25.5.2019 | Svátek má Viola


POVÍDKA: Zahrada

2.1.2019

Ocitla jsem se v nádherné zahradě, která se zdá být nekonečná.

Kolik je tu krásných květin, rozkvetlých stromů, keřů nejrůznějších barev a vůní!

Procházím se a nemohu se nabažit všeho kolem.

Vtom proti mně rychle kráčí štíhlý muž s hustými rozčepýřenými vlasy a velkým knírem.

„Hallo,“ povídá. Mluvíme tedy anglicky, já s kanadským akcentem, on krásnou američtinou, i když pro mne trochu neobvyklou.

„Jsem Samuel Clemens,“ představí se.

„Mark Twain!“ vydechnu údivem a nadšením. „Jeden z mých nejmilovanějších spisovatelů! Ale…“

„Neptejte se,“ přeruší mě, „na tom nezáleží.“ A opět vykročí.

„Neodcházejte ještě,“ prosím ho. „Chtěla bych vám poděkovat za mnoho šťastných hodin strávených s Tomem Sawyerem, Huckem Finnem, Yankeem z Connecticutu na dvoře krále Artuše, s princem a chuďasem i mnoha dalšími. Celý život mě provázeli, vracela jsem se k nim znova a znova. Thanks.“

Přes cestu líně přeskáče žába.

„Žabák z okresu Calaveras byl výkonnější?“ ptám se.

Podíváme se na sebe a rozesmějeme se.

„A popis vaší cesty do lázní Marienbad v mé rodné zemi, to je fakt k popukání.“

„Cože?“

„Legrační,“ opravuji svou angličtinu dvacátého prvního století.

„Ale zažila jsem i hodně smutku při čtení vašeho vyprávění o ďáblovi a stařeně před upálením, ta scéna mě nikdy nepřestala strašit.“

„Život není vždy jen veselý.“

„Já vím, pane Twaine, moc dobře to vím. Jste velký umělec a moudrý člověk, obohatil jste život tolika lidí na celé zemi.“

Muž mávne rukou.

„Půjdu už, abych nezmeškal kolesovou paroloď na Mississippi, která v dálce houká, slyšíte přece, i pokřik lodníků. Good-bye!“

„Na shledanou Mr. Twain.“

A dlouhými kroky odchází.

Stojím pod kvetoucí sakurou a vzpamatovávám se z nečekaného setkání.

Pomalu přichází elegantní pán s plnovousem, buřinkou, žaketem a hůlkou.

„Bonjour, Madame,“ prohlásí vybranou klasickou francouzštinou, ukloní se dvorně a políbí mi ruku.

Pozdravím ho také, mou bohužel o dost méně melodickou quebečtinou.

„Dovolte Madame, abych se představil. Jules Verne.“

„Monsieur Verne, to je úžasné. Jak ráda vás potkávám! V dětství jsem přečetla všechny vaše knížky, a opakovaně. Díky vám jsem procestovala celý svět, aniž bych se vzdálila ze svého pokoje, dostala se na Měsíc, do vzdálených krajů naší zeměkoule, na kometu, pohybovala se po tajuplném ostrově, setkala se s mystickým kapitánem Nemem v jeho ponorce, létala v balonu, ocitla se na ledové kře, pobývala v tajemném zámku v Karpatech… Pane Verne, děkuju za všechno, za vaše knihy, za neuvěřitelné vize vynálezů v budoucnosti! A víte, že téměř vše se splnilo tak, jak jste si vysnil? Bohužel ne vždy ku prospěchu lidstva, ale to není vaše vina. Můj obdiv k vám nezná mezí. Merci, Monsieur.“

„Velmi mě těší, Madame. Je vous remercie infiniment. Musím se však rozloučiti, odjíždím na cestu kolem světa, již dlouho jsem se na ni chystal.“

„Po stopách pana Philease Fogga?“ vzdychnu obdivem.

Přikývne.

„Au revoir, Madame,“ znova smeká a uklání se.

„Na shledanou, Monsieur Verne.“

Zvolna odchází a mizí v ohybu cesty za velkými fialovými a bílými keři šeříku a jasmínu.

