21.5.2019 | Svátek má Monika


POVÍDKA: Štědrovečerní dobrodružství detektiva Kubíčka (dokončení)

8.1.2007

Nikdy se ale nestalo, že by se jeho vnitřní svět tak blízko střetl se skutečností. Vše by se dalo pochopit. Kočár při štědrovečerní vycházce přepadený zločinci, rozvernou a podlou skupinku padouchů v lokále, dýku, která měla snad…, snad podle popisu existovat, ale co ta škvíra?! Sakra, co ta škvíra v desce stolu? Vždyť o ní věděl ještě dříve, než se o ní na vlastní oči přesvědčil!

Náhoda? No jasně, desky hospodských stolů jsou přece různě poškozené, jsou poškrabané a tak…, no uvidíme.

Nový rok nezměnil nic na chování počasí. Svatý Petr usoudil, že je třeba a tak se ulice na Starém městě Pražském plnily hromadami sněhu. Koňské povozy je odvážely k vltavským břehům a tak tak to stíhaly.

Kubíček byl po svátcích příjemně unaven z nicnedělání a snad se na všední dny již těšil. Několik vloupaček, jeden mord z nešťastné lásky a pár ztracených zvířátek. Opilci se jako tradičně o svátcích chovali přiměřeně a tak až na příležitostné rvačky byl klid. Na Nový rok uvítali na služebně nového kolegu a to bylo tak vše.

Detektiv si svou první novoroční službu vychutnával a pouze rozbolavělý zub ho sem tam potrápil. Při plnění svých povinností ale stále myslel na štědrovečerní příhodu. To vše přece nemohlo být samo sebou! Po službě měl smluveno u přítele ve výčepu setkání. Byla to právě ta schůzka, na kterou od Štědrého večera tak netrpělivě čekal.

Služba rychle utekla a zimní ulice se zachumlaly do žlutého světla plynových lamp. Již ve dveřích výčepu spatřil Kubíček profesora. Stál v rohu, tak jak to dělával, když se řídce v hospodě objevil. Ještě neupité pivo prozrazovalo, že přišel před chvílí. "Á, inšpektor už je tu!" Ozval se známý hlas jeho přítele za výčepem. Srdečné pozdravení všech účinkujících naplnilo historickou místnost vlídnou atmosférou.

"Brunclík", profesor promluvil první a podával detektivovi ruku, "doktor Jaroslav Brunclík". "Moc mě těší", reagoval Kubíček, "my se vlastně známe, ale já s vámi nikdy …, nesedneme si?" "Rád", souhlasil profesor. Detektiv v duchu ocenil vstřícnost, se kterou se k němu profesor choval.

Jeho podsaditá postava byla pravým protějškem Kubíčka. Nevysoké zavalité tělo, na němž seděla kulatá hlava. Pod nosem měl mohutný "divoký" knír a z úst mu trčela krátká, masivní fajfka, kterou si zvláštním způsobem přidržoval ukazováčkem. Doktor si odložil těžký zimní kabát a z hlavy sňal typickou placatou čepici. Kubíček si všiml, že byla z té samé látky jako zimník. Jejich tak rozdílné vzezření spojovala snad jediná věc. Byly to kulaté brýle s kovovými obroučkami, které byly zřejmě nerozlučnou součástí obou dvou pánů.

Detektiv si přitáhl pivo, jež mu ke stolu přinesl jeho přítel hospodský, a dal se do vyprávění příběhu, který se mu zdá o to víc neuvěřitelný, že ho sám prožil. Líčil ho barvitě a se zaujetím. Asi tak v polovině ho profesor náhle přerušil.

"Musím se vás na něco zeptat." Řekl zamyšlen. "Je pro mě důležité, zda jde o oficiální vyšetřování?" "Ó nikoliv pane doktore, je to pouze objekt mého osobního zájmu a jak uvidíte, jde o značně delikátní záležitost. Jinak bych si nedovolil vás obtěžovat." "Dobře tedy, pokračujte." Beze změny v tónu řekl tiše profesor. Detektiv potom dovyprávěl tu podivnou příhodu s vykládanou dýkou.

