Ruské-sovětské sojuzy se osvědčily, ale nejsou bez poruch. Posádka ISS teď nesmí dolů, dokud odborníci neobjasní příčiny nečekaně tvrdého návratu Sojuzu TMA-11 čtyři sta kilometrů odplánovaného místa.
Před třemi týdny přistávala ruská kosmická loď Sojuz TMA-11 velmi dramaticky – vrátila se po strmé balistické dráze. Kosmonauti byli vystaveni velkému přetížení – podle Peggy Whitsonové po dobu jedné minuty nejméně 8,2 G, to znamená, že vážila osmkrát víc než na Zemi. Pro organismus Američanky Whitsonové a Rusa Jurije Malenčenka to byla velká rána, protože se vraceli z půlročního pobytu na stanici ISