1.7.2016 | Svátek má Jaroslava






UKÁZKA: Miroslav Žamboch, Drsný spasitel

17.4.2007

Drsný spasitel Miroslav ŽambochTOPlistText neprošel jazykovou ani redakční korekturou.

Dřevěná Škvíra - Jezdec z neznáma
   
   Nevím, kdy to lidé podělali úplně, ale myslím, že pohár přetekl, když ukřižovali Krista. Myslím podruhé.
   Ta vesnice vypadala, jako by nad ní někdo mávl ohnivými křídly. Podle spečených střešních tašek to musela být zatraceně žhavá křídla, žhavější než běžný pekelný oheň. Z některých zdí zbyly jen natavené pahrbky, některé odolaly lépe a tvářily se, že ještě pár let vydrží. Jenomže nepřirozeně zelené rostlinstvo s kořeny zabarvenými do modra se prodíralo každou spárou, drolilo maltu a nazdvihovalo dlažbu ulic.
   Kdysi si lidé uvědomovali, že kromě našeho světa, je tu ještě jeden, skrytý pod povrchem. A když už vítězové svrhli modly a oltáře poražených, nikdy neopomněli vztyčit své vlastní, aby byli chráněni.
   Navedl jsem Micumu do širokého průchodu mezi dvěma největšími stavbami. Kostel a dům nejbohatšího měšťana? Nebo hotel a benzínová stanice? Z ruin to už poznat nešlo. Kobyla udělala pár kroků a zavětřila. Nenutil jsem ji a místo toho jsem se ještě jednou pořádně rozhlédl. Micuma byla jeden z posledních biobotů, který Mitsubishi vyrobila. Kromě fyzických schopností, jimiž předčila každého živého koně, schopností regenerace a odolnosti vůči poškození, v sobě měla zabudovanou interaktivní databanku Chico. Občas jsem měl pocit, že to není jen počítač, s kým se radím, ale skutečná bytost. To ale byl nesmysl. Umělé inteligence se přestaly vyrábět ještě před krachem. A ty, co dodnes existovaly, nesloužily lidem, ale sledovaly vlastní cíle.
   Ani na druhý pohled se mi na tomhle opuštěném zbořeništi nezdálo nic divného a vzhledem k tomu, jak bytelně byly domy kdysi zbudovány, jsem měl dvojnásobnou chuť prozkoumat jejich sklepení. Tam mohlo zbýt leccos užitečného, co by se dalo zpeněžit nebo vyměnit.
   Micuma frkla a podívala se vlevo. Napodobil jsem ji a spatřil to - kostlivce opírajícího se o zuhelnatělý sloup, který byl kdysi stromem. Kostlivců jsem viděl spousty a většinou mě nijak nezajímali. Tenhle byl podivný tím, že přestože na něm nezbyla unce masa, kosti držely u sebe, jako by stále vězely v kloubních pouzdrech a jeho prázdné oční důlky se dívaly přímo na mě.
   Když lidé začali zabíjet malé pohanské bohy, nebo i velké bohy přírodních národů, zůstávalo vše v pořádku. Bůh z kříže nad nimi držel ochranou ruku a dbal na to, aby skryté zůstávalo skryté. Víc než dva tisíce let se nic zvláštního nedělo a lidé zapomněli na noční děsy, krvavá obětování i hrůzu z nepoznaného a pak ještě větší z poznaného. Tahle idyla se však stala minulostí.
