20.2.2019 | Svátek má Oldřich


MUCHA: Duše epopeje

24.7.2010

„Škoda Muchy, jednoho z nejlepších našich lidí, že je tak příliš synem svého věku,“ zhodnotil Muchovo dosavadní dílo František Bílek v roce 1898. Tehdy bylo Muchovi už 38 let a byl na vrcholu své slávy. Malířská secese v něm dosáhla světového vrcholu. Čím byl tak příliš synem svého věku?

Z dnešního pohledu se dá Muchovo dílo úspěšně zařadit do dějin umění pod heslo Art Nouveau. Jako secesní malíř je také uctíván, podobně jako je třeba Monet uctíván jako impresionista a Picasso jako kubista. Pro průměrné čtenáře denního tisku stejně jako pro novináře a sběratele je totiž již od 2. poloviny 19. století důležité, JAK se maluje a ne CO se maluje. Proto se pro staré mistry a novodobé malířské směry (vesměs -ismy) stavějí oddělené galerie. Proto moderní díla mohla ztrácet obsah natolik, až jej ztratila úplně. Dekorativnost secese nakročila rovněž cestu k bezobsažnosti, možná více než všechny ostatní směry.

Jakoby tento pocit viny v podobě výtky od (paradoxně o dvanáct let mladšího) kolegy stál v základech Slovanské epopeje. V roce 1900 se Mucha rozhodl k monumentálnímu dílu, které mělo mít především obsahovou stránku, nést poselství. O deset let později je začíná tvořit.

„Obraz působí řekl bych agresívně: bez ohledu vniká otevřeným oknem do duše. Jest věcí pozorovatele, aby s ním naložil po své vůli. Může jej přejít, nepřipouštěje si ho do vědomí, anebo sveden vnějškem díla zastaví se před ním a snad i pátrá po jeho obsahu a významu a nakonec i najde v něm ono jadérko, buď krásy nebo pravdy, kvůli němuž povstalo.“ To napsal Mucha po dokončení díla v roce 1928. Jestliže mu v předchozím období byla kmotrou krása, rozhodl se pro další sudičku, která mu v Ivančicích stála u kolébky, pro pravdu. Pravdu trochu nekritickou, končící apotheosou Slovanů, nicméně v mnoha ohledech až provokativní.

„Jako když černoši křepčí na počest Měsíci, a diváci jsou nadšením bez sebe,“ tato Bílkova věta z roku 1898 pro dvacet pláten 8x6 metrů už neplatí. Výrazy v tvářích slovanských účastníků všech dvaceti výjevů dávají tušit, že už nejde jen o krásnou linii a ornamenty, ale že ti lidé mají svoji duši, která se mnohdy pere s tím, co zažívá tělo.

Další most přes Vltavu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás musí všechny živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem,“ píše Mucha třicet let po Bílkově kritice.

Jan Neruda v jednom ze svých fejetonů píše, že čtyři mosty v historickém centru Prahy jsou málo. „Já kdybych byl purkmistrem, dal bych nastavět v Praze samé nábřeží a po Vltavě samý most! Jeden za druhým, kamenný, železný, dřevěný, obloukový, do špičky se pnoucí, šedivý, bílý, červený, modrý, že by Praha musela v nich vypadat jako panenka v pěkném šněrování.“ V satirickém duchu by se dalo dodat, že Praze chybí už jen mosty, které vystavěl Mucha z pomalované plachtoviny.

Praha má na Slovanskou epopej nárok, je její a kam jinam by se tak velká věc vešla než do velkoměsta? Na zámku v Moravském Krumlově byla jen přechodně, i když půl století.

Radní Pecha kroutil nad protesty proti přestěhování díla z Moravy do Prahy hlavou, že „je to, jako by mi chtěl někdo zabránit, abych odjel vlastním autem“. Tím se přiblížil svému předchůdci Richterovi, jenž zdůvodňoval nezpochybnitelnost pražských nároků na převezení díla do Prahy tím, že slib postavit pro dílo samostatný pavilon nebyl smluvně ošetřen jako podmínka, a tak má čistě (tedy jen) morální charakter.

Praha chce nový most a nikdo jí v tom nezabrání.

Velké stěhování

150 let od narození jejich autora se budou plátna s náměty slovanského bratrství rolovat a převážet do dalšího provizoria. Praha je město naplavenin, a tak mnoho jejích obyvatel na vlastní kůži zažilo stěhování. Pražský radní Pecha ty pocity vzdoru nechápe. Pokud by chtěl pochopit, mohl by mu pomoci sto let starý text Muchova uměleckého současníka Odilona Redona:

„Ani vám nedovedu říci, jaká muka mi působí obyčejná změna místa, stěhování... Odejít odněkud, kde byl člověk zvyklý, se podobá smrti. Proto ta hrůza z nových začátků někde jinde. Svému kraji vděčím vlastně za ty smutné tváře, které dobře znáte a které jsem kreslil proto, že jsem je viděl a že je mé dětské oči uchovaly pro nejvnitřnější rezonance mé duše.“

Moravské rezonance má Slovanská epopej ve svém nitru nejen z Muchových vzpomínek na rodný kraj, ale i z dlouholetého pobytu mezi místními obyvateli. To bohužel nemůže pochopit technokrat, ale jsem přesvědčen, že to krom venkovanů chápe i většina občanů (ne obyvatel) Prahy.

„Nárok Prahy nezpochybňujeme, ale přejeme si, aby Praha řekla: Epopej je naše, ale vystavíme ji v Moravském Krumlově na jižní Moravě,“ prohlásil pokorně starosta Moravského Krumlova.

Matka nebo macecha?

Na stránkách Národní galerie je pod heslem Historie Veletržního paláce tento text:

„Budova byla postavena podle projektu Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse v letech 1925-1929. Do roku 1951 se zde konaly vzorkové veletrhy, později palác sloužil jako sídlo několika podniků zahraničního obchodu. V roce 1974 tuto funkcionalistickou stavbu zničil požár. Po rekonstrukci jsou zde umístěny od roku 1995 sbírky moderního a současného umění NG, od roku 2000 také sbírky umění 19. století.“

Ani zmínka o tom, že ve zdejší dvoraně byla Epopej vystavena již v roce 1928 – jako by šlo o jeden z vzorkových veletrhů.

Národní galerie má sbírku barokního umění na zámku ve Žďáru nad Sázavou. Zápůjčky z galerie jsou po celé republice a naopak v Praze je mnoho zápůjček ze soukromých i jiných sbírek. Tímto směrem by se mohlo uvažovat se ctí.

Rub a líc československých státovek

Ne všechno je tak krásné jako Sarah Bernhardtová na Muchových plakátech, ne všechno je tak jasné jako hodnota desetikoruny z roku 1920, na jejímž rubu je portrét Muchovy dcery. V dopise příteli z roku 1930, který je právě v tuto dobu ke koupi na internetové aukci za 15.000 Kč, se čerstvě sedmdesátiletý Mucha svěřuje:

„Nyní zase jedna z kapitol byla zavřena. První byla plakáty, druhá dekorativní hledání a boření starých forem, třetí soustředění ve vlastním já a (...) nutnosti pomoci podle svých skromných sil národním našim potřebám, sblížením Slovanů a, což se muselo stát: formou i slovem – podáním – lidu čitelným. Zde bylo umění ve druhé řadě.

Máme tu tedy dílo velkolepé, monumentální, dílo mnohými soudobými intelektuály haněné z prostoduchého národovectví, dílo autorem považováno za umělecky druhořadé a současnými uměleckými kritiky pro jistotu zdvořile pomíjené. Nejen v médiích rezonuje nerudovská otázka: Kam s ním?

Poznámka redakce: 150. výročí narození Alfonse Muchy připomenul Google!

google-mucha

http://j-lo-mour.blogspot.com



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.