V současné politické krizi se mimo jiné rozhoduje o tom, zda zůstaneme parlamentní demokracií, nebo zda u nás bude zaveden prezidentský systém.

Mohl bych napsat, že se rozhoduje mezi parlamentní demokracií a prezidentskou demokracií. Prezidentským systém přece může být také demokratický – viz Spojené státy nebo Francie. V obou těchto zemích jsou prezidentské systémy a většina z nás by patrně tyto země označila za demokratické. Obávám se ale, že tímto směrem právě teď nekráčíme.

Prezidentský systém je i v Rusku. Prezident Vladimír Putin používá termín "suverénní demokracie". Režim v Rusku ale z mnoha důvodů nelze označit jako demokratický, přestože obsahuje celou řadu formálních demokratických prvků. Rusku chybí skutečná opozice, chybí ochrana menšin a v podstatě chybějí i nezávislá média.

Zavedení prezidentského systému nepovažuji za něco, co by bylo v zásadě nepřijatelné a v rozporu s demokracií. Záleží na tom, jakým způsobem by byl tento systém zaveden a k čemu by vedl – zda ke zřízení, jaké mají Spojené státy nebo Francie (jakkoli se tyto dva systémy v mnohém liší), které jsou demokratické, nebo ke zřízení a pořádkům, jaké vládnou v Rusku.

Žádná relevantní politická strana v Česku o zavedení prezidentského systému neusiluje. Ani prezident Zeman tento záměr nedeklaruje, i když podniká praktické kroky, aby u nás byl prezidentský systém zaveden.

Problémem České republiky je neúcta k zákonům obecně a k ústavě zvlášť. A dalším problémem je nedostatek politiků s osobní integritou a statečností.

Odhlasováním přímé volby prezidenta si politici sami dost zavařili. Po přímé volbě volalo veřejné mínění, protože mezi lidmi panuje názor, že když si něco odhlasují sami, bude to určitě lepší. Mnozí politici si uvědomovali rizika s přímou volbou prezidenta spojená, ale neměli odvahu postavit se proti vlně veřejného mínění, kvůli níž byla přímá volba prezidenta schválena. Výsledkem bylo oslabení už tak dosti slabé vlády. Dříve se exekutiva potýkala s parlamentem, tedy s legislativou, a mnohdy tahala za kratší konec. Nyní se bude potýkat ještě s prezidentem. Tedy… možná nebude, neboť prezident nám nyní předvádí, že je odhodlán o vládě rozhodnout sám. Pokud se mu to podaří, možná bude za pár let strana "Zemanovci – strana práv občanů" hrát v naší politice stejnou roli jako strana "Jednotné Rusko" v Rusku.

Otázkou je, zda se prezidentovi jeho manévr povede. Co Miloši Zemanovi nelze upřít, je vynalézavost a ochota riskovat. Jím designovaný premiér nyní hledá nové ministry. Účast v jeho vládě přijmou pouze lidé, kteří bezvýhradně milují Miloše Zemana, nebo lidé, kteří ho sice nemilují, ale jsou ochotni vsadit si na jeho vítězství, tedy buď lidé naivní (tou je možná Marie Benešová), nebo lidé prohnaní, ale ochotní riskovat (tím je nepochybně Martin Pecina, který již předem ohlásil čistky na vnitru). Vědí totiž, že pokud se Miloši Zemanovi jeho politický puč nepovede, budou ostatními politiky patrně nadosmrti ostrakizováni. Dodávám, že po právu.

Zásadní problém se zaváděním prezidentského systému u nás je právě ten, že se k němu nikdo oficiálně nehlásí. Může se stát, že tady prostě najednou tak nějak bude… Potřebné změny ústavy se vyřeší až dodatečně. Kdyby někdo pochyboval o roli silných osobností v dějinách, měl by současné dění pozorně sledovat. Zeman je skutečně politický mistr. Běda ovšem, když se mu někdo znelíbí. O tom by mohla vyprávět třeba Petra Buzková, bývalá ministryně školství v Zemanově vládě a dlouhou dobu nejoblíbenější sociálnědemokratická politička. Karel Schwarzenberg bude zadupán do země ihned po jmenování Rusnokovy vlády. Janu Kubicemu doporučuji emigraci – ne proto, že kdysi údajně Paroubkovi prohrál volby, ale protože dopustil, aby za jeho ministrování policie mohla zasahovat do nejvyšších pater politiky.

Problémem samozřejmě je Zemanova popularita. (Zde je podobnost s Ruskem dobře patrná již nyní.) Přes nepřízeň médií, která opakovaně upozorňují na Zemanovy lži, Zeman u dolních deseti milionů příliš neztrácí. Lidu se silné osobnosti prostě zamlouvají. Že u lidí rozhádaná poslanecká sněmovna vyvolává spíše znechucení, je pochopitelné. Nyní by se měla poslanecká sněmovna semknout, aby zabránila Zemanovi v praktickém prosazení prezidentského systému. Obávám se, že ani to se nepodaří, neboť by to vyvolalo rozštěpení sociální demokracie. Ale i kdyby se to podařilo, není zdaleka jisté, zda by poslanecká sněmovna dokázala Zemana v jeho rozletu zastavit. Pravdou ovšem je, že lidé, kteří chápou, co to demokracie vlastně je, by se o to měli alespoň pokusit. Zda toho budou schopni naši poslanci, kteří na vlně populismu dosurfovali až do tohoto stavu, je dosti nepravděpodobné.

U nás ovšem slušnější vyhrávají málokdy. Obávám se, že k rozkolu v sociální demokracii dojde tak jako tak – otázka je pouze, kdy. Zemanovská část se spojí se stranou, která již má Zemana ve svém názvu, a tu slušnější část sociální demokracie – řekněme, část špidlovsko-dienstbierovskou – stihne stejný osud, jako před lety stihnul Unii svobody, která se postavila proti Klausově ODS.

Ale možná se z tohoto zlého snu probudím a všechno bude jinak.

Ale abych nekončil jen negativně: Jsem už starší člověk, a přesto o mně stále platí, že jsem většinu svého života prožil pod vládou komunistů. Nezapomněl jsem, co jsou to politické procesy, fronty na banány, výjezdní doložky, tuzexové bony nebo doporučení domovního důvěrníka. Těch třiadvacet let prožitých za vlády (nikoli pod vládou – to bylo dříve) parlamentní demokracie stálo za to, jakkoli se v parlamentu často objevovaly postavy trapné či odpudivé. A život bude stát za to, i když Zeman vyhraje. Příležitost k tomu, abychom si vážili statečných lidí s osobní integritou, budeme mít vždycky dost. A nadto budeme mít vždy příležitost se takovými lidmi stát.

Institut Williama Wilberforce