Jen co se (nejen) Pražané – jistě s velkou úlevou – od primátora Béma dozvěděli, že město za podivnou Opencard nevyhodilo víceméně z okna přes osm set milionů, ale jen asi sedm set padesát, takže je vlastně všechno v pořádku, stihla ODS další rána. Tentokrát na opačném konci republiky, v Brně. Starosta městské části Žabovřesky si řekl o provizi, firma však celou věc oznámila, spolupracovala s policií a starosta skončil v cele.

Provize za zakázky u nás rozbujely do takových rozměrů, že se pomalu začínají považovat za něco normálního, za takovou „extra DPH“. Divné tedy spíše je, že se firma obrátila na policii. Toto jednání lze vyložit v zásadě dvojím způsobem. Buď šlo o součást promyšlených politicko-obchodních manévrů, jejichž cílem bylo daného starostu prostě „sejmout“, neboť v místním mocensko-obchodním zápolení z nějakého důvodu nějak „narazil“. Anebo daná firma začala mít všelijakých „pozorností“, které musí poskytovat, chce-li získat zakázku či povolení, plné zuby.

Snad uvidíme, bohužel, blíží se volby, a další aféry podobného druhu budou s velkou pravděpodobností následovat. Zvyšuje-li však blížící se datum voleb pravděpodobnost výskytu afér, představuje to též vhodnou příležitost k zamyšlení nad politickým dopadem různých „skandálních odhalení“, jak těch, která skutečně něco odhalí, tak těch vyloženě vyfabrikovaných.

Jiří Paroubek je patrně dodnes přesvědčen, že ho o palmu vítězství v minulých volbách připravila takzvaná Kubiceho zpráva. To ale není vůbec tak jisté. Z osobní zkušenosti vím, že lidé, kteří v době voleb uváděli Kubiceho zprávu jako argument proti Paroubkovi, byli stejně dávno rozhodnuti ČSSD nevolit, šlo zejména o voliče ODS či též lidovců nebo zelených. A když se mne den po volbách taxikář, po zjištění, že jsem politolog, s rozhořčením v hlase zeptal: „Co říkáte tomu svinstvu, co ódéesáci upekli na Jirku Paroubka?“, mohl jsem už takřka s jistotou zvolat: Heuréka! Kubiceho zpráva v součtu nehnula ani lístečkem, a pokud celá aféra někoho od volby ČSSD odradila, zhruba stejný počet k volbě ČSSD zase přiměla.

Vypukne-li aféra, většina komentátorů podotkne, že danou stranu patrně poškodí. Ale kdyby byla tato teorie pravdivá, všechny parlamentní strany by už musely mít v preferencích minus 100 procent. Pravda tedy bude asi jiná: preference se zatím, při velkých aférách, jenom na čas zhouply, pak se ale vrátily do původní hladiny. Proč se tedy voliči svých – za ta léta prokazatelně „nezbedných“ – stran drží jako batolata máminy sukně? Trochu světla do tohoto zdánlivě podivuhodného až paranormálního jevu mohou vnést nedávné prezidentské volby na Ukrajině.

Ukrajinští voliči se těší jedné výsadě, kterou voliči čeští nedisponují. Na volebním lístku mohou zaškrtnout i variantu „nehlasuji pro žádného z kandidátů“. Ve druhém kole letošních prezidentských voleb ukazatel „proti všem“ vylétl nezvykle nahoru a v celostátním průměru překročil čtyři procenta – ale například v Kyjevě dosáhl dokonce osmi procent. Pozorovatelé to zcela logicky dávají do souvislosti s celkovou nespokojeností Ukrajinců s jejich stávající politickou elitou.

Nálady v České republice jsou dnes takové, že by v průzkumu veřejného mínění ukazatel „proti všem“ asi atakoval padesátiprocentní hranici, a šlo by jej tak označit za vítěze hypotetických voleb. Avšak průzkum je průzkum a volby jsou volby. Nejpozději ve volební den si řada voličů uvědomí hořkou logiku, kterou jeden z ukrajinských spolupracovníků ruského Rádia Svoboda vyjádřil následovně. Ten, kdo chtěl podpořit Juliji Tymošenkovou, tak mohl učinit jen jedním způsobem: jít k volbám a hlasovat pro Juliji Tymošenkovou. Ale příznivec Viktora Janukovyče měl hned tři možnosti, jak mu vyjádřit podporu: za prvé, nejít k volbám, za druhé, jít k volbám a hlasovat „proti všem“, za třetí, jít k volbám a hlasovat pro Viktora Janukovyče. Citovaný analytik nezakrýval, že je mu bližší dosavadní ukrajinská premiérka, že ji považuje přinejhorším za menší zlo. Avšak ten, kdo takto vnímal Janukovyče, mohl stanovit stejné pravidlo, pouze zrcadlově obrácené.

Peklo jsou ti druzí, zní známá sentence Jeana Paula Sartra ze hry S vyloučením veřejnosti. Její smysl je sice složitější a hlubší, lze ji však, v prvoplánovém znění, použít i pro vysvětlení chování voličů, u nás, na Ukrajině, a vlastně i všude jinde. Pro vysvětlení toho, že aféry často žádný vliv vlastně nemají, zejména ne v prostředí, kde už se s léty ustálily (a otupěly) vzorce volebního chování a vazby voličských skupin k jejich „mateřským“ stranám.

LN, 19.2.2010

Autor je politolog