10.12.2016 | Svátek má Julie






POVÍDKA: Kurýr

14.6.2014

Cody postává před trafikou, natahuje z cigarety a civí na transparent s úžasným rýmem Rozhoupeme míru zvon, ať se třese Pentagon, jejž dva maníci na štaflích upevňují na oprýskané průčelí Smíchovského nádraží. Proslýchá se, že sešlá budova půjde k zemi a vybudují tu novou, prostornou odbavovací halu po sovětském vzoru. Jenže kdo ví, co je na tom pravdy - dneska neví nikdo nic - a jako hlásná trouba poslouží - zdá se - dělnické třídě dobře i ta stará.

Svého času vedl Cody s Texem debatu, byl-li americký nálet na Prahu skutečně navigačním omylem, či nikoli. Tex tvrdil, stejně jako komunisti, že o žádnou chybu nešlo a že podle směru úderu mělo být prvním cílem Smíchovské nádraží. Jenomže bé sedmnáctkám bylo zjevně fuk, kam vysypou pumovnice, a smíchovské kolejiště to bohužel nebylo. Cody si přesně vybavuje onu únorovou středu: jak se s Texem, oba suverénní oktaváni, ulili z tělocviku, jak dvacet minut po poledni pokuřovali v Kinského zahradě, jak poklidné řinčení tramvají šinoucích se od Anděla přehlušil jekot sirén, stejný jako při všech těch planých poplaších, na něž si obyvatelstvo dávno zvyklo, jenže vzápětí se přidal temný, vrčivý zvuk motorů pronikající zpoza mraků, svist pum a rachot explozí. Oni jen stáli a sledovali bortící se domy a hořící střechy, děsivě krásné inferno, v něž se v minutě proměnily pražské ulice. Tex se ďábelsky smál a třesoucí se Cody si pomyslel, že mu z té hrůzy šíblo - jenže on se smál radostí.

Cody zahodí vajgl a zvedne oči k nádražní věži, hodiny ukazují třetí. Je konec teplého září, sobotní odpoledne jako každé jiné. Jako každé jiné v posledních třech letech, kdy na Praze opět sedí neviditelná poklička dusící město ve vlastní šťávě, poklička navlas podobná staré známé protektorátní, z níž nakonec spojenecké bomby udělaly cedník, a přeci něčím jiná; město si zvyklo, dělá jako by nic, rudě se oháklo jako stará šlapka, jíž bezpochyby je.

Konečně. Od Zlíchova se loudá Jenda, jako vždycky v pohodě, klackovité chůze se nezbavil ani v pětadvaceti. Cody hodí na záda tornu a vydá se mu naproti, Pupík se má přidat až cestou.

Když je tehdy Tex vyhecoval a začali jezdit ven, bylo jim sotva patnáct. Trempové první generace s jejich osadní kulturou jim byli k smíchu, oni vyhledávali místa trampingem nedotčená, toulali se po lesích a přespávali venku, až si nakonec po válce postavili srub na místě ukrytém tak dokonale, že si cestu k němu museli označit.

Tex s sebou párkrát vzal Alenu, s níž chodil - bylo to sice proti pravidlům, která sám zavedl, ale jemu si nikdo netroufl odporovat. Tex byl frajer, který se za okupace nebál dávat nálože na koleje, a pistole, s nimiž se po osvobození producírovali, po Únoru zakopal vedle srubu - prý že se ještě budou hodit.

Před rokem a půl vzal Tex čáru za kopečky. Nikomu předem neřekl ani slovo - ani Aleně -, nechal jen vzkaz na dveřích a hromadu hlíny u srubu.

A teď najednou ta pohlednice bez textu, již našel včera Cody ve schránce.

"Nazdar, tys měl dneska freizeit?" zahlaholí Jenda.

