29.6.2016 | Svátek má Petr, Pavel






POVÍDKA: Bohyně

26.7.2014

Zima, tma, ticho. Drží se za hrudník a vdechuje mráz.

Bylo poledne. Chystala se zavolat ho k jídlu, ale když vyšla před dům, horký vzduch ji šlehl do tváře, jako kdyby se nahnula nad oheň. Zaclonila si oči a zadívala se do tlumené zeleně lesa na protějším svahu, pak se její pohled svezl k řece a zdržel se na vodě padající přes jez. Kdyby jí bylo deset, rozběhla by se bez váhání dolů pokosenou strání a skočila by do líného proudu, cákala by a mávala na rodiče popíjející kávu na terase pod slunečníkem - ať se jdou přeci také vykoupat, vždyť je léto; kdyby jí bylo deset...

Je sám. Má vymknutý kotník. Žebra vpravo jsou zlomená a podle toho, jak mizerně se mu dýchá, má zřejmě pneumotorax.

Nakonec pohlédla na něj. Nevšiml si jí. Pila v jeho pravici se rytmicky zařezávala do kmene smrku, padlého při včerejší bouřce. Potřebuje peníze a doktor Chára je štědrý. Přeje mu, neboť i on si kdysi vydělával na studia nádeničinou, jak neopomněl zdůraznit, když se domlouvali, že se jim bude o vilu dočasně starat. Práce v nemocnici Cháru zaměstnává natolik, že má čas jezdit sem nanejvýš jedno, dvě odpoledne v měsíci. Ale je to spíš výmluva, ve skutečnosti sem jezdí s nechutí - nejraději by dům prodal, ovšem jeho paní se vily po rodičích nechce vzdát, což demonstruje tím, že se rozhodla strávit tu léto. Chárovi nemají děti a doktor se v něm trochu vidí - přátelil se v mládí s jeho otcem a zná ho od narození. Nebylo by rozumné přiznat, že školu dva semestry před koncem přerušil, a už vůbec ne proč; stačí, že to ví Helena. I Helena mu přeje - zve ho na obědy a půjčuje mu knihy, o kterých si pak hlubokomyslně povídají, večer hrává v jídelně na klavír, on poslouchá a obdivuje ji - krásnou, nedosažitelnou; je jí něco přes třicet, děti třeba ještě přijdou... Doktor Chára si vybral dobře.

Chce se zahřát cigaretou, ale rozkašle se. Kouřit s prasklou plící je idiotské, a ta bolest!

Po svažujícím se chodníku z nepravidelně rozmístěných kamenů vykročila k němu. Se zalíbením pozorovala opálená záda lesknoucí se v prudkém slunci, souhru desítek svalů a šlach, a jak se k němu blížila, zdálo se jí náhle, že se účastní něčeho pradávného, co už bylo, ne jednou, ale mnohokrát; rituálu, který se v tisícerých podobách stále opakuje, je pro ni neznámý a přitom ho poznává. Zastavila se tři kroky za ním a vdechovala pronikavou vůni mužského potu - zdravou, svěží vůni námahou zpoceného, mladého těla, vůni sluncem rozpálené kůže a otevřených pórů, a pak - jako by se dotkla obnažených drátů - jí tělem projela touha milovat se.

Ještě hodinu a bude světlo. Ještě hodinu může zahánět chlad vyvoláváním vzpomínek - nic jiného mu nezbývá. Pak se pokusí znovu stáhnout padák, uvízlý v koruně stromu.

Otočil se. Usmála se, i on; díval se jí do očí o něco déle, než musel, déle přesně o takovou dobu, aby poznala, že teď už to záleží jenom na ní, že vlastně od začátku to záleželo jenom na ní, že on s tím nemá problém. List pily se opět zahryzl do dřeva a zablyštěl se odraženými paprsky, odletující piliny se lepily na jeho pevné břicho a lesklý hrudník jako strouhánka na čerstvé maso; na trávu dopadlo další poleno a z jeho letokruhů vyrazil tenký pramínek pryskyřice.