   Sáhl jsem do sedelní brašny a vytáhl malý dalekohled. Na boku bylo vyražené logo a název výrobce Zeiss. Když se člověk podíval na čočky, po celé ploše je pokrýval vyrytý hákový kříž, který měl na každém ostnu zavěšenou jednu šklebící se lebku. Zvláštní bylo, že pokud člověk přiložil přístroj k očím správným koncem, žádné kříže neviděl, za to spatřil spoustu jiných věcí.
   Váhal jsem jen chvíli. Použít tuhle bestiální věc bylo pořád lepší, než probudit druhou část mého já. Odhrnul jsem si z čela kápi a podíval se skrz přístroj. Jako pokaždé jsem sebou škubl. Tentokrát se spokojil s kouskem masa z mého předloktí – jsou i choulostivější místa. Zatímco mi z rány vytékala hustá, černá krev, zorné pole se rozjasňovalo a zaostřovalo.
   Kostlivec byl zahalen chuchvalci modrošedých vláken připomínajících plesnivou cukrovou vatu. Cukrovou vatu? Ten příměr mě zarazil. Netušil jsem, z které části mého podvědomí se vynořil, ale dál jsem tomu nevěnoval pozornost a soustředil se na pozorování. Nechtěl jsem přístroj vyrobený nějakým Zeissem spolupracujícím s démony, krmit dalším kouskem svého těla.
   Od mrtvého se chmýřím opletená vlákna táhla k budovám, které se zdály prázdné. Pak dalekohled opět přeostřil a rozbitá okna se vyplnila změtí pavučinovitých vláken a za nimi v hlubině domu žhnulo zlověstné karmínové světlo. Pak bez mého přičinění dalekohled opět přesunul zorné pole a ukázal mi mušelínově nadýchaný závoj vlnící se ve větru jen kousek před Micumou.
   Odrhl jsem ho od očí a téměř pocítil zlost ducha ukrytého v přístroji, že nedostal příležitost k dalšímu soustu. Ať byl Zeiss kdokoliv, jeho nástroje fungovaly precizně a nebraly si víc, než stálo v manuálu.
   Nadlehčil jsem se v sedle, zatáhl za uzdu a Micuma se poslušně na pětníku otočila. Měl jsem pocit, že i teď před sebou vidím náznak slabého závoje, ale jiná cestu zpět nebyla. Pobídl jsem koně, předklonil se kupředu a vyrazil. Bylo to jako zásah bičem z rozžhaveného olova, půlku tváře jsem měl samou krev. Samozřejmě tu citlivější, lidštější.
   Zastavil jsem se o patnáct kroků dál a ohlédl se. Kostlivec mě opět zamyšleně pozoroval prázdnými očními důlky. Možná vypadal zlověstně, ale mě varoval, napadlo mě. Náhoda?
   Jako by splnil úkol – dávno mrtvé tělo se najednou rozsypalo na kusy. Ta bestie byla chytrá a telepatická. Okamžik jsem váhal, zda nemám umístit před první budovy varování, ale nakonec jsem to neudělal.
   Tohle byl svět, ve kterém se o sebe musí každý postarat sám.
   
   Zpočátku mi bylo divné, z čeho je stvůra usídlená ve vesnici živá, ale pak jsem si uvědomil, že stezka, úzká a občas tak krkolomná, že jsem musel ze sedla, je pravidelně prošlapávaná. Pravidelně, ne příliš často, ale ani příliš zřídka. Objevoval jsem stopy obnovovaných tábořišť, sem tam otisk stopy. Žádné další pozůstatky, zbytky, výkaly, odpady, nic takového. To znamenalo, že ti, co tuhle cestu využívají, jsou zkušení. Jakékoliv pozůstatky lidské přítomnosti lákaly JE.
   Až stvůra doroste a zmoudří natolik, aby dosáhla až ke stezce, přestanou tudy lidé chodit úplně a cesta zanikne. To byl osud všech stezek na periferii obydleného světa. Pozvolný a neodvratný. Ve městě se vše odehrávalo rychleji.
   
   K Dřevěné škvíře jsem dorazil za tři dny. Byl to divné jméno pro městečko, ale existují i horší. Pole v okolí byla obdělaná, na mezích mezi nimi oltáříčky bohům, ve které jejich majitelé věřili. U jednoho z větších lánů jsem spatřil elektrický traktor s přívěsem a nádrží opatřenou rozstřikovačem. Podle nakreslené oranžové lebky s pitomým úsměvem nebyla kapalina uvnitř příliš zdravá. Jenomže pokud chce člověk ochránit úrodu před nákazou totemového Boly, pána nemocí a nemá zastání u žádného z bohů, nebo aspoň démonů, nemůže se spoléhat na šafrán s lékořicí.
   Opatrně jsem pokračoval v cestě a dával si pozor na nástrahy. Bylo jich požehnaně. Samostříly, nášlapné miny, vykopané jámy s číhajícími kůly. Dřevěná palisáda města v dáli postupně rostla, až jsem nakonec stál před otevřenou bránou. Tvořila ji deska z nějakého houževnatého plastu klouzající v úzkém kolejišti. Pohyb obstarávaly dva věčné akumulátorové agregáty. Jeden měl popraskaný kolektor starostlivě slepený úzkou průhlednou páskou.
   Vstup hlídala dvojice ozbrojenců na zemi a další dva na dřevěných věžích postavených těsně za branou hned u cesty.
   Dal jsem si pozor, aby mi kápě spadala hluboko do čela a zakrývala polovinu tváře. Stejně tak jsem si dával pozor, aby mi z levé paže nebylo vidět víc, než ruku v rukavici.
   Ozbrojenci, jeden jako druhý přepásáni křížem řemením s náboji si mě nedůvěřivě měřili. Dva měli navíc za pasem krátké na konci lehce rozšířené meče.
   Nasál jsem vzduch. Z dálky vypadala Dřevěná škvíra jako docela hezké městečko, zblízka páchla jako dort, v jehož nitru se hemží švábi. Zavětřil jsem ještě jednou. A těch švábů je stále víc a za chvíli vylezou ven. Jenomže já nebyl citlivka a takové havěti jsem se nebál. Ani škorpiónů.
   „Co jsi zač a co chceš? Neznáme tě,“ zeptal se mě muž se zkrácenou brokovnicí. Držel ji s pažbou opřenou o biceps a ztrojenou hlavní na mě mířil. Nebyla to opakovačka, podle zpracování šlo o místní výrobu.
   „Jsem obchodník,“ odpověděl jsem. „Nakupuji a prodávám.“
   „To by mohl říct každý, ukaž nějaké zboží!“ nestačilo mu to.
   Byli obezřetnější než obvykle. Nebo chamtivější. Ke střelci z brokovnice přistoupil jeho kumpán, něco mu pošeptal a jeho pohled přitom sklouzl na Micumu. Ano, jen ona samotná měla větší cenu než celé tohle ubohé městečko na periferii lidského osídlení. Z věží si mě stále lhostejně prohlížely temná ústí hlavní dvou velkorážných kulometů. Oči mužů za nimi nebyly o nic vstřícnější.
   „Můžeš dovnitř,“ rozhodl muž s brokovnicí.
   Sklonil jsem hlavu.
   Mohl si to vykládat jako gesto vděku a pokory. Nechtěl jsem, aby mi viděl pod kápi, dokud nebudu uvnitř.
   Jel jsem co noha nohu mine, mrazení v zádech z dvou dychtivých kulometčíků nepominulo, dokud jsem se neztratil v pouličním ruchu.
   Prošel jsem Dřevěnou škvíru od jednoho konce na druhý a pak zase zpátky. Bývalá vesnice, která si činila ambice stát se něčím víc. Jenomže maso přitahuje mouchy a to znamená, že někde pod povrchem se ukrývají tlustí bílí červi. Pravda, na kterou bych vsadil, jen jsem netušil, odkud ji znám.
   Pro mě to vypadalo na dobré místo - zdálo se, že lidé neživoří a něco z toho, co jsem přivážel, by se jim mohlo hodit.
   Zajel jsem na tržiště, které se během mého bloumání ulicemi stačilo zaplnit, a našel volný plac vedle prodavačů vypadajících dostatečně chudě a ušlápnutě na to, aby proti mé přítomnosti neprotestovali. Rozbalil jsem trojnožku, do desky povalující se opodál zatloukl pár hřebíků a zavěsil na ně své zboží. Pak jsem svou výkladní skříň umístil na trojnožku, postavil se opodál, díval se a čekal.
   Muž nalevo prodával melouny. Vypadaly zdravě a šťavnatě, ty které rostly nejblíže hranicím jeho chráněného pozemku naleštil, aby vypadaly co nejlépe. Cítil jsem z nich pach malých obyvatel divočiny. Nekáleli však na jeho výpěstky příliš často, takže prodával docela slušnou, jen mírně jedovatou, kvalitu. Babizna po mé pravé ruce nabízela sušené byliny. Mezi nimi jsem poznal pár nebezpečných kousků, o kterých jsem neměl tušení, jak se k nim mohla dostat. Rozhodl jsem se, že pokud utržím dost, něco od ní koupím. Třeba modrý koniklec. Rostl na starých obětištích a pomáhal …
   Všiml jsem si, že mě úkosem pozoruje malý kluk. Deset jedenáct let, malý a hubený, ale ne podvyživený. Prošel kolem mě pár, muž se ženou, on ve starších kalhotách s pečlivě nažehlenými puky, ona zachumlaná do zánovního kabátu. Věnovali mi letmý pohled, pak si rychle prohlédli zboží a šli dál. Měl jsem pocit, že se vrátí. Kluk se mezitím přesunul do druhé řady stánků šikmo za má záda. Musel bych se otočit, abych ho viděl – pokud by mé zorné pole bylo stejně široké jako u člověka.
   Pár se vrátil. Tvářili se, že si prohlíží nezničitelné a věčně jdoucí hodinky, které jsem vytáhl z jedné městské krypty. Nestály za tu návštěvu. Myslím ty hodinky. Ve skutečnosti si však prohlíželi plastikové pouzdro s nápisem Antikoncepční kapsle – snadná instalace, dlouhá účinnost. Něco si špitali a po očku se rozhlíželi, zda je nikdo nepozoruje.
   Tuhle věcičku jsem mezi mnoha jinými získal z nemocnice zapomenuté v džungli. Nebylo to úplně jednoduché, ale celkově se tenkrát návštěva oblasti ovládané vychytralými pavoukovci vyplatila.
   „Je to funkční?“ zeptal se mě nervózně muž.
   „Na zadní straně je rok výroby, účinnost a podobné věci, ,“ chválil jsem své zboží.
   „A návod k použití, zobrazí se v polarizovaném světle.“
   Podívali se na mě nechápavě.
   „V měsíčním světle,“ doplnil jsem.
   Chápavě přikývl, i když asi netušil, o co přesně tu jde.
   „Kolik stojí?“ špitla žena.
   Pořád se nervózně rozhlíželi. Kluka jsem nikde neviděl, musel jsem ho mít někde za zády v mrtvém úhlu.
   „Šest set,“ odpověděl jsem.
   Zbledla, otočila kazetu v prstech a udělala pohyb, jako by ji chtěla okamžitě vrátit na místo. Její partner ji však chytil za loket.
   „Balení je neporušené. Pochází z let před Krachem,“ upozornil jsem je.
   To byla poslední kapka, která převážila.
   „Vyhledám vás s penězi,“ rozhodl se.
   Přikývl jsem, trochu pobledlá žena mi položila kazetu do dlaně, zavěsila se do svého partnera a nervózně odešli.
   Zaznělo suché cvak, až v poslední chvíli jsem vůlí sevření změkčil. Pokud bych nepotlačil automatický impuls, přeštípl bych klukovi paži v polovině předloktí.
    Zůstal stát ochromený zděšením. I když jsem měl oblečenou silnou rukavici, musel ve stisku vycítit něco nepřirozeného.
   Okamžik jsme se dívali jeden druhému do očí.
   „Víš co se dělá zlodějům?“ zeptal jsem se.
   „Sekají se jim ruce,“ odpověděl a snažil se přitom nezajíkat.
   Ne všude se zlodějům sekali ruce. Místní právo bylo pěkně drsné.
   „Obtěžuje vás ten kluk … pane? Nebo se vás dokonce pokusil okrást?“
   Pomalu jsem se otočil a ocitl se tváří v tvář mohutnému muži v kostkované košili přepásané dvojicí nábojových pásů, na řemeni nesl dvě zbraně; automatickou pistoli a revolver. Dokonale opracovaný a ošetřovaný povrch zbraní se i ve světle pošmourného dne stříbrně leskl. Zřejmě místní Pan Zákon a pořádek.
   „Ne,“ odpověděl jsem mu a dával si pozor, abych pod svým pláštěm zůstával stále stejně shrbený a kápě mi stínila tvář.
   „Jsem tu nový a neznám ceny. Tak jsem se domluvil, že mi tady,“ střelil jsem ke klukovi tázavým pohledem.
   „Timothy,“ zareagoval bezchybně.
   „… tady Timothy za provizi zajistí slušné ubytování. Samozřejmě i místo, kde se dobře vaří.“
   Vtiskl jsem klukovi do dlaně čtvrťák a ukázal mu, ať sebou mrskne. Pan Zákon a pořádek se zatvářil nespokojeně, ale neřekl nic. Možná jsem nevypadal úplně ze škatulky, ale návštěvníků, kteří platí tvrdou měnou, není nikdy dost.
   „Proč jste tady?“ zeptal se mě.
   Pokrčil jsem rameny a dal si pozor, aby gesto vypadalo přirozeně – aby se obě ramena pohnula nahoru i dolu současně.
   „Nakupuju a prodávám,“ kývl jsem směrem k svému výkladnímu oknu a prodejnímu pultu zároveň.
   Pán Zákon a pořádek začal zkoumat mou nabídku a najedou se mu v pravém oku zatřpytila hvězda – nebo záměrný kříž. To když si všiml dvou půltuctů revolverových nábojů v klipsnách - rychlonabíječi, který umožňoval zacvaknout je do bubínku všechny současně jediným pohybem. Na světě jsou milióny tun nábojů ráže osmatřicet, devět milimetrů nebo nejoblíbenějších pětačtyřicítek. Tohle byly speciální hračky ráže půl palce. Jen blázen by používal zbraň, do které je střelivo stejně vzácné, jako voda na poušti. Pan Zákon a pořádek zřejmě blázen byl. Sáhl po klipsně, prohlédl si náboj po náboji a pak vytáhl z levého pouzdra revolver. Předpokládal jsem, že to bude Smith and Wesson. V téhle ráži jsem neznal jiný předkrachový kvér obdobného typu.
   Pan Zákon a pořádek vyhazovákem vyklepl vlastní munici do dlaně a rutinovaným způsobem tam namáčkl mé střely. Vklouzly do komor jako namazané olejem. Všiml jsem si, že na hlavni nebyla vyvedena značka výrobce, ani kalibr, ale prostým, trochu neuspořádaným rukopisem napsané jméno: Jesus Christ.
   V prvním století potom, co začalo jít všechno do hajzlu, někteří lidé věřili, že když se budou modlit ke starým bohům, ti je opět začnou chránit. Mýlili se. Jiní věřili, že pokud jim zasvětí své zbraně, zlepší se jejich účinek. To už fungovalo lépe. Tvůrce zbraně fanaticky věřící ve svého boha do nich občas dokázal vložit nekonečně malou část jeho nadpřirozené podstaty.
   „Kolik za to chcete?“ vyrušil mě z myšlenek Pan Zákon a pořádek.
   Násilím jsem odvrátil pohled od jména na šestipalcové hlavni velkého revolveru.
   „Sedmdesát za komplet. Jestli chcete náboj zvlášť, je po šestnácti.“
   Kupodivu nesmlouval.
   „Timothy vám určitě zamluví pokoj u Bzecké, má dobrou pověst i ceny. Ale neprodává žádný alkohol. Asi se později uvidíme v baru,“ rozloučil se.
   Přikývl jsem a přitom jsem nedokázal přestat myslet na tu zbraň. Po tom, co ho podruhé přibili na kříž, se J. C. stal nevypočitatelným. Neměl oblíbence, nedalo se na něho spoléhat. Jen největší zoufalci a hazardéři mohli používat zbraň signovanou jeho jménem. A kdo ji mohl vytvořit – to už zůstávalo mimo mou představivost.
   Začal jsem zboží schovávat. I kdybych antikoncepční preparát neprodal, vydělal jsem zde víc, než jsem čekal. Místní šerif byl blázen do nebezpečných hraček a mně se to shodou okolností vyplatilo.

Žamboch, Miroslav: Drsný spasitel
nakladatel: Triton
obálka: Lubomír Kupčík
440 stran; hardback
349 kč
plánováno na duben 2007

Miroslav Žamboch


Diskuse


michal
jo
23:29
4.11.2007

Lazarus
20:06
17.4.2007

Tikka
19:37
22.4.2007

počet příspěvků: 3, poslední 4.11.2007 11:29
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...