"Jo," odvětí Cody. Když ho svazáci z fakultního výboru vyloučili z medicíny, začal se živit jako laborant v Patologickém ústavu, a protože pan profesor v sobotu nepitvá, mívá sem tam načerno volno. Což je - tedy kromě toho, že si udržuje anatomické vědomosti - jediná výhoda tohohle zaměstnání. Cody se pokusí nasadit nasraný výraz: přicourat se pět minut před odjezdem je Jendova specialita.

"Promiň, zdržel mě vedoucí," omlouvá se Jenda; ví samozřejmě, že Cody už má jízdenky v kapse - dělá to vždycky, dorazí-li první, což je při jeho pedantské povaze prakticky pokaždé.

Jdou rovnou na severní nástupiště, lokomotiva už odfukuje páru, čelo kotle zkrášluje otcovsky se usmívající hlava Vissarionoviče. Vagony jsou poloprázdné, pracující jsou ještě v práci a trhají normy, pětiletka je v plném proudu; to příští vlak bude nadupaný po střechu. Píšťala zahouká a nápravy zaskřípou - zvuky, jež spolehlivě rozechvějí duše vandráků, za něž se považují. Fíra i topič jsou sehraní jako houslový duet; každý Smíchovák ví, že vyfunět plynule nahoru Pražským Semmerinkem je u dráhy považováno za vrchol strojvůdcovského umu a věc ajznboňácké cti. Cody tuhle trať miluje, stejně jako ji miloval Tex; hlubočepské viadukty a železnice vystřílená do šedobílých skal, westernové panorama na pražské periferii; dole dýmající tovární komíny, remorkéry na řece a město děvka, co dá každému.

V Jinonicích přistoupí Pupík, mžourá jako vyoraný krtek. Je po noční ve Waltrovce - vlastně teď státním podniku Motorlet - a dopoledne prochrápal za skřínkami v šatně, což je na jeho zevnějšku dost vidět, přisedne beze slova k ostatním a ihned začne zase podřimovat. V Rudné vyskáčou na peron a dají si rychlé pivo, za dvacet minut už sedí v dalším vlaku. Průvodčí je nepříjemný a spolucestující se tváří, že je nevidí - tramping je zábava, která v lidové demokracii nemá místo.

Když po hodině vystoupí, ve vagonu zbývá už jen děda s bedničkou jablek. Vydají se podél náspu a teprve když jsou si jisti, že za nimi nikdo nejde, přejdou trať a pokračují správným směrem - tohle opatření zavedl Tex a Cody rozhodl, že není důvod na tom něco měnit.

Mají před sebou sedm kilometrů: zprvu polní cesta, potom lesácká, pak jen zarostlá stezka a nakonec žádná. Jenda mlčí, odpočatý Pupík má svůj pravidelný sobotní záchvat mnohomluvnosti a musí ze sebe vysypat všechno, co v týdnu zažil. Cody je nesvůj, ruku má v kapse kabátu a v prstech žmoulá na čtverečky složenou pohlednici, na níž kromě jeho adresy není ani slovo. Posílat prázdné lístky byla Texova specialita - hlavní je vzpomenout si, ne psát kraviny, bylo jeho motto. Celou dobu Cody čekal, až se Tex ozve - že se mu podařilo přejít, nepochyboval; kdyby ho byli chytili, spustil by se jinačí cirkus. Teď tedy přišel pohled. Problém je, že tenhle pohled má razítko berounské pošty a známku s Klementem Gottwaldem.

Pupík se obrátí se ke Codymu, který se nezasmál jeho příhodě: "No co bys na to řek, dobrý, ne?"

"Ten je zas mimo, vole," zachechtá se Jenda.

"Tak já ti to zopakuju," nedá se Pupík odbýt. "Piju takle kafe z bandasky a dávám si voraz, a najednou se přímo za mnou ozve fistule toho pitomce soudruha Tauše, povídá: heleme se, mládež se nám tu..."

"Dobrý," řekne Cody a sehne se k rozvázané botě.

