V mapě Jizerek jsem objevila jeden malý křížek. U Ztraceného Pánaboha. A kousek od něj vede jedna z mála cest, do které jsme na svých cestách horami dozí tlapu zatím neotiskli...

Cíl výletění je tedy jasný. Nemyslím, že křížek nalezneme hned napoprvé. Ale to nevadí, třeba Ruské kříže jsme dobyli na pošesté. Vím, že se dají přesné souřednice těchto malých pomníčků hor najít na webech. A pak čučet do navigace či mobilu a jít najisto. Ale to není ono. To by nás nebavilo.

Ještě pár slov k chůzi mimo cesty značené. Jizerky známe dobře. Cesty značené jsme prošli asi úplně všechny. Bloumáme horami nejen za dnů slunečných – ale i za mlhy, deště, vichru. Chodíme do nich po celý rok. Máme je rádi a víme o nich hodně. A voda v botách nám opravdu nevadí.

Parkujeme na Smědavě v čase, kdy je vzhůru jen výběrčí parkovného. Nad námi krouží černý čáp. Nikde nikdo, před osmou ráno uprostřed hor moc lidí nepotkáte. Ani toho kocoura, který nás přepadl u Klečových louček na podzim, jsme nepotkali. Jen hejno křivek, a několikrát i ptáka ořešníka. Hezký velký pták v puntíkatém kabátku. V horách ho vidím raději, než na zahradě...

Pohled na Velkou Klečovou louku je umožněn z vyhlídkového místa, kam se suchou nohou dá dostat po hatích. Klečové louky v nadmořské výšce kolem 950 metrů zahrnují čtyři vrchoviště – Velká, Malá, Jelení a Smrčková louka. Jsou krásně „nacucaná“ , vodní hladina je podstatně větší, než na podzim. A kvetou vřesy.

Další rašeliniště – na Čihadle je snad nejznámější jizerskohorské vrchoviště . Na jeho okraji je postavena nová vyhlídková dřevěná věž, která umožňuje přehlédnout všechna jezírka uprostěd blat. Je dost vody, jezírka jsou veliká. Suchopýr je odkvetlý. Navíc časté deště ho zmáčely, takže bílou parádu na blatech už nedělá.

Kousek za Čihadlem odbočujeme na neznačenou cestu. Nejprve je široká a suchá, po chvíli široká a mokrá a za další chvilku už na ní čvachtáme ve vodě až nad kotníky. Psiko je nadšené, miluje, když může lítat podmáčeným terénem. Jedna laň nám přešla přes cestu – ale viděla jsem ji první, v klidu přivolala psa a po chvilce na vodítku jsem obludu zase vypustila.

Cesta se po chvilce stává skoro neviditelnou – ale občas se zase vynoří. Blízko místa, kde je v mapě značen křížek odbočujeme mezi kleče a mladé smrčky. Hledáme – a nevíme co. Bude křížek malý?? Velký?? Bude na kameni, na kmeni ?? Nevíme. Docházíme k meandrujícímu potoku.

Psisko se cachtá ve vodě, já servíruju kávu s bábovkou, Pepa fotí. Jsme kousek od frekventované cesty. A přitom uprostřed ryzí přírody. Končíme pro dnešek s hledáním – budeme se muset doma alespoň podívat, co vlastně hledáme. Do civilizace vstoupíme u rozcestníku Nad Černým potokem. A vyrážíme směrem ke Smědavské hoře.

Kousek od prameniště Bílého potoka zahlédneme lišku. Přeběhne cestu a zmizí v porostu. Night si ji vůbec nevšimnul. Míjíme značenou cestu, a stoupáme úzkým vyšlapaným stezníkem na vrchol Smědavské hory. Jsou z ní krásné výhledy, všude modro borůvek, zajímavé skalky. Nejdeme tudy zdaleka poprvé – budu se opakovat – neuvěřitelná krása ryzí přírody jen kousek od hlavních cest.

Jen poslední kus cesty musí jít Night na vodítku. Je poledne, kolem smědavského parkoviště je to jako na Václaváku. Parkoviště praská ve švech, davy cyklistů, lidí, psů. Jaký rozdíl oproti časnému ránu. A cestou domů hned spřádáme plány na další výlet. Takový, který by umožnil další kolo hledání Ztraceného Pánaboha.

Foto: Xerxovi

Klikněte do kteréhokoli obrázku a podívejte se do bohaté fotogalerie!