Je pohodlnější vysvětlovat, proč nemůžeme udělat to či ono, než rozvíjet nějakou vlastní aktivitu. Často i mladí lidé preferují takové „činnosti“, při kterých sami nemusejí mnoho dělat. Možností a způsobů, jak se dnes nechat bavit a nic při tom nedělat, je bezpočet. S přibývajícími roky potom člověk už toho obvykle na svých zvycích moc nemění. Akorát se repertoár výmluv rozšíří o různé zdravotní neduhy. Co by člověk ještě dokázal, do čeho všeho by se pustil, bohužel ty a ty osobní poměry mu to nedovolí. Takové prostředí, kde se vše zúží na protřásání problémů, které nám stojí v cestě a my s nimi nehneme, působí nakažlivě a lépe se mu vyhnout.

Na stránkách Zvířetníku jsme měli možnost v článku z 3. 6. 2014 se seznámit s muzeem pazourků v Bolaticích, které vzniklo ze soukromé sbírky pana Jiřího Dudka. Od roku 2007 pan Dudek nasbíral 5 500 pazourků a stovky dalších ledovcových souvků, z nichž v minulém roce vznikla trvalá expozice ve skanzenu v Bolaticích. Jedna věc ale nebyla v článku o muzeu pazourků zmíněna, totiž že pan Dudek se do náročného studia kvartérní geologie související se zaledněním moravskoslezského regionu a do sběratelské činnosti pustil v době, kdy ho postihly zdravotní problémy. Předtím se věnoval horolezectví a šlechtění nových odrůd cibulnatých a hlíznatých rostlin (kosatce, denivky, lilie). Před dovršením šedesátky se zaměřil na ledovcové souvky a po šesti letech z toho vznikla trvalá muzejní expozice pazourků, naprosté unikum, které u nás nemá nikde obdoby.

Pazourková hlíza - výchozí surovina, foto Jiří Dudek

Do muzea pazourků chodí pro poučení archeologové a geologové z vysokých škol. Autor expozice může být spokojen. Jeho několikaletá sběratelská činnost, představující stovky výprav do nejrůznějších přírodních lokalit, metráky v batohu přinesených kamenů a studium geologické literatury nejen domácí, ale i ze Skandinávie, to vše přesáhlo původní soukromou zálibu. Na počátku nikdo neuvažoval, že by z toho mohlo vzniknout muzeum pazourků. To byl takový „bonus“. Jak se ale říká – štěstí přeje připraveným.

V březnu tohoto roku si pan Jiří Dudek našel něco nového, čemu se věnuje. A zdá se, že i nyní – stejně jako při vytvoření muzea pazourků – jde o věc, kde u nás nemá konkurenci. Expozice kamenů ve skanzenu v Bolaticích je víceméně uzavřena a její exponáty se doplňují jen o mimořádné nové nálezy. Co ale s těmi stovkami pazourků, které představují úlovky z dalších výprav do přírody? Spousta krabic s pazourky se rozdá. Tak se tento „ohnivý kámen“, který kdysi sloužil k rozdělávání ohně, ale především byl „ocelí pravěku“, dostane i k těm, kteří jej z přírody neznají. A co s těmi dalšími? Pan Dudek se rozhodl, že se pustí do výroby pazourkových nástrojů.

Na experimenty s výrobou kamenných nástrojů padly stovky pazourkových hlíz. Teorie zná různé techniky výroby kamenných nástrojů, od nástrojů úštěpových, kdy se z prvotní suroviny otloukáním úštěpků formuje podoba nástroje až po nástroje štípané, jejichž výroba začíná tím, že se ze suroviny odrážejí čepele. Výrobní techniky se vyvíjely od starého paleolitu, kdy se používala úštěpová technologie až po dokonalejší štípané nástroje v závěru paleolitu. Řečeno velmi zjednodušeně, neboť existuje nejen mnoho přechodných forem, ale i návrat k „starým“ postupům, kdy se i na konci doby kamenné opět někde mohou vyrábět úštěpové nástroje. Jako každá teorie, která popisuje, jak se co dělá, a vyhýbá se ověření v praxi, je i toto učebnicové škatulkování technik výroby kamenných nástrojů k ničemu. Úsloví o šedé teorii a zeleném stromu života zde platí dvojnásob.

Není nad to, když si to člověk ověří. A právě k tomu se pan Dudek v březnu odhodlal, když se rozhodl, že své další výpravy za pazourky využije k experimentování s výrobou kamenných nástrojů.

Pazourkové nástroje, foto autor

Výroba nástrojů z pazourku není u nás ničím novým. Většinou se ale používá surovina, kterou si výrobci nechávají posílat ze severního Německa nebo z Dánska, kde se na pobřeží dají všude nasbírat velké pazourkové valouny. Je snadnější vytloukat čepele z velkých pazourků a dále je opracovávat, než vyrábět nástroje z místní suroviny – z pazourků, které k nám dopravil ledovec. 

To je nepoměrně náročnější. Tyto pazourky si nejde koupit, je nutné vydat se za nimi do štěrkoven, na pole nebo je sbírat v říčních nánosech. A pak – ledovec zanechal na pazourcích své stopy. I když se dají také u nás nasbírat velké pazourkové hlízy, většina pazourků nedosahuje těch rozměrů, jaké mají pazourky sbírané kupříkladu v Dánsku. 

Materiál je ale stejně kvalitní. Ostatně ani v pravěku se za pazourkem od nás nechodilo až k Baltu. Pro nástroje se využívaly pazourky z ledovcových sedimentů, jak předpokládal známý archeolog a nálezce Petřkovické Venuše Bohuslav Klíma a před ním všechny generace archeologů. Nikdo to ale nevyzkoušel v praxi. Alespoň o nikom takovém nevím, a to jsem se ptal lidí, kteří by o tom něco mohli vědět. Znají toho spoustu o úštěpové a štípané industrii, jak se tomu správně odborně říká, prošly jim rukama stovky pravěkých pazourkových nástrojů, avšak surový pazourek z nich měl v ruce už málokdo a nevím o nikom, kdo by se pustil do jeho otloukání s cílem vyrobit nějaký nástroj.

Pan Jiří Dudek se svými výrobky, foto autor

V září jsme s panem Dudkem podnikli výpravu do Frýdeckého lesa a tam prošli koryto Podšajarky, meandrující v ledovcové moréně. Každý z nás při tom našel v řečišti nějaký baltický pazourek. Když jsme vyšli z lesa, vyndal pan Dudek z auta několik krabiček a na lavičce rozprostřel výsledky svých experimentů s výrobou pazourkových nástrojů. Zatím to zkouší teprve půl roku.

Některé nástroje jsme hned na místě vyzkoušeli. Pazourková čepelka by lehce přeřezala centimetr silnou větev a pazourkovou škrabkou se snadno dala odstranit z větvě kůra. Jedna útlá čepelka měla ostří, které si v ničem nezadalo s ostřím nože. Konstrukčně pozoruhodná je vrtačka s pazourkovým vrtákem. Provázky jsou sice strojově vyrobené, to však není rozhodující. Vrtačka je plně funkční a dá se s ní vrtat dřevo a šla by použít i k vrtání do měkkého pískovce nebo vápence.

Fotografie pazourkových nástrojů jsem poslal několika známým, kteří se věnují archeologii. Ohlas byl velký. Některé nástroje by se prý daly zaměnit za originální pravěké výrobky. Ukazuje se, že experimentální výrobou nástrojů z místního pazourku se dosud nikdo v takovém rozsahu nezabýval.

V Archeologickém klubu Příbor (zájemci se mohou podívat na jeho internetové stránky) se řadu let zabývají pravěkými lokalitami archeologové Jan Diviš a Daniel Fryč. Objevili desítky archeologických lokalit z různých období paleolitu a při povrchovém průzkumu nasbírali tisíce kamenných nástrojů, převážně z pazourku. Výzkumy provádějí v okolí Příbora, Kopřivnice, Štramberku, Bílovce, Fulneku a na mnoha dalších místech.

Pěstní klín a úlomky z jeho opracování, foto autor

Všechny ty nově vyrobené nástroje – škrabadla, hroty, rydla a čepelky odpovídají pravěkým nástrojům, které se nacházejí v moravskoslezské oblasti (např. na archeologických lokalitách objevených archeology z Příbora), nejen typově, ale i svým rozmanitým zabarvením, které je dané barevnou variabilitou pazourkové suroviny. Chybí jen patina, kterou získá pazourkový nástroj až po tisíciletích. 

To je důkaz, že lidé k výrobě pazourkových nástrojů používali místní surovinu – pazourky z ledovcových sedimentů. To se dá ostatně logicky očekávat, neboť stěží by pro tu spoustu těžkého materiálu na denně používané nástroje, které se z pazourku zhotovovaly desítky tisíc let, chodili na vzdálenější severní naleziště pazourku stovky kilometrů přes zalesněné, obtížně průchodné území.

Pan Dudek je, jak sám říká, v oboru experimentální výroby pazourkových nástrojů z místní pazourkové suroviny teprve na začátku. Zkouší různé postupy, podložky, úderníky. Již dnes jsou ale výsledky pozoruhodné. Něco takového jistě jen tak nezapadne. To ale není vše, co jsem měl na mysli, když jsem se rozhodl tento článek napsat. Možná než všechny ty vyrobené nástroje, objevené postupy a ověřené pravěké technologie, které jistě dojdou zaslouženého uznání, je na tom všem důležitější něco jiného. Mám na mysli odhodlání pustit se bez ohledu na příznivé či nepříznivé okolnosti do nových věcí a jít za zvoleným cílem.