"No neni to vůl?" sepne Pupík ruce k nebi a Jenda pobaveně přitakává: jezdit jen ve třech je lepší než ve čtyřech. Nic proti Texovi, míval ho rád, ale Cody s Texem byli jako dvojčata a Pupík s Jendou si často připadali, že jsou jen do počtu. Co Tex emigroval, je to jinak - Cody, ač momentálně sice zrovna bez nálady, je konečně bere jako rovnocenné parťáky.

Poslední úsek je náročný, les houstne, přechází v labyrint skalisek a proláklin, končící strmým srázem porostlým trsy borůvčí, jejž sejít a přitom se neskutálet je umění. Ale dole je místo, kam směřují: skrytá roklina se srubem přilepeným k pískovcové stěně.

Shodí torny k ohništi, Jenda jde odemknout a Pupík se vydá nasekat dřevo. Cody si sedne na špalek, povolí přezky na botách a natáhne nohy, zapálí si cigaretu a mezi špičkami borovic pozoruje zapadající slunce.

"Sakra, je otevřeno!" slyší zaklít Jendu, který s Pupíkem v patách vrazí do srubu. Zevnitř se ozve randál a nadávky, po minutě jsou oba venku.

"Někdo tu byl - teď - kamna jsou žhavý a v kotlíku je horkej čaj," vychrlí Jenda.

"Tak slyšíš, Cody, někdo se nám zabydlel v chajdě!" překřikuje ho Pupík.

Codymu se zrychlí puls - takže se nemýlil. Zvedne hlavu a zasměje se: "No jo, a někdo jedl z našich mističek a seděl na našich židličkách a spal v našich postýlkách... Asi nám tu zřídili zotavovnu ROH."

"Vtipný," ztrácí trpělivost Jenda. "Ale měli bysme pohnout prdelí, protože ten hajzl tu někde musí bejt schovanej." Pupík zarputile přikyvuje a rozhlíží se kolem.

"Taky bych řek," opáčí Cody. "Texi!"

Dvacet metrů od srubu, v mlází se pomalu vztyčí štíhlá postava. "Ahoj, Cody."

"Ahoj, Texi," odpoví Cody a Jenda s Pupíkem s otevřenou pusou hledí na ty dva, spojené neviditelnou pupeční šňůrou.

"Nazdar, kluci," vykročí k nim s pobaveným výrazem Tex - vysoký, blonďatý, nejlepší atlet ve třídě a jako vždycky upravený hezoun; dozadu za opasek zasunuje pistoli - elegantně jako střelec, jehož jméno si vypůjčil z rodokapsu, jejž kdysi čítali s Codym, a už mu zůstalo.

"No to mě poser," vyjekne Pupík, rozběhne se k Texovi a málem ho povalí.

"Co tu děláš?" zeptá se bezbarvým hlasem Jenda.

"Přišel jsem pokecat, Jendo."

"No tak to jo, teď jsi nám to objasnil," stiskne mu Jenda ruku.

Cody s Texem se obejmou. "Rozděláme oheň," řekne Tex a naláme chrastí na podpal, Cody škrtne sirkou, vyšlehnou plamínky. Setmělo se, oheň plápolá - mají ověřeno, že mezi skalami není plameny odnikud vidět -, Pupík vytáhne gibsonku a začne pobrnkávat, Jenda si hraje s nožem. Podmanivou iluzi, že se vrátily staré časy, že právě skončila válka a je čeká bezstarostný život ve svobodné zemi, iluzi opojnou jako morfium, jež kdysi Cody přinesl z nemocnice a všichni si ho vyzkoušeli, iluzi, při níž je zakázáno mluvit, ukončí Texův hlas:

"Takže ty teďka chodíš s Alenou, Jendo?"

"Jak to víš?" zrudne Jenda.

"Řekla mi to."

"Nerozloučil ses. Byla zklamaná a potřebovala oporu," hájí se Jenda. Ale proč by se měl k sakru hájit? Za co by se měl ospravedlňovat? Necítí provinění, ale ohrožení: má před sebou rivala, na kterého nikdy nebude mít. Proto se včera chovala tak divně!

"Ale já ti chci poděkovat, žes jí podržel, ty vole," zasměje se Tex tomu nepochopení.

