Předchozí díl najdete zde.

Dneska to roztočíme, drahouškové, budeme utrácet.

1) Platíte raději kartou nebo hotově? Případně používáte nějaký high-tech způsob placení (mobil, nálepka, chytré hodinky a ti druzí)?

Platím kartou všude, kde to je možné. Uvědomuji si přitom, že to svádí k tomu, abych moc neřešila, kolik utrácím. Je to přece tak jednoduché. Je to jiné než vytáhnout peněženku, odpočítat hotovost a podívat se, co mi tam zbylo.

V placení bezkontaktní kartou je ČR evropská jednička. Tím pádem ostatní platební možnosti, třeba ten mobil, zase tak moc rozšířené nejsou. Nevím, jestli jste vůbec slyšeli o platební nálepce. Ta nabídka existuje, nálepku si můžete... ne, to jsem neřekla! Nálepku si můžete nalepit třeba na ten mobil, funguje zhruba jako bezkontaktní karta.

2) Utrácíte spíš za věci (šatstvo, elektronika, sportovní vybavení, domácnost), nebo za zážitky (dovolené, výstavy, divadla, kurzy)

V číselném vyjádření zjevně za věci – jídlo, provoz domácnosti (což zase takový zážitek není). Ale určitě raději za to „nadstavbové“ – v mém případě zejména dovolené a výlety. Nemáme chatu ani auto, takže tyhle peníze jdou na cestování. Letos už mám tak naplněný kalendář, že snad abych začala hledat někoho, kdo nám bude prát a žehlit.

Kulturní a vzdělávací akce jsou taky kýžená položka, tam ale snad ani tak nejde o peníze jako o čas. Ještě bych sem zařadila cvičení, jen nějaké dobré najít.

3) Stydíte se za něco utrácet?

Hm, občas v práci v zoufalství nejvyšším sáhnu po dopingu sladkým. Pak se teda stydím, protože jsem třeba už nějaký čas dokázala setrvat u ušlechtilé konzumace zdravých a vyvážených a ... prostě jak říkával docent Doleček blahé paměti (pro ty, kdo to nezažili: „nežrat, nežrat, nežrat“).

4) Koupili jste někdy něco, co jste dodatečně vyhodnotili jako naprostou pitomost?

No jasně. Jenom toho šatstva, co do něj určitě zhubnu. Nebo několikero úžasných gerétů (jak označovala moje bývalá kolegyně všechny „domácí pomocníky“), které byly sice úplně úžasné, ale jaksi požadovanou činnost nevykonávaly – třeba ta různá geniální struhadla... Vždycky na ně pochmurně hledím a říkám si: „No, hlavně že jsme zdraví.“