Nad Mnichovem prolétli flakem a zanedlouho začal vynechávat motor, pilot to musel otočit. Bylo oblačno, sněžilo, navigátor si nebyl jistý polohou. Seskočil naslepo - snad někde nad západními Čechami. Seskok se nepovedl, odhodil ho vítr a dopadl natvrdo na kraj lesa, narazil hrudníkem do větví. Zůstal viset na šňůrách, přeřezal je, ale strhnout padák na zem se mu nepodařilo.

Objala ho zezadu kolem boků. Zarazil se, ale nepohnul; napjatě vyčkával, věděl, že může vyčkávat, že partii rozehrála ona. Prosmýkla se kolem něj, vyhoupla se na kmen vzepřený zborcenou kůlnou metr nad zemí a rozvážně - jako když jde malá holčička čůrat - vyhrnula šaty, ty červeně květované, přitáhla kolena k bradě a pomalu, jak nejpomaleji dokázala, rozevřela nohy. Ještě nikdy tohle neudělala, ještě včera, ještě dnes při snídani, ještě před minutou by nevěřila, že je schopna něco takového udělat, jen tak, bez rozmyslu... Chtěl ji políbit, ale odstrčila ho: dívej se, dívej se dlouho, tohle už nikdy neuvidíš, mně už nikdy neuvidíš, blázínku, hrnoucí se do války, která ještě nezačala, tohle máš na cestu, tak si to užij, tak si to pamatuj.

Pamatuje si to. Jeho mozek mu čas od času pořádá soukromou projekci: dlouhý, statický záběr, pyšný klín krásné bohyně laskaný poledním sluncem. A jeho rozevřená bohyně nad ním bdí: navštěvovala ho večer co večer zablešených ubikacích cizinecké legie, zjevovala se mu v alžírském písku, konejšila ho při nekonečných pochodech pustinami Highlands, nedovolila mu rozbít hubu seržantu Marvellovi, komisnímu hovadu natahujícímu si podkolenky přes nohavice až ke kolenům a znajícímu boj výhradně z příruček britského ministerstva války; její vznešený klín se v jeho mysli stal bizarní připomínkou domova a minulého života, erbovním zvířetem tajné bohyně, která ho nikdy nenechala na holičkách - až do teď.

Mrzne, svítá. Krajina je bílá, odtažitá. Čechy - vítej doma.

Postaví se a sykne bolestí. Zatne zuby a udělá několik kroků do pole. Růžový proužek nad obzorem ukazuje východ. Rozhlédne se po pláni přetnuté v dálce silnicí, pak se otočí nazpět k lesu: mezi dvěma korunami, jako bílá vlajka na černé palisádě, visí rozprostřený padák - ze silnice ho uvidí kdokoli. Dolů ho nedostane, kdyby se rozkrájel; je to výsměch: má za sebou desítky seskoků, v paradesantním kurzu byl nejlépe bodovaným frekventantem - a při prvním výsadku se rozmlátí natolik, že není schopen vyšplhat na strom, což dovede kterýkoli osmiletý školák. A jako by to přivolal, zaslechne v dálce zvuk motoru - musí zmizet, okamžitě. Bílá vlajka? Nikdy.

Zanoří se do lesa, v ruce táhne kufřík s radiostanicí, jde, spíš pajdá, běžet nemůže, v noze ho bodá; i tak se každou chvíli musí vydýchat. Má náskok, fajn. Prostupuje lesem, mezi stromy se cítí bezpečněji; ví, že je to iluze, ale každá iluze je lepší než beznaděj. Po kilometru se zastaví a polní lopatkou vyhloubí jámu, do ní zmuchlá kombinézu, zahází ji hlínou a přikryje listím se sněhem. Je to celkem zbytečné, najdou-li padák - což je jen otázkou hodin -, ale tak ho to naučili a poučka číslo jedna zní: dodržení nacvičených postupů je předpokladem přežití. Radiostanici ukryje, až zjistí svoji polohu.

Les se začíná svažovat, zprvu mírně, pak prudce. Mezi větvemi prosvítá údolí řeky - až se dostane dolů, porovná terén s mapou. Svah je stále strmější, končí skalou, musí se vrátit a zkusit to jinde. Uklouzne po námraze a málem se skutálí ze srázu. Ta bolest!

Konečně je dole. Koryto řeky je zařízlé do krajiny, protější břeh je stejně příkrý jako jeho. Na druhé straně vede podél vody cesta, na dohled nejsou žádná stavení, žádný záchytný bod. Pokračuje po proudu, s námahou se prodírá se břežním porostem, řeka meandruje, ale podle buzoly udržuje zhruba severovýchodní směr. Po hodině se dostane na místo, kde sráz v místě ústí potoka ustoupil malé louce. Kdyby bylo jaro, kvetly by tu sasanky a jaterníky, chaoticky poletovaly babočky a královna vážka, strnulá a nebesky modrá by na listu ostřice trpělivě čekala na hmyzí kořist; kdyby bylo jaro.

Pod mohutnou vrbou leží dnem vzhůru na břeh vytažená pramice, ještě se dá poznat, že byla kdysi zeleně nalakovaná; posadí se na ni a rozloží mapu. Má problém se soustředit, uvědomuje si, že jeho mozek nepracuje, jak by měl, všechny úkony provádí mechanicky, odosobněně, jako by sám sebe sledoval v některém z těch instruktážním filmů, které jim promítali po večerech v Garramoru a na něž po celodenním plahočení se po skalách a vřesovištích neměl nikdo náladu, vidí jen pravoúhlý rastr a křivky a kóty, kartografický eintopf, nudný plakát pokreslený znaky, které dohromady nedávají smysl.

Možná někam dovnitř krvácí.

Náhle zaregistruje na protějším břehu pohyb, vrhne se k zemi a vytáhne revolver. Spatří dva muže v civilu kráčející proti proudu, mladší tlačí káru s dřevem, starší nese na rameni pilu, snad otec se synem; mezi nimi se proplétá sotva odrostlé štěně. Zaujatě si povídají a minou ho bez povšimnutí, nevěnujíce sebemenší pozornost poštěkávání psiska; za chvilku zmizí za křovím.

Položí čelo na kýl lodi. Je na konci sil, pěšky to dál nepůjde. Nepřemýšlí dlouho. Otočí pramici a dotlačí ji k vodě - řeka není zamrzlá, muselo se ochladit nedávno, možná už sem jaro dýchlo a zase se stáhlo - ano, tak to bylo; vrbové proutí je obsypané pupeny povleklými jinovatkou, proběhla první schůzka zakončená neurčitým příslibem: snad příště, uvidí se...

Odstrčí se od břehu, vesla nechá v lodi a lehne si na dno, pod sedačku zasune kufřík s vysílačkou.

Pramici volně unáší proud, přes okraje pozoruje břehy i řeku před sebou. Pluje neobydleným údolím, míjí zříceninu vyčnívající nad koruny stromů na vrchu nalevo a trempskou chatu zabedněnou okenicemi s křiklavě natřeným totemem před vchodem. Asi po pěti kilometrech před sebou uslyší hukot jezu a vpravo uvidí náhon a budovy mlýna. Chopí se vesel a nasměruje loď doleva k propusti, dno drhne o beton, ale podaří se mu proplout, na tvář mu dopadne ledová sprška, víc nic. Po dalším kilometru se napravo objeví zástavba, jen pár domů, schová hlavu a jen doufá, že ho nikdo nezpozoroval.

Dalšího jezu hned pod vesnicí si všimne pozdě - najede přímo do něj, loď dopadne do podjezí, kde se stočí a nebere trochu vody, ale podaří se mu ji vyrovnat - měl štěstí, stavidlo nebylo vyšší než metr. Podpluje železobetonovou konstrukci železničního mostu a řeka se opět vnoří do smíšeného lesa, pramice bez problémů zvládá i mírné peřeje, vody je tak akorát. Stále netuší, kde se nalézá, ani další pohled do mapy mu nepřináší odpověď - trať protínající řeku vidí v každém druhém čtverci.

Proud se zklidnil, leží na zádech a odpočívá. Když se probere, je pozdě - usnul a další jez vůbec nezaslechl. Pramice vpluje doprostřed stavidla, přepad je téměř třímetrový, loď se otočí na bok převrhne se. Obejme ho ledový chlad, okamžitě si uvědomí, co se stalo a že nesmí zpanikařit - ponoří se ke dnu a narážeje zlámanými žebry do kamenů plave se všech sil pryč od vířícího vodního válce. Poloudušený se vyškrábe na břeh, ještě zahlédne vrak pramice odnášený řekou, v ruce svírá ucho kufříku s radiostanicí, třese se a drkotá zuby.