"No vidíš, Tex byl vždycky formát," šťouchne do Jendy Pupík. "No a kde ses tu teda, Texi, tak najednou vzal? To jako jde, takhle tam a zase zpátky?"

"Nejsem tu poprvé. Stejně se mě na to zeptáte, takže to řeknu sám: dělám kurýra. Kontaktuju lidi, který jsou ochotný spolupracovat a dodávat informace Američanům. Jenže výsledky jsou mizivý a ztráty velký. Státní bezpečnost má svý lidi už i v Německu a tohle je zřejmě moje poslední cesta, než celej program zastavěj. Žádný povstání, hoši nebude, nic nebude, Eisenhower nás hodil přes palubu."

"A proč nám tohle vykládáš? Proč seš si tak jistej, že nám můžeš věřit? Zapomněl jsi, co se tu děje?" neudrží se Jenda. "Když jsi beze slova zmizel, byli jsme na tebe dost nasraný, brali jsme to tak trochu jako podraz. A teď se vrátíš jako neohroženej špión a vystavuješ nebezpečí holku, na kterou ses vykašlal. Myslíš, že je tohle fér?"

"To by stačilo, Jendo," okřikne ho Cody. "Neměl jsem pocit, že by zrovna tobě Texův odchod nějak zvlášť ublížil."

"To je dobrý, Cody," pokračuje klidně Tex, "nabídnul jsem jí, co chci teď nabídnout vám: můžu vás převést přes Šumavu. Brzy to už nebude možný, začali natahovat dráty, za pár měsíců bude čára nepropustná a tohle je poslední příležitost. Já vím kudy a je to bezpečný. Zatím ještě."

"A co ona na to?" zajímá se Pupík.

"Poslala mě do hajzlu. A co mi řekneš ty, Jendo? Chtěl bys vidět svět, nebo si radši budeš hodinu od Prahy hrát na Klondike a notovat si s Pupíkem Hučí Kačák jak Niagára? S tebou by možná šla, nebo radši chceš, aby vaše děti vyrůstali s rudým šátkem na krku?"

"Díky za nabídku, Texi, jsi velkorysej. Víš, když jsi utek, asi každej z nás o tom přemejšlel a to dilema sám v sobě řešil. A já ho už vyřešil: jsem tu doma a MOJE holka taky. S náma nepočítej."

"Fajn, myslel jsem si to. A co ty, Pupíku, jak se ti líbí ve fabrice, co plnění plánu, seš vůbec ve Svazu mládeže?"

"Já bych šel, Texi, vážně, sere mě to tu, ale nemůžu nechat mámu samotnou, nemá jinak nikoho. Mám tě rád Texi, ale zůstanu tady."

Tex se podívá na Codyho. Od chvíle, kdy včera otevřel schránku, Cody tušil, že tahle otázka padne, třásl se na ni a přitom se jí obával. Jenda má pravdu: po Texově útěku o tom přemýšleli všichni a každý se k něčemu dobral. I on má odpověď, samozřejmě, že má - je to ta jediná možná.

"Jdu s tebou," řekne tiše.

"Nepochyboval jsem, Cody."

"Kdy vyrazíme?"

"Za svítání."

Noc je chladná, Cody se nervozitou neustále probouzí, ještě je tma, když mu Tex zatřese ramenem. Loučení je krátké - Jenda s Pupíkem jim popřejí štěstí a zalezou zpátky do spacáků; tváří se, že usnuli, ale jsou vzhrůru a oba myslí na totéž: ještě se to dá změnit, ještě by je mohli dohnat, jednou si to budou vyčítat... Myslí na totéž a udělají totéž: nic.

Cody s Texem spěchají vlhkým šerem, jdou nalehko - sbalili jen vodu a chleba na jeden den -; první vlak jede v sedm a ten je třeba stihnout. Cestujících je poskrovnu, neděle se světí i v novém zřízení - zatím. Ze stejného důvodu je neděle k přechodu hranice nejvhodnější - i Pohraniční stráž podlehne chtě nechtě sváteční idyle a poleví na ostražitosti, vyložil včera Tex Codymu svůj osvědčený plán.

