21.5.2019 | Svátek má Monika


LITERATURA: Spisovatel Eugene Sue jako baron Prášil

20.11.2008

a jeho román Ďáblova skála

1.

Některé knihy uznávaných králů dobrodružné literatury se nalézají na skutečně vysoké úrovni, skoro pokaždé ale obsahují i pasáže, které bychom po právu zařadili do kategorie brak. Abychom se však dobrali i vlastního jádra jedné takové kuriozity, musíme vydržet odstaveček krvavě historických reálií...

Jistý vévoda z Monmouthu, jinak regulérně nemanželský synek anglického krále Karla II. (který vládl v letech 1660-85), tedy tento levoboček povstal svého času proti svému strýci Jakubu II. (který v Anglii pro změnu kraloval v letech 1685-88).

Povstal – a neuspěl.

Popraven byl 15. července 1685, nicméně jeho skalní stoupenci si ještě dlouho namlouvali, že na popravišti vlastně sťali jen jakéhosi obětavého důstojníka, Monmouthova dvojníka.

Ano, Londýnem se šířila právě tato zvěst, a to zvlášť poté, co si jedna vysoce postavená dáma za pomoci úplatků vymohla otevření rakve, aby nad ní spráskla ruce a vykřikla: „Sapristi! To přece není vévoda z Monmouthu!“

A taky že nebyl, dodává legenda.

2.

Pokud jí budeme věřit i dál, a to bych rád, tak londýnský Tower navštívil v noci, hned po popravě sám král Jakub II. a s ním tři muži.

Vyzvedli si zcela živého vévodu, odvezli ho prý na jeden anglický zámek, a tam se stal Monmouth „mužem se železnou maskou“, respektive: jedník z (pseudo)historii známých mužů se železnou maskou (a s tím Dumasovým to nemá nic společného). Eugene Sue

Proč se tak stalo?

Podle lidové legendy prý slíbil král Jakub svému umírajícímu bratru Karlovi, že jeho levobočka nepotrestá. A právě na tom staví i román Ďáblova skála (1842) a slavný (a vynikající) francouzský spisovatel Eugene Sue (1804-1857) pilně, ba přepilně i cituje, jen aby věrohodně dokázat svým čtenářům, že dvojnická báje není pouhou romantickou smyšlenkou a že (cituji) není-li tu podkladem zcela věrohodná historická skutečnost, přece jen je TO založeno aspoň na pravděpodobné možnosti.

3.

Nad touto "Pravděpodobnou možností" nicméně Sue fabuloval jako ďas. Anebo jako Dumas, chcete-li.

A fabuloval očividně rád. Dotyčný vévoda totiž prý unikl až na americký ostrov Martinik, kde začal žít hned pod několika jmény.

Potom se ale dostal v Anglii k moci Vilém Oranžský (který panoval v letech 1688-1714), což byl Jakubův zeť, a dostal údajně strach, že pan Monmouth naváže styky s jeho (tedy Vilémovým) tchánem a dopomůže mu k trůnu, přičemž se sám nejspíše stane místokrálem ve Skotsku a Irsku...

A aby této rošádě zabránil..., pošle snad král Vilém na Martinik regulérní komando?

Nikoli. Pošle tam jediného muže a nikoli vraha, nýbrž tzv. emisara.

Tento emisar má Monmoutha prostě zajmout a s tou nejvyšší úctou jej "vrátit Toweru". Podle Suea se ten emisar jmenoval plukovník Rutler.

4.

Rutler najal na Antilách znalce místního terénu jménem John a pak už přišlo přímo bondovské vylodění, za které by se nemusel stydět ani Daniel Craig. Oba muži doplavali oceánem až do pobřežní jeskyně, odkud ovšem nebylo kvůli příboji cesty zpět. Potom ukázal John plukovníku Rutlerovi ústí podzemní chodby, která vedla na dno propasti, ze kterého šlo vystoupit nahoru, na Ďáblovu skálu. A právě na ní se ukrýval vévoda.

Ale chodba byla úzká a vetřelci byli tedy nuceni postupovat kupředu nakonec i po břiše a jeden za druhým. John lezl první, ale... Náhle se prudce zarazil.

A vykřikl hlasem, v němž se chvěla hrůza: „Plukovníku!“

„Co chceš?“

„Necítíte silný zápach?“

„Jo, smrdí to tu strašně.“

„Nehýbejte se!"

"Co?"

"Je to had, je to křovák kopinatý. Jsme ztraceni!“

V smrtelné hrůze zadrželi dech.

Náhle zaslechli rychlé, nepřestávající údery, jako by někdo bušil cepem do vlhké půdy.

„Je stočen do klubka, je rozvzteklen. Buší ocasem do země,“ řekl John slábnoucím hlasem. „Plukovníku, odkažme duši Bohu,“ dodal.

„Neměli bychom křičet, aby se nás polekal?“

„Ne, to by se na nás ihned vrh.“

Vzduch prosycený hnusným hadím zápachem se stával nedýchatelným.

„Nenajdeš pod rukou kámen, který bys po něm hodil?“ ptal se plukovník zcela potichu.

Sotva domluvil, začal ale John strašlivě křičet a divoce sebou zmítat volaje: „Pomoc! Pomoc! Umírám!“

Rutler, bez sebe zděšením, se chtěl vztyčit, ale prudce narazil hlavou na strop chodby.

Začal tedy lézt pozadu zpět, jak jen nejrychleji mohl. John zatím zápasil vyrážeje výkřiky bolesti a hrůzy. Náhle se jeho hlas ztlumil a zněl už nezřetelně a hrdelně, jako by se námořník dusil. Také že ano. Rozzuřený had jej pokousal na rukou, hrdle a obličeji, a pak pronikl svou plochou a lepkavou hlavou i do nešťastníkových úst - a pokousal mu jazyk.

Zranění bylo smrtelné. Had tím ukojil zuřivost, píše "znalecky" Sue, rozpletl strašné uzly... a dal se na útěk k moři.

A dál?

Plukovník náhle pocítí, jak se jeho tváře dotkne měkké a studené tělo, a... Slyšel i poslední Johnovo chroptění a jak sebou nebožák několikrát křečovitě trhl, uchopil ho za nohu. Už byla ale ztuhlá a studená. Tak rychle účinkuje jed křováka kopinatého! dočítáme se.

Potom Sue líčí, jak chce plukovník Johna křesťansky odtáhnout, ale...

Buď byla jeho síla ochromena tím, jak nepohodlně ležel, anebo se už tělo nadmulo jedem. Hledal tedy nůž. Pojal šílený nápad, že Johna rozřeže na kusy...

Od toho je upuštěno a důstojník se vrátí chodbou sám. Na konci skolí i hada. Stojí však nadále odříznut příbojem od moře... a nyní i mrtvým Johnem od vévody. A tu čteme:

Opustíme plukovníka v tomto obtížném postavení, abychom zavedli čtenáře na Ďáblovu skálu…

5.

Aha! Ne, Eugene Sue nebyl nadarmo titulován „král románu na pokračování“! Zvládal řemeslo, a to bravurně, i když... Opustí zkrátka hrdinu v pasti (str. 44) a znovu hne toutéž figurou až na straně 109!

A navíc. Ne, nehnul by jí vůbec - nebýt ocelotů.

To oceloti totiž objeví uštknutého Johna a... Zprvu se k němu bojácně přibližovali, brzy se však osmělili a mrtvolu sežrali. Plukovník je od moře slyšel, nevěděl, co si má o divokém kňučení myslit, ale překážka díky hltavosti šelem do rána zmizela.

V chodbě zůstaly jen kosti a ty mohl Rutler snadno odklidit.

Inu, nepřipomíná vám to spíš historku převzatou z barona Prášila?

Anebo prostě využití už existující lidové povídačky?

6.

Snad. Ale pozor! Lidožravé oceloty je třeba podle všech zásad dramatu i znova užít, takže ještě napadnou v místním pralese Gaskoňce Croustillaca, jinak pravého a hlavního hrdinu knihy - a také bez sebemenší debaty i postavu, která bezprostředně inspirovala d´Artagnana v jenom dva roky poté vydaných Třech mušketýrech!

Pro ně nového jídla se oceloti namlsali, ale nebyli ještě sytí. Naopak. Dostali chuť na další lidské maso. I vylezli z rokle a vyčenichali rytíře. Jejich krvežíznivost se opět zjitřila..

7.

Dobrá, dobrá... Ale ani tyto kuriózní pasáže nepopraví, myslím si, jinak dosti slušný romantický román vystavěný (skutečně) i co účinné divadelní drama.

A ani různé tyto úlitby touze "lidového čtenáře" po krvi nezastřou, nakolik byl Sue (jinak samozřejmě především autor slavných Tajností pařížských) i velkým spisovatelem, a třeba jeho popis procitající džungle je možná i naivní, opravdu je, ale... I hoden štětce Celníka Rousseaua, abych tak řekl. A čtu:

Při vstupu do lesa rytíř na okamžik zaváhal.

Připomněl si moudré rady pátera Griffona... a vzpomněl na nebezpečí, jež na něho číhají. Pak ale nadzdvihl husté síto lián, které spadaly s vrcholků stromů a... Vykročil odhodlaně.

Cestou nezapomínal bušit do křovin a nahlas křičet: „Pryč, hadi, pryč!“

Kromě těch výkřiků nebylo slyšet ani hlásku. Slunce mělo už brzy vyjít. Ponenáhlu, jak se Gaskoněc vzdaloval, jeho výkřiky slábly, až ustaly. Pochmurné, hluboké ticho zavládlo a bylo přerušeno divokým řevem, v němž neznělo nic lidského. Řev a první paprsky probudily obyvatele rozlehlého lesa a ti odpovídali ve všech stupnicích, až nastala vřava přímo pekelná. Ze všech stran propukalo ve strašném sboru vřeštění opic, mňoukání ocelotů, syčení hadů, chrochtání divokých kanců a bučení buvolů a ozvěny lesa a hor vracely tyto pronikavé zvuky, jako by tlupa démonů odpovídala na výzvu svého vůdce.

Naivita? Snad. Ale i krása! Pokud vím, tak Ďáblova skála vyšla česky naposled roku 1964 v nakladatelství Práce.

Převzato z literárního časopisu Tvar



Diskuse


woka
23:19
20.11.2008

Aubis
11:19
20.11.2008

Kanuk
3:32
20.11.2008

Kiboko
6:17
20.11.2008

počet příspěvků: 4, poslední 20.11.2008 11:19









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.