Rozhlédne se. Něco tu nehraje - jako by to tu znal; sice v jiném světle, v jiných barvách, v jiném životě, ale přece... Podívá se do svahu na osamocený dům, vlastně vilu s terasou. Ne, tohle není déjà vu, ví přesně, kde je. Uvažovat o nepravděpodobnosti situace je ale nad jeho síly. Ztěžka se postaví, z nasáklého oblečení mu pod nohy odkapává voda; zvedne vysílačku a vykročí kluzkou loukou nahoru.

Milovali se ten týden ještě několikrát; opalovali se nazí na terase a koupali nad jezem, četli si nahlas Vančuru a Nezvala, poslouchali desky V+W, popíjeli gin a brandy, on recitoval francouzsky Apollinaira i Bretona a ona sedala k piánu - jako dcerka z lepší rodiny se hře na klavír samozřejmě učila povinně, ale nezošklivila si ji a hrála s chutí i jako vdaná -, zněl Chopin, zněl Dvořák, zněl i Scott Joplin, zatímco silnicemi mašírovali Němci - ještě korektní, ještě naoko slušní... Byli jako dvě děti a neměli žádné zábrany - věděli, že jejich čas je ohraničen, že dusné léto devětatřicet brzy skončí. On odjede a Helena zůstane usměvavou paní doktorovou, ozdobou každé společnosti a klenotem svého muže, kterého snad jednou obdaří potomkem.

Zvedne třetí květináč vpravo, klíč je na svém místě - takže dům Chárovým stále patří; v zimě sem nikdy nejezdili, to je dobře. Sehne se, ale v zápětí se zarazí a klíč nechá, kde je. Sebere kámen z okraje záhonu a rozbije okno, kterým pak protáhne ruku, zevnitř je otevře a protáhne se do koupelny. Stane před umyvadlem a otočí kohoutkem, voda neteče, na zimu je pochopitelně vypuštěná. Svlékne se do naha a podívá se do zrcadla nad umyvadlem. Měl by mít červené tváře, ale je bledý. Na bradě má jednodenní strniště - holil se včera touhle dobou v Anglii. Na hrudníku vpravo se modrá hematom velký jako palačinka a žebra pod ním křupou.

Projde chodbou do jídelny, pod členěným podlouhlým okem s výhledem na řeku stojí robustní dubový stůl, naproti krb, vedle něj pianino, po levé straně pohovka přikrytá kostkovaným přehozem a dvě křesla, konferenční stolek s gramofonem a bar. Zabalí se do přehozu, lokne si brandy a zatopí. Rozebere revolver a položí jej na krbovou římsu spolu s promočenými doklady k jeho nové, protektorátní identitě. Pak otevře kufřík. Měl být vodotěsný, ale neparně do něj nateklo, černá krabice vysílačky je orosená. Nic to neznamená, fungovat určitě bude; otře ji dosucha a postaví na židli ke krbu.

Přitáhne k ohni křeslo a zanoří se do čalounění. Jednou už tu takhle seděl: když je v lese cestou z hub zastihla průtrž - bylo to ten večer, kdy padl na kůlnu strom -, Helena uvařila grog a pustila desku a nějakým šlágrem, chtěla ho naučit tango, ale bylo to marné; nakonec byla ráda, že tančili bosi. Na stěně přibylo několik fotografií: Helena s Werichem a Voskovcem - vzpomene si, jak se chlubila, že je vozila po štacích otcovou pragovkou, když hráli vestopoketku; to byla ještě svobodná. Helena s rodiči - panem stavitelem a paní stavitelovou. Helena s manželem. Helena sama.