Po chvíli ticha zvedl doktor oči od stolu a bylo na nich jasně vidět jakési rozčarování. "Předpokládám pane, že nejde o laciný žert?" Otázal se s vážností. "Nikoliv, myslím vše zcela vážně a věřte, že již od Štědrého dne na to intenzivně myslím." Odpověděl Kubíček s takovým akcentem, že nebylo pochyb.

"Víte," započal doktor novou řeč: "když mě pan vedoucí žádal o schůzku s vámi, ptal jsem se, o co vlastně půjde a on mi to již velmi okrajově vyprávěl. Ve vašem příběhu je mnoho indicií, které se jasně poutají k jednomu málo známému, avšak podloženému příběhu ze šestnáctého století. Zajímavé na tom všem je, že nesouhlasí pouze doba, ve které se to vše událo, ale i mnoho jiných zdánlivých maličkostí.

Mimo té dýky, mimochodem, podle historických záznamů opravdu existovala, je nejzajímavější váš popis onoho zlosyna s kápí na hlavě. Já se totiž mezi svátky na ten váš příběh podíval do archívu a jak jste mi ho teď vylíčil, jsem přesvědčen, že jde právě o tuto děsivou událost. Ona dýka byla velmi významná relikvie rodu Lucemburků. V patnáctém století se ale dostala do rukou velmi známého šlechtického rodu. Tam byla ošetřována jako veliká vzácnost a její nesmírná cena byla nepochybně i zárukou pro určité obchody a smlouvy.

Jisté je, že onu dýku vezla vážená hraběnka na Štědrý večer do chrámu Svatého Mikuláše jako záruku za jisté choulostivé služby, které byly pro její rod ze strany církve v poslední době vykonány. Její násilná smrt a ztráta oné dýky velmi otřásla tímto významným šlechtickým rodem. Mělo to později dokonce velmi negativní vliv na jeho další historický vývoj. Nikdo se již asi nedozví, jak se ti lotři o převozu oné vzácnosti dozvěděli, protože pro nic za nic by na hraběnku těžko čekali. Mohla to být kamufláž, ale to je velmi nepravděpodobné.

No a teď to hlavní. V tu dobu se na území Starého Města pražského potulovala banda, kterou vedl jakýsi Ignác. Tedy, to jméno je podle historických záznamů, ale jinak mu nikdo jinak neřekl než Lebkoš. Bylo to z toho důvodu, že nosil a snad nikdy nesundával podivnou čapku, jakousi kápi s prodlouženým zátylkem. Údajně měla být protkána železnými dráty. Tedy něco jako helmice. On totiž podle pověsti měl být při jedné rvačce skalpován, ale jakoby zázrakem se z toho dostal. Byl nakonec téměř bez vlasů a na hlavě mu zůstaly nehezké jizvy. Zkrátka, byl znetvořen a proto také zakrýval svou hlavu tou podivnou pokrývkou.

Lebkošova banda byla velmi nebezpečná a krutá. Údajně až po moha vraždách a loupežích byl Lebkoš dopaden a popraven. S ním i zbytek jeho bandy. Proč se o něj historie tak zajímá? Jeho banda byla totiž první, která se pokusila při dostavbě kostela sv. Mikuláše o krádež zlatých sakrálních předmětů. Stalo se to noc před první veřejnou mší, ale celá akce byla vyzrazena a nakonec se nezdařila. Přijeli četníci z kaple sv. Máří Magdaleny, ale pozdě. Při obraně církevního majetku zemřel tehdy jeden významný duchovní a tak je to vše zaznamenáno v kronice.

