22.10.2017 | Svátek má Sabina


POVÍDKA: Novoroční elegie

31.12.2016

Vojín Pákozdy, pomocník dozorčího roty, vyšel z vyhřáté kukaně do promrzlého průjezdu osvětleného vysoko pod klenbou jedinou slabou žárovkou a zamířil přes dvorek k záchodům. Když se po chvilce vracel, překvapily ho velké sněhové vločky, pomalu se snášející mezi temnými stěnami budov na vyspravovaný beton.

„Sněží,“ hlásil Pákozdy v kukani.

„Voni to hlásili,“ reagoval svobodník Strouhal, dozorčí roty.

Zvenku z ulice uslyšeli blížící se hukot motoru a Pákozdy vyrazil z kukaně, aby otevřel železné dveře v ocelových vratech. Mohutný ZIL zastavil u chodníku, starý major Kupr, přezdívaný Elis, dozorčí útvaru, slezl z náklaďáku, v kukani hodil beranici na věšák, prohrábl si šedivé vlasy a než se posadil, obrátil se k Strouhalovi.

„Eště se nevrátili,“ konstatoval v naději, že mu podřízený zaodporuje a oznámí příchod dvou vojáků, kteří měli být do půlnoci zpátky. Dozorčí roty jen zavrtěl hlavou.

„Na chvíli se natáhnu. Vzbuďte mě, kdyby se objevili,“ řekl Elis a odešel se vyspat na pohovku do předpokoje kanceláře velitele roty.

Vojín Pulpas s ovázaným levým zápěstím jako nemocný a svobodník Heler z ošetřovny jako jeho doprovod odjeli ranním rychlíkem do Ústřední vojenské nemocnice, kam je odeslal desátník absolvent MUDr. Valchář. V městském špitále nefungoval rentgen, a on potřeboval u vojína Pulpase potvrdit nebo vyloučit podezření na frakturu ossis navicularis, jedné ze zápěstních kůstek.

Do čtvrté ranní scházelo dvanáct minut. Nočním tichem zadunělo zabušení na železná vrata. Klimbající Pákozdy zaostřil pohled na hodiny, vyšel z kukaně do průjezdu a u železných dveří vyhlédl na ulici malým zamřížovaným okénkem. Nikoho neviděl. Vzal za kliku, branka se rozlétla a udeřila ho do paže, na práh se skácela zasněžená postava.

„Ty kokote,“ ulevil si Pákozdy, když poznal vojína Pulpase. Sníh pořád padal, na zemi ležela bezmála deseticentimetrová vrstva nadýchaného peří. Pákozdy vyšel na chodník, pohlédl směrem, odkud přicházely čerstvé stopy, ale obklopen neprůhledným závojem vloček vnímal jen jemné chrupání sněhu pod podrážkami svých kanad.

„Helééér,“ zakřičel ze všech sil a než se vrátil do průjezdu, ještě chvíli naslouchal šumu vytrvale padajících bílých chuchvalců. Na prahu ležící Pulpas se ani nepohnul.

„Hni se, kurva, zobáku,“ sklonil se k němu Pákozdy, snažil se ho zvednout, ale to už mu přibíhal na pomoc dozorčí roty. Dotáhli vyčerpaného vojáka do kukaně a posadili ho na židli. Strouhal na něj zahulákal: „Kde je Milda Heler? Slyšíš? Kde je Heler?“

Pulpas něco zamumlal. Nebylo mu rozumět.

„Vzbudim Elise,“ řekl Strouhal Pákozdymu.

Svobodník Miloslav Heler se do budíčku nevrátil. Major Kupr s kapitánem Termerem, velitelem roty, se do té doby snažili něco z vojína Pulpase dostat, ale ten byl tak opilý, že je skoro nepoznával. Když ho dovlekli k veliteli útvaru, major Mestek vyhodnotil situaci, nabídl Pulpasovi židli, zahovořil k němu jako vlídný otec, a Pulpas se zděšeně probral.

„To neni možný. Šli sme spolu. No určitě. To přece neni možný. Milda tam musel někde zůstat. Musíme ho jít hledat...“

Major Mestek se otočil k oknu. Na střechách leželo dvacet centimetrů sněhu, slunce se odráželo v ledových krystalcích a házelo mu do očí tisíce miniaturních prasátek, teploměr klesl na mínus dvacet, pozítří bude Štědrý den...

Pulpas zatím spustil, jak si už v Praze dali s Mildou pár dvanáctek, do vlaku si koupili flašku meruňkovice, na nádraží si sedli do hospody a při čekání na lokálku zazdívali piva rumovými panáky. Milda pak ve vlaku usnul. Pulpas se ho snažil probudit, ale na zastávce u roty už vystoupit nestihli. Z vlaku se vypotáceli až v další stanici, o dvanáct kilometrů dál. Klopýtali po pražcích zpátky, pak začalo sněžit. Víc si Pulpas nepamatoval.

„Seš si jistej, že se Heler někde neobrátil a nevrátil se zpátky na stanici? Kdys ho viděl naposled?“ ptal se naléhavě velitel útvaru.

„Dyž vono je to, soudruhu majore, jako by se mi to všecko zdálo. Možná sem ho budil už na tom nádraží...“

Vánoce minuly, přešel Silvestr i Nový rok, mrazy nepolevovaly. Celostátní pátrání po zmizelém svobodníku Helerovi nevedlo nikam. Dvanáctikilometrovou vzdálenost od stanice až po rotu prošla podél trati sem a tam rojnice vojáků. Major Mestek s kapitánem Termerem navštívili Helerovy vystrašené rodiče, ptali se i jeho kamarádů. Nikdo o něm nic nevěděl, nikdo ho nespatřil, nikomu se neozval.

V polovině ledna vyšlo na desátníka absolventa Broučka několik služeb s bílými šňůrami pomocníka dozorčího útvaru. Při jedné z nich se s ním přišel rozloučit vojín absolvent Mácha. Do civilu měl odejít už prvního prosince, ale protože během prvních tří měsíců vojny kromě degradace ze svobodníka na vojína nasbíral i čtyřicet osm vostrejch, musel nasloužit čas, který strávil v posádkové base. Brouček měl mít tu čest otevřít mu dnes naposled železná vrata.

Vojín absolvent Mácha byl promovaný právník a od svého nástupu na vojnu se zásadně odmítal chovat podle vojenských předpisů. Z prvních sto dvaceti dnů na vojně prožil čtyřicet osm ve vězení, pak ho odeslali na psychiatrické vyšetření do ústřední vojenské nemocnice a tam mu známý lékař po několika dnech pozorování vystavil diagnózu, která ho sice nezbavila povinnosti vojenskou službu dokončit, ale odesláním na odloučené pracoviště jej výrazně chránila před dalšími kázeňskými tresty. Brouček vyjadřoval obdiv jeho nezávislosti, vykoupené ovšem absolutním zákazem vycházek i opušťáků, a Mácha se mu svěřoval:

„Voni prostě věděj, že na mě nemaj. Seru je, ale nechtěj mít problémy. Každej zádrhel pro ně znamená přijít vo prachy. Teď se těšej, že se mě konečně zbavěj, ale uvidíš, mám vymyšlený, jak je eště jednou vytočim, vzpomeneš si na mě,“ uchechtl se. „Jinak ti ale povim, že Mestek je celkem slušnej chlap. Ty největší kurvy sou Termer a hlavně ten parchant... No hele, my o vlku...“

Podél okna kukaně prošel nadporučík Macejko z kontrarozvědky. Civilně oblečen vrazil do kukaně, když spatřil Máchu, zamračeně se zarazil.

„Měl ste dávno vypadnout, Mácha. Tady už nemáte co dělat,“ spustil na vojína absolventa, rozvalujícího se v džínách a lyžařské bundě na kavalci. Hlášení stojícího a salutujícího Broučka vůbec nevnímal.

„Dočkáš se, kontráši,“ cedil Mácha slova.

Nadporučík Macejko znal Máchu moc dobře, a pokusy o převýchovu vzpurného vojáka dávno vzdal. Usadil se na židli vedle Broučka a hodil si nohu přes nohu.

„To byl kluk z tvojí čety, ten Heler, co?“ zahájil rozhovor.

„Jo,“ přikývl Brouček. „Ale sem na rotu skoro nechodil. Jako lapiduch byl pořád na ošetřovně. Máte něco novýho?“

Macejko se ušklíbl.

„Ty kreténi si pořád myslej, že se někde schovává, ovšem ten měl, pánové,“ mrkl pohledem na Máchu, jestli Doktor zaznamenal, že ho pro tuhle chvíli bere do party, „...úplně jinej zámysl. Někam se sice zašil, to měl nachystaný dopředu, ale pak se pokusí vzít roha přes čáru. Jenže já nejsem blbej,“ uchechtl se. „Čekáme na něj. Hranice sou zalígrovaný, neprojde ani myš.“

„Tim bych si nebyl tak jistej,“ ucedil Mácha.

„Čim byste si nebyl jistej? Že ho na čáře nechytěj?“

„Tim ne,“ odpověděl Mácha.

„Tak čim?“ zamračil se Macejko.

„Tim druhým.“

„Jakým druhým?“

„Jak si řikal předtim. Že nejsi blbej.“

Macejko zbrunátněl a vyskočil ze židle.

„Kurva, Mácha, vy si myslíte, že dyž ste magor, že ste nedotknutelnej, ale já vám garantuju, že vás můžu eště teď, jak tu sedíte v těch civilních hadrech, poslat do Sabinova a už se vodtamtud nevyhrabete...“ Macejko se dusil vzteky. „Ty pojebanej inteligente, já ti to v tom tvým zaměstnání tak poseru, že...“

„Jednání v rozporu se zásadami socialistického soužití, hrubé nadávky, urážky, vyhrožování...“ Mácha počítal na prstech.

Macejko se nadechl, nahrbil se a zaťal pěsti, Brouček očekával, že se na Doktora vrhne, ale rozzuřený kontráš se náhle otočil a vyběhl z kukaně.

„Tak že bych už přece jenom šel? Co řikáš?“ Mácha dlouze zívl.

Nastal únor, mrazy nepolevovaly. V půl čtvrté odpoledne, po rozkaze, vběhl do světnice velitelů čet desátník absolvent Maisel, kancelářská krysa z velitelství praporu. Jeho mírně vyvalené oči byly ještě o něco vyvalenější.

„Heler zběhnul. Je v Německu. Přišel vod něj pohled, kde se podepsal jako Neznámej vojín, ale kontráši maj prej jistotu. Píše tam, že děkuje všem, co mu pomohli, zvláště pak veliteli roty kapitánu Termerovi a kontráši Macejkovi. A eště tam připsal, ať nás chrání Bundeswehr. No, Mestek si voddychnul, že je Milda živej, ale Macejko tam vzteky vokusoval futra...“

Zpráva se nesla rotou, pro Pulpase si znovu přijeli kontráši a odvezli ho pryč. Když se vrátil, jen krčil rameny. Vojáci se postupně vystřídali na přednáškách o škodlivosti alkoholu, kontráš Macejko opakovaně kázal o nezbytnosti zachovávání vojenského tajemství...

Jihovýchodní cyklonální situace v polovině února přinesla výrazné oteplení, sníh mizel před očima. Do kanceláře velitele útvaru přepojili dopoledne hovor, major Mestek vyslechl anonymní telefonát a chvíli po tom jen strnule seděl.

Zmrzlé tělo Mildy Helera vyprostili ze zledovatělého sněhu vojáci z roty za dohledu policie a všech vyšších velitelů. Usnul v mělké prohlubni pod smrkem sto metrů od trati, na rotu to odtud bylo ještě víc než sedm kilometrů, a i po pětapadesáti dnech, co tu ležel, vypadal, jako by se měl právě probudit. Pouze část tváře, přilehlá přímo k zemi, byla ohlodaná na kost, toho si ale všimli až při ukládání ztuhlého těla na plachtu.

Pulpas byl zadržen, a trestní stíhání hrozilo i tehdy sloužícím šaržím. Vyšetřování ale prokázalo, že než opilý nováček vojín Pulpas dorazil na rotu, svobodník Heler už byl několik hodin mrtvý, proto by v té chvíli už nijak nepomohlo organizovat jakoukoli záchrannou akci. Zobák Pulpas byl propuštěn a během noci mu dali mazáci z velitelské čety „za Mildu“ deku. Způsobili mu otřes mozku a komplikovanou zlomeninu čelisti, musel do nemocnice na operaci a rovnou odtud byl převelen jinam. Viníci nebyli zjištěni, nikdo nic neviděl, nikdo se nepřiznal.

Desátník absolvent Brouček kráčel do služby. Se třemi pomocníky míjel nároží u ošetřovny. Před půl rokem tady vyhlížel nějakého vojáka, aby se ho zeptal na cestu k útvaru, a oslovil právě Mildu Helera. Došli spolu tenkrát až na rotu a jeho rady, jak přežívat vojnu, byly první, které tu dostal. A vzpomněl si ještě na jedno setkání. Šel tehdy pozdě v noci na záchod a narazil na Mildu, jak ve žlutém pyžamu sedí na schodech a kouří.

„Co tady děláš?“ zeptal se ho Brouček rozespale.

„Nemůžu spát.“

Při návratu mlčky prošel podél sedícího vojáka, ale ten na něj po pár krocích zavolal:

„Absíku.“

„Co je, Mildo?“

„Proč musí bejt na světě tolik zla?“

„Mildo, neblbni. Nech svět světem a jdi si lehnout. Nastydneš tady.“

Voják zamáčkl cigaretový nedopalek a pokýval hlavou:

„Máš vejšku, ale víš stejně hovno, co?“

Broučkovi se zamžily brýle.



Diskuse


J. Dusek
VU
7:06
1.1.2017

J. Sinnreich
0:15
1.1.2017

V. Kolman
17:07
31.12.2016

J. Farda
10:11
31.12.2016

počet příspěvků: 4, poslední 1.1.2017 07:06









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.