Rozloží na klíně mapu, voda ji nepoškodila, britská kvalita. Najednou je všechno tak zřetelné, nechápe jak to, že se předtím nezorientoval - ale i kdyby ano, co by dělal jiného? Místo seskoku je odsud dvacet kilometrů. Padák už bezpochyby našli. Než se sem dostanou, budou muset pročesat kruh o tomto poloměru. Má tedy čas. Po chvíli mu dojde, jak je tahle úvaha scestná. Že žádný čas nemá, že jeho analytické myšlení, za které při výcviku sklízel pochvaly - dokonce i od seržanta Marvella -, utrpělo víc, než by při zranění tohoto druhu a únavě, s jakou přeci musel počítat, utrpět mělo, že vysílení udělalo z jeho jindy bryskního úsudku natahovací gumu do tepláků: nechal samozřejmě ve sněhu stopy, a i kdyby nenechal, mají psy - i ti prošli výcvikem, možná lepším než on. Během hodiny museli najít místo, kde sebral pramici. Stačí jim pátrat dál podle vody a za chvíli jsou tu, pracují systematicky.

Zbystří, cosi zaslechl. Motor? Už?? Ne, je ticho, ne, teď slyší šramot a rachocení klíče; bleskově vstane a složí revolver - vida, instinkty náhle fungují -, přikrčí se za dveřmi; znovu lomoz v předsíni a kroky na chodbě, postava za dveřním sklem…

„Heleno…“

Žena se prudce otočí. „Ty??“

Je krásná, krásnější než si ji pamatuje a elegantnější než všechny ženy, které nejen měl, ale které byť jen zahlédl v Anglii - k uvědomění si toho mu stačí tři vteřiny. Kdo by to řekl, že existuje něco jako protektorátní móda, ale kostým a klobouček, co má na hlavě, i účes pod ním, to dokazují; jistě, je to způsob vzdoru žen, jako je Helena, je to odpověď na hnus všude kolem, je to maskování potupy, které musí s úsměvem čelit, je to nejpřirozenější zbraň dámy, která si to může dovolit, kterou nikdo nedeportoval, kterou nikdo nevyslýchal, již jenom dusí vydýchaný protektorátní vzduch a tlačí do země těžké protektorátní nebe. Nebe, které jej teď vyplivlo přímo na její práh.

Skloní hlaveň. „Co tu děláš, v zimě jste sem přece nikdy nejezdili? I trubky jsou vypuštěný…“

„Jezdím sem, když manžel zůstává v nemocnici. Vodu si pustit umím,“ usměje se.

Měla by se přeci zeptat, kde se tu vzal, zhrozit se, dostat hysterický záchvat jako každá jiná žena na jejím místě - ale to by nebyla Helena.

„Víš přece, jak to tu mám ráda,“ řekne posmutněle a z jejího výrazu by sotva kdo poznal, že nemluví se sousedem, který se cestou kolem zastavil na čaj. „Tady si můžu představovat, že je všechno normální.“

„Hledaj mě, musíš zmizet, můžou tu bejt každou chvíli, určitě už pročesávaj břehy.“

„Stavěli mě u odbočky četníci, tak to bylo kvůli tobě...“

„Heleno, sedni si zpátky za volant a hned odjeď, jinak v tom lítáš. Když tě stavěli, věděj, že jsi sem jela. Musíš jim nahlásit vloupání - dovnitř jsi ani nešla, bála ses, je to jasný? Tak je to sakra jasný?“ domluví a zalape po dechu, tvář se mu zkřiví bolestí, vymknutá noha se v teple ozývá.

„Jsi zraněnej, odvezu tě, manžel tě ošetří...“ řekne s úzkostí v hlase.

„Prosím tě, odejdi.“

Helena mlčí, tečou jí slzy. Takhle ji nezná, bohyně by neměla plakat. Chce se mu ji obejmout, chce se mu položit jí čelo do klína a zlíbat ho, vnořit se hluboko dovnitř a schovat se v ní, utopit se v ní jako ve víru pod jezem, kde měl raději zůstat.

„Vypadni, tak už běž pryč, copak to nechápeš?! Zmiz!!“

Helenin hlas je opět klidný a věcný. „Máš pravdu, tebe neprovezu. Ale tohle ano,“ ukáže na vysílačku ležící u krbu. „Kvůli tomu tě sem poslali, ne? Jen řekni, komu…“

Přímočarost, s jakou jedná, ho k ní už tenkrát přitahovala víc než její krása. Chce se milovat - zvedne šaty. Nemůže ho zachránit, dobře - zachrání jeho úkol.