"Po té dýce jakoby se zem slehla", profesor pokračoval a Kubíček mlčky, pozorně a se zájmem poslouchal, "ale kdyby se dnes přivedla na světlo světa, měla by jistě nesmírnou hodnotu. Myslím tedy historickou, protože finančně by se dala velmi těžko ohodnotit.

Ještě bych vás rád upozornil na skutečnost, že se nejednalo o dar od Alžběty, jak to popletl pan hospodský, ale od Elišky! Eliška nechala zhotovit tuto zbraň umělci ze dvora Karla IV. Údajně na ní pracovali mistři cechu zbrojařského i klenotníci. To vykládání bylo ze samých pravých diamantů a dominantu tvořil veliký rubín uprostřed rukojeti. Také proto se jí říká Rubínová dýka.

Záměrně neuvádím podrobnosti, budete-li se ale zajímat o konkrétní jména či jiné otázky této strašlivé události, můžete mne navštívit na universitě, rád vás tam přivítám. Je to téměř neuvěřitelné, ale jsem přesvědčen, že jste na Štědrý večer viděl událost, která se stala před téměř dvěma sty lety!" Oba dva hosté si mlčky hleděli do očí a měli jistě o čem přemýšlet. Co teď? Ptal se sám sebe Kubíček. Jen on věděl, že to není celé opsáno z historie a pouze on měl celou tu záhadu v rukou.

Po chvilce ticha je probral hospodský. "No to jsou mi tedy hosti! Vždyť vám to pivo už nemůže ani chutnat!" "Promiňte, ale nějak jsme se zapovídali," omlouval se profesor. Pánové si přiťukli a zhluboka se napili.

Ten večer hovořili ještě o všem možném, ale oba cítili, že možná mezi nimi vzniká něco, čemu se po nějakém čase říká přátelství. Spojoval je hlavně zájem o historii, ale ještě jednu společnou lásku měli. Bylo to právě to plzeňské pivo, které uměl jejich přítel, hospodský Florián Celestýn, tak skvostně čepovat!

Konec

Vážení Zvířetníci, vím, že by bylo možné rozvinout dál historii vzácné Rubínové dýky Karla IV. Rozvinout ji do krásných a tajemných příběhů ze Starého města Pražského. Věřte ale, že v současné době toto z časových důvodů není možné. Je to ale námět, který by si zasloužil větší odborné pozornosti a kdoví, možná se pátrání po tajemné a historicky mimořádně cenné zbrani v budoucnu někde objeví. Třeba zrovna v příbězích detektiva Kubíčka.

Jiří Růžička


Diskuse


kryska
12:36
9.1.2007

alimo
23:06
8.1.2007

JoVo
20:45
8.1.2007

aida
18:29
8.1.2007

Zuzka
18:24
8.1.2007

terra
15:30
8.1.2007

Jiří Růžička
10:50
8.1.2007

zana
15:55
8.1.2007

Rákšasí
10:14
8.1.2007

Rákšasí
10:23
8.1.2007

Beda
9:52
8.1.2007

Rákšasí
10:15
8.1.2007

Beda
10:35
8.1.2007

KláraS
8:50
8.1.2007

zana
8:31
8.1.2007

WWW
0:23
8.1.2007

Myš
0:32
8.1.2007

WWW
0:36
8.1.2007

veram
0:41
8.1.2007

WWW
0:45
8.1.2007

veram
0:51
8.1.2007

zana
8:33
8.1.2007

LENKA S.
0:46
8.1.2007

LENKA S.
0:53
8.1.2007

WWW
0:55
8.1.2007

RenataE
1:03
8.1.2007

RenataE
1:06
8.1.2007

WWW
1:12
8.1.2007

RenataE
1:21
8.1.2007

Jiří Růžička
11:00
8.1.2007

julča
11:32
8.1.2007

veram
13:33
8.1.2007

julča
18:53
8.1.2007

Apina
11:34
8.1.2007

Apina
11:35
8.1.2007

MaRi
13:40
8.1.2007

počet příspěvků: 41, poslední 13.1.2007 05:51









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !