24.6.2019 | Svátek má Jan


OSOBNOST: Čecho-Kanaďan Josef Skála poctěn nejprestižnější cenou kanadské medicíny

18.3.2010

Startuje mozek vysokooktanovou angličtinou a získává zároveň doktoráty v medicíně a fysiologii

Ujímám se rád úkolu zamyslet se nad cestou Josefa Skály k největší poctě, kterou mohou kanadští lékaři vzdát svému kolegovi. Jeho celoživotní práci zvážili představitelé Kanadské lékařské asociace a udělili mu letos svou nejstarší a nejvyšší cenu, F.N.G. Starr Award, za jeho „signifikantní přínos k lékařským vědám, praxi a výuce a zároveň za práci v umění divadelním.“ Společností, v pravdě honosnou, je mu 44 laureátů, kteří toto vyznamenání, nazývané „Victoria Cross“ kanadské medicíny, od založení v roce 1936 obdrželi. Jako první byli objevitelé inzulínu a laureáti Nobelovy ceny Sir Frederick Banting, Dr. Charles Best a Dr. J. B. Collip. Uznání se neuděluje každý rok a v seznamu mne zaujal vědec, který graduoval v roce 1929 na Karlově Univerzitě, objevitel teorie stresu Dr. Hans Selye. Cena bude Skálovi předána v Niagara Falls na celokanadském kongresu v srpnu.

Nořím se do článků, rozhlasových, televizních a tamtamových relací, které o Josefu Skálovi hovoří, a zjišťuji, že mravenčí práci, kterou vyžaduje detailní rozbor jeho aktivit, musím přenechat historikům, kteří ho budou mít v pracovní náplni. Laureát mi snad promine, pokud problematiku poněkud odlehčím... začíná mě škrtit límeček.

Jedna z jeho divadelních rolí, do které se pan doktor nemusil převlékat ani duši přeladit, byla Čapkův tulák ve hře “Ze života hmyzu” a zasní-li se v létě na břehuJosef Skála 1 Niagary, je kýč hotov. To se týká ale i mne … o první lásku se totiž dělíme. Je to naše společná chůva s prsy nalitými velebností času… Malá Strana.

Náš společenský styk byl tehdy znemožněn věkovou disproporcí, kdy já holdoval lízátkům blízko Karlova mostu v obchodě „U Mouřenína“, který patřil dovozci kávy velkoobchodníkovi panu Skálovi, a jeho syn, dnešní pan profesor, ještě v té době trápil dudlíka. Na mlaskavou komunikaci navazujeme až na vancouverském pískovišti stáří, ale vínem ve skleněných bábovičkách nám stále prosvítá kouzlo kamenných dekorací našeho dětství.

Z oken stejné obecné školy jsme oba pozorovali koně klusající s poštovními vozy a v Nerudově gymnáziu, kam nás adresy a rodiče nasměrovali, jsme utírali stejné tabule a běhali po stejných schodech. Škola měla vysokou úroveň a mohu potvrdit výjimečnost vysvědčení s průměrem 1, které Josef dostával při plném nasazení v dramatickém kroužku. Vedl ho profesor Vetter, v této vzdělávací instituci vážený pedagog, který vychoval řadu významných českých divadelníků.

V době blížící se maturity prohrává Josef souboj s rodiči i se sebou samým a rozhoduje se pro medicínu, i když úspěšně skládá také talentové zkoušky na DAMU. Jak sám říká: „Není možné mít medicínu jako koníčka a dramatická múza mě snad nezavrhne.“ Bohové těchto profesí Dionýsos i vznešený Aesculapius, navzdory olympské společenské nevraživosti velmi dobří přátelé, Josefa nejen nezavrhli, ale věnovali mu ruku v ruce neobyčejnou přízeň, jinak si jeho úspěchy na obou frontách nelze vysvětlit.

Svými výsledky ve studiu i v uměleckých aktivitách proráží kádrové zátarasy a na medicínu je přijat. Otec je podle běžných pravidel tehdejší doby jako úspěšný podnikatel bezdůvodně léta vězněn a rodina nutně potřebuje Josefovo prospěchové stipendium. Vynakládá maximální úsilí, vždy je získává a o prázdninách těžce manuelně pracuje v kladenské Poldovce, aby pomohl rodinnému rozpočtu.

O vlas uniká zátahům StB proti studentům na Petříně při studentském majálesu a vysokou školu končí s červeným diplomem, což se mému chápání lehce vymyká. Kádrový profil ho však směruje do nejzazšího pohraničí, do města Aše. Vyhrává řadu konkursů a k vědecké práci na fakultě se vrací po dvou letech. Činnost „Svazu mladých vědeckých pracovníků“, který v roce šedesát osm spoluzakládá, je záhy kvalifikována jako protistátní, dostatečný důvod k tomu, aby Josef po návštěvě „spřátelených vojsk“ zvedl kotvy, které nakrátko spouští u švédských břehů.

Olympští ochránci ho však směrují do kanadského Vancouveru. Tady startuje mozek vysokooktanovou angličtinou, získává americký ekvivalent doktorátu medicíny a zároveň obhajuje doktorát věd ve fyziologii. Další tituly sem nedávám záměrně, protože jim nerozumím; jsou ale z oborů dětského lékařství, porodnictví a gynekologie. Ta písmenka kolem jmen bývají také často lupiči lidské přirozenosti, ale Josef se zdá být k titulatuře imunní.

Kanadský Research Council mu po získání kombinace M.D. / Ph.D. v roce 1973 nabídl roční stipendium, které si volí strávit ve slavné londýnské nemocnici Josef Skála v roli vypravěče ve své dramatizac B.Hrabal: Obsluhoval jsem anglickeho kraleHammersmith a tam začíná své největší profesní dobrodružství. Jak ale říká, necítil se být typickou součástí medicínské společnosti. Trávil mnoho času v rodícím se londýnském Národním divadle a své pracovní prostředí pozoruje s odstupem. Uniká myšlenkovým stereotypům, které často hasí jiskru poznání. Tu jiskru vidí Josef jako štěstí „najít základní jednoduchost a přirozenost v nesmírně komplikovaných problémech existence života“. Za obdobu práce, kterou se jejich úzký tým zabýval, byla později udělena Nobelova cena americkým vědcům. Tato skutečnost se stala zdrojem hlubokých depresí jeho anglického spolupracovníka. Není však účelem tohoto zamyšlení mapovat nepřehledné cesty rozhodování o této ceně, ale důležitý je tehdejší Josefův postoj. Necítí zklamání a soustřeďuje se na klinickou aplikaci svého výzkumu v dětské onkologii a hematologii, v jejímž rámci vyvinul fyziologickou techniku čištění autologní kostní dřeně od nádorových buněk před její transplantací, a stovky zachráněných dětí cítí jako největší ocenění.

Aby se příliš nenudil, zpestřuje si život samostatnou výchovou svých dvou synů. Je to výsledek soudní pře po manželské kolizi, kdy neschopen platit drahé advokáty nastuduje rodinné právo, hájí sebe a své děti sám, soud vyhrává a kluky výborně vychová. V té době se stále zabývá výzkumem a přednáší na významné univerzitě ve Vancouveru jako řádný profesor.

Uměleckou polovinu své osobnosti uspokojil členstvím v herecké unii, hrál v profesionálním kanadském divadle a vítězil v řadě konkursů do rozhlasových dramat, kde vytvořil desítky úspěšných rolí. Jeho dramatické čtení “Dobrého vojáka Švejka“ bylo vysíláno mnoho večerů po celé Kanadě a USA .

V roce 1976 spoluzakládal ve Vancouveru jedno ze dvou stálých českých ochotnických divadel v zahraničí, „Divadlo Za rohem“. Po třiceti letech divadlo dovedl až k ceně za šíření české kultury ve světě, Gratias Agit, kterou mu v roce 2008 předal ministr zahraničních věcí, kníže Karel Schwarzenberg. S tímto obětavým souborem nadšenců nastudoval dvacet šest inscenací, které režíroval, produkoval, navrhoval scénu. Dělal vše. jak se říká. „na koleně“ a ztvárnil i řadu ústředních postav. Při jeho představeních se téměř vždy objevil ten plachý duch skutečného umění, který svými návštěvami divadel rozhodně neplýtvá. Nevnímal jsem ho pouze já, ale ve svých recenzích ho zachytili i divadelní odborníci.

Existence daleko od hranic průměrnosti má ovšem svá úskalí, o kterých Josef říká: „Snaha rozumem a citem obejmout život v celé jeho šířce je někdy bolestivá a bohužel naráží často na zeď nepochopení.“ Další Josefovo krédo, že „za tvůrčí svobodu je třeba platit zodpovědností“, mu rovněž u některých spolupracovníků neprospělo.

Pokud si Josef prohlíží svět optikou svého Canonu, zakládá svědkům výsledku na další mindrák. Ve vlastním zájmu také nesmím zapomenout na jeho oblíbené taneční kreace kolem kuchyňské linky. Obrazy, které namaloval, už se mi sem nevejdou a sportovní činnosti - lyžování, tenis, lodě a další - už musím vynechat úplně. Neviděl jsem ho snad jenom paličkovat. Ale jak Josef říká, neumí také žehlit a knoflíky klukům přišíval drátem. Konečně! Alespoň něco. Jak jsem již uvedl na začátku, Josefovy aktivity nelze v tomto zamyšlení zodpovědně popsat a zaslouženě vyhodnotit. Jeho rozsáhlým činnostem věnovaly vancouverské noviny nedělní přílohu již před dvaceti lety.

Co si teď čtenář asi myslí? Jak si Josefa představí jako člověka? Jak může unést všechno, co dosáhl? Je s ním k vydržení? Vždyť tihle lidé bývají svými úspěchyJosef Skála v roli Jupiptera ve své úpravě V+W+J: Nebe na zemi nepříjemně deformovaní a pro okolí těžce stravitelní. Také jsem tak přemýšlel. Téměř všichni Češi ve Vancouveru ho znají. I já věděl, kdo je pan doktor Skála. Ale skromnost se těžko hledá ve tváři člověka, který prochází plným divadelním sálem a odpovídá na pozdravy známých, zvláště pokud je to herec, jehož potravou jsou ovace. Podvědomé očekávání toho odrazu popularity varuje.

Svedla nás dohromady náhoda. Josefovi se líbila moje knížka, kterou si koupil, a sešli jsme se. Byl jsem zvědav. Nemám žádné lidské vzory a snad i jistý životní nadhled mi umožňuje odstup. Josefova inteligence jiskří a je málo oborů, kde by nevykazoval obdivuhodný přehled zásluhou sečtělosti, kombinačního myšlení a výborné paměti. Angličtinu ovládá jako češtinu a říká, že oba jazyky stejně cítí a má obě řeči stejně rád. O tom svědčí i kvalita jeho překladů knih i divadelních her (např. V. Havla).

Je toho tedy dost, aby se jeden podobnému člověku v rámci zachování vnitřní rovnováhy vyhnul. Mám ale dobrodružnou povahu a vztah s Josefem riskuji. Jeho jemná a vnímavá partnerka, koncertní klavíristka Eva Solarová – Kinderman, je výborný katalyzátor a pro mne i mou ženu je každé setkání s nimi zážitek. Také jejich blízcí přátelé jsou vynikající lidé a vážíme si velmi jejich společnosti. Josef je ovšem komediant, je s ním chytrá sranda a večery jsou tak trochu i divadelní představení. Je možné však naznačit, že nemáme na produkci právě náladu, a vše je v pořádku. Vrozená netaktnost mne často přinutí situaci impulzivně komentovat, ale Josefa se dotknout snad ani nelze. Zprvu jsem si myslel, že by to mohla být pouze výsada skutečného inteligenta, ale v rámci ohleduplnosti k vlastnímu egu se uchyluji k vysvětlení, že Josefova moudrost sahá tak daleko, že se dostává vždy k podstatě a tam musí vidět, že si ho skutečně vážím.