Plzeň, Klatovy, v Janovicích vystoupí. Z vagonů naložených kládami voní pryskyřice, jasná obloha laská obliny hor a Čechy jsou náhle krásnější než včera, krásnější než kdykoli předtím, jsou milenka, jež vábí, svádí, prosí a umlouvá: zůstaň, neodcházej, spali jsme spolu, možná jsem v tom; zmatený Cody se uklidňuje pohledem na koleje, které mluví jinak: řečí železa, které začínají tam vzadu na zaplivaném Smíchovském nádraží, u stánku s buřty před halou určenou k demolici, zauzlované, rezavé šíny, plot naležato, ale míří dopředu, ubíhají a lesknou se v odpoledním slunci, vedou dál - do Řezna a Pasova, do Basileje, do Říma i Terstu, do Paříže, do Marseille...

Koleje vedou dál - jenže vlaky končí tady.

Tex obhlíží stanici, pak pokývne, že dobrý; přejdou nástupiště, výpravčí si jich nevšímá, rychle pryč. Chvíli sledují proti proudu Úhlavu, pak uhnou do kopců - žádná improvizace, je poznat, že pro Texe je to rutina; cestu načasoval tak, aby po setmění vstoupili do zakázaného pásma. Zbývá osm kilometrů k hranici, vyhýbají se silnicím i samotám, které jsou beztak vysídlené. Oba mlčí, všechno podstatné už bylo vyřčeno, osm let spolu proseděli v lavici a nepotřebují mluvit, aby si rozuměli.

Stoupají pralesem, pěšina je sotva patrná, ale Tex jde najisto. Až příliš najisto, projede Codymu hlavou, když nebe ozáří světlice.

"Ne!!" zařve, spíš zachrčí Cody - jak jen mohl doufat, že obelstí tu mstivou, hladovou bestii, jak jen mohl uvěřit, že přechytračí mašinérii ovládající polovinu světa!

Tex mu stiskne rameno, až to zabolí, a otočí ho k sobě. "Teď mě poslouchej. Kilometr před náma, na hřebeni je čára. Běž pořád rovně a za čtvrt hodiny jsi v Bavorsku, je to jasný?"

"Neblbni, Texi, z toho se nevystřílíš, maj samopaly!"

"Jen je zdržím. Utíkej, brácho, padej, jestli nechceš shnít v kriminále!"

Je slyšet štěkot, zaznívají povely, mezi stromy probleskují světla. Cody se dá do běhu, už se neotáčí, neodpočítává, kdy uslyší střelbu, vnímá jen svůj dech a praskot větví pod nohama, utíká o život, který si vysnil a který si zaslouží: univerzita, bílá ordinace, dům, auto, moře; už ne kamrlík na prosektuře sdílený s nekrofilním zřízencem, už ne začouzený dělnický Smíchov, už ne diktatura proletariátu. Klopýtá přes polomy, padá a vstává a náhle si uvědomí, že běží s kopce, že už na něj nemůžou, že je z toho venku díky kamarádovi, kterého jim nechal, který ze sebe udělal návnadu, živý terč, kus masa předhozený smečce.

Kužel světlometu se zastaví na Texově obličeji, z rozevřených tlam vlčáků stoupá pára a odkapávají sliny.

"To jste vy, soudruhu poručíku?" ozve se ze tmy.

"Jo."

"Dneska sám?"

"Sám. Zrušte poplach."



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


Z. Kulhánková
21:04
17.6.2014

R. Brzák
13:17
14.6.2014

V. Ondys
11:49
14.6.2014

K. Drobková
19:35
17.6.2014

K. Drobková
19:38
17.6.2014

A. Špronglová
10:29
14.6.2014

D. Krajíček
8:44
14.6.2014

počet příspěvků: 7, poslední 17.6.2014 09:04









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.