci pana obžalovaného ovlivnit, neboť obecné soudy později opět rozhodly o jeho ponechání ve vazbě. Dnes je pro něj důležité, že došlo k podstatnému vývoji důkazní situace, což by mělo ovlivnit rozhodnutí soudu při blížícím se novém přezkoumání vazebních důvodů. Není ovšem vyloučeno, že bez ohledu na to důsledný stěžovatel napadne ústavní nález stížností k Evropskému soudu pro lidská práva, který již jednu jeho stížnost přijal k projednání.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.