Po roce osmdesát devět přenesl Josef část svých aktivit do Čech a pomáhal budovat jednotku transplantace kostní dřeně v motolské nemocnici. Stal se hostujícím profesorem a přispěl k založení oficiální spolupráce mezi UK v Praze a vancouverskou univerzitou UBC. Před pěti lety byl iniciátorem akce „Nesmíme zapomenout“, která vedla k vytvoření databáze „Životy vykolejené komunismem“ v Dokumentačním středisku prof. Prečana. I za tuto činnost uděluje letos České a slovenské sdružení v Kanadě Josefu Skálovi Masarykovu cenu.

V jednom rozhovoru Josef řekl: „Uvědomuji si, že sbírání cen je výrazem stařecké pošetilosti; ta mi ale na druhou stranu umožňuje, abych z těch ocenění cítil, byť třeba stařecky pošetilou, radost.“ Ceny mají tendenci se houfovat, ale žádným nebezpečím pro Josefovu skromnost nejsou. Následující zkratkou autoportrétu poděkoval profesor doktor Josef Skála M.D.,Ph.D.,FRCPC Kanadské lékařské asociaci za udělenou cenu :

„Jsem si velice dobře vědom chyb, které jsem udělal ve svém životě osobním, lékařském i uměleckém. Samozřejmě vím, že byly i úspěchy, ale domnívám se, že se významě nelišily od úspěchů většiny mých kolegů. Ve srovnání s přínosem oněch čtyřiceti čtyř kanadských lékařů, kteří mě v tomto ocenění předešli, mi připadají mé vlastní úspěchy zanedbatelné. Navíc se mi zdá, že toto ocenění, udělené mi kanadskou lékařskou profesí a které samozřejmě přijímám nejen s hlubokou vděčností, ale i pokorou, je mi uděleno nikoliv za zásluhy, ale za privilegium, kterého se mi dostalo tím, že jsem mohl věnovat celý svůj pracovní život svým velkým láskám – medicíně a umění. Můj dík patří mým profesorům, kteří mi vštípili, že být lékařem neznamená být pouze dokonalým řemeslníkem zabývajícím se funkcí lidského těla, dále mým vynikajícím spolupracovníkům a samozřejmě i mým zvídavým a dychtivým studentům. Bez nich a bez lásky mých bližních by byl můj život nesrovnatelně chudší. Jsem rovněž šťasten, že toto ocenění mohu sdílet i s dalšími absolventy Karlovy univerzity, kteří roztroušeni po celé Kanadě rovněž přispívají k úspěchům kanadské medicíny. Pro mne osobně je možná i indikací, že se mi podařilo odvděčit se Kanadě, že mě přijala před jednačtyřiceti lety s otevřenou náručí.“

Pokud někdo reprezentuje dokonale Českou republiku a Kanadu ve světě, tak je to doktor Skála.

Josefe, gratuluji!

Redakce Neviditelného psa se ke gratulaci rovněž připojuje. Je nám nesmírnou ctí, že můžeme uveřejnit nejen tento článek, ale i příspěvky podepsané laureátem samotným.
Ondřej Neff, Jiří Wagner

Foto: archiv J. Skály



TEST PLEN: Deset miminek jim dalo pořádně zabrat
TEST PLEN: Deset miminek jim dalo pořádně zabrat

Maminky z eMimina otestovaly nové plenky Pampers z řady Premium care. Nejmenší miminka i větší batolata je podrobila důkladnému zkoumání. Prošly Pampersky zátěžovým testem?

Diskuse


P. Adler
17:46
18.3.2010

počet příspěvků: 1, poslední 18.3.2010 06:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.