„Žádnej kontakt ti nedám. Odjeď.“

Je umíněná. Ne po ženském, ale po mužském způsobu, nepláče - argumentuje:

„Umřeš zbytečně.“

Má pravdu, umře zbytečně - i když ne tak docela: lidé se dozvědí, že někdo další seskočil, že se něco děje, že se i tady, v dusném závětří bojuje zbraní, nejen elegancí. Ale proč by měla zemřít i ona?

„Kontrolovali tě cestou sem, budou tě kontrolovat i cestou zpátky. Najdou to.“

Brání se představě, že ji do toho zatáhne, ale víc než ji přesvědčuje sám sebe: protože naděje, že by se to mohlo podařit, že to všechno nebylo jenom sebeobětování, je příliš lákavá.

„Nekontrolovali, jen mě stavěli. Jsou zdejší a znají mě - jsou nám zavázaní, manžel jim sháněl pro děti léky. Nebudou mě prohlížet.“

„Dobře,“ vzdává to. „Ale musíš jim říct o vloupání.“

„Řeknu. Nestřílej po nich, prosím, jsou to jen obyčejní policajti, tátové, nemůžou za to.“

„Jistě, nikdo za nic nemůže,“ povzdychne si. „Dej mi papír a tužku.“

Podá mu je. Napíše jméno s adresou. „Přečti si to a nauč se to.“

Helena kývne, půl minuty jí stačí; zmuchlá papírek a hodí jej do ohně. Pak se dá do práce: zvedne víko proutěného koše stojícího u krbu se starými časopisy určenými na podpal, vyndá je a vyrovná do dvou sloupců vedle stojanu s pohrabáčem. Do koše posadí kufřík, přikryje ho kusem oděvu - jsou to potrhané, červeně květované šaty, jež shodila z ramínka - a zavře víko.

„Obleč se,“ podá mu z věšáku manželovu košili a kalhoty. Krátce ho políbí, vezme koš a vyjde z domu, neotočí se. Zabouchne za ní a sleduje skrze sklo, jak zachází za roh; pak se vydá do patra, aby viděl, jak odjíždí; když v půlce schodiště odpočívá, slyší ji startovat. Benzín je na příděl, napadne ho - doktor Chára má zřejmě nárok.

Dopajdá do ložnice - zpod polštáře vykukuje cíp její noční košile -, potevře okno a opíraje se o parapet pozoruje zadek vozu kodrcajícího lesní cestou lemovanou mlázím. Ze zatáčky vyjdou dva četníci, pragovka zastaví. Helena vystoupí a vzrušeně ukazuje směrem k vile; je přesvědčivá, jeden z nich jí pokyne, aby nasedla a pokračovala, načež zalehne do palebné pozice; druhý doskáče za vzrostlý modřín v ohybu cesty, zpoza kmenu z něj vykukuje jen špička helmy; i na tu vzdálenost lze poznat, jak jsou oba nervózní. Automobil se překotně rozjede a za okamžik zmizí z dohledu, jenom vůně výfukových plynů připomíná, že tu byla.

Dobelhá se přes chodbu do jižního pokoje s výhledem na údolí a přes záclonu sleduje tmavě modrou rojnici stoupající od řeky; jdou bez dychtivosti, bez vzrušení, s obavou a studem, s puškami v rukou, Češi, tátové. Má je jako na dlani, tři by určitě dostal. Sráči. Ale nebude střílet, nechtěla to. Na ně ne.

Zavře oči. Domem se rozezní tóny piána; vlídné ženské prsty laskají klaviaturu, jako by hladily jeho. Tu melodii zná: je zase letní podvečer, voda nad jezem je teplá a ryby se ukryly v kořenech, v noci možná sprchne a ráno bude zas modro. Je mu dobře.



Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Diskuse


P. Kersch
19:21
27.7.2014

J. Kraus
13:10
27.7.2014

J. Kraus
13:13
27.7.2014

V. Ondys
18:18
27.7.2014

P. Kersch
18:41
26.7.2014

H. Faltejsek
15:31
26.7.2014

počet příspěvků: 6, poslední 27.7.2014 07:21









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.