Z vůně kolem a báječných zážitků se mi zatočí hlava. Opřu se o strom a lehký vánek mi zdobí vlasy narůžovělými okvětními lístky. Kolem létají kolibříci a velcí motýli, zpívají ptáci.

Jen co se trochu vzpamatuju a vydám se po cestě, potkávám šedovlasého člověka v brýlích.

„Dobrý den,“ říká česky.

„Dobrý den, pane Škvorecký,“ zdravím.

„Vy mě znáte?“

„Jak bych vás neznala! Vždyť vaše knihy miluju od střední školy, kdy mě poprvé potkalo to obrovské štěstí přečíst si Zbabělce. Měla jsem dokonce o nich i referát v hodině české literatury. Přidala jsem také několik ukázek, například tu se slovy pupkoun pupkounovič. Byly trochu lepší časy, pak už to nešlo. Ale četla jsem od vás úplně všechno; vy i vaše paní Zdena jste vždy patřili k mým nejoblíbenějším českým spisovatelům. Jsme trochu kolegové, absolvovala jsem stejnou fakultu v Praze jako vy. A taky jsem emigrovala do Kanady. Setkala jsem se s vámi na jedné z besed, které jste tu pořádal. Byla jsem dlouhá léta zákaznicí vašeho nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Na balíčky od vás jsem se vždy těšila jako malé dítě na Ježíška. Pane doktore, nedovedete si představit, co vaše knihy pro mne znamenaly, a v dobách nejhorších problémů, stesků, depresí, mi pomáhaly zapomenout na zlé a přežít. Inženýr lidských duší mě věrně doprovází od mého mládí až do stáří. Dílo Gogola je popsáno přesnými slovy ‚smích skrz slzy‘. A totéž mě potkávalo často i ve vaší tvorbě; jindy to byl zase čistý nevázaný smích. Oboje však bylo katarzí. Mám všechny vaše knihy v knihovně a často se k nim vracím. Děkuju vám.“

„Díky. Odcházím teď hrát na tenorsaxofon; čekají mě kluci z kapely a holky, Harýk, Lexa, Benno, Fonda, Lucie, Irena, Marie-Dagmar a Alena. Třeba přijde i Liška.“

„Bude tam taky houslistka Jiřina, Frank, starý pan Kohn, Blběnka, pan Pohorský, nakladatelka Santnerová, Honzlová, desátník Střevlíček, detektiv Borůvka, slečna Stříbrná, pan Zawynatch, doktor Gellen, Vratislav Blažej, Suzi, Lester…?“

„Možná, to víte – jazz!“

Z očí mi vyhrknou slzy.

„Nebrečte, prosím vás, no tak. Život je moc krásnej, ale spes longa, vita brevis… Na shledanou.“

„Na shledanou, Danny.“

Zůstala jsem sama. Pohádková krajina kolem mne se začíná rozplývat a mizí. Chtěla bych ji vší silou udržet, ale nedaří se mi to… Zavírám na chvíli uslzené oči.

Když je otevřu, ležím na lůžku, kolem mne četné přístroje a dvě osoby v bílém.

„Co se děje? Kde to jsem?“ ptám se nechápavě.

„V nemocnici. Právě jste se probrala z komatu…“

*****************************

Podivné příběhy - Ajvazová

Z knihy povídek Podivné příběhy, vydané v lednu 2017 v Praze.

Povídka Zahrada byla napsána dne 3. ledna 2012, kdy v kanadském Torontu zemřel Josef Škvorecký...


Montreal, Kanada

Olga Ajvazová


České školství zaostává. Rozdíly mezi školami se prohlubují
České školství zaostává. Rozdíly mezi školami se prohlubují

V Česku máme jednu z nejdelších rodičovských vůbec. Matky dvou dětí stráví doma průměrně 6–8 let, přestože by se mnohdy chtěly vrátit do práce dříve. Jaké jsou u nás rozdíly v rodičovské oproti ostatním evropským zemím?

Diskuse


M. Krčmář
13:08
2.1.2019

počet příspěvků: 1, poslední 2.1.2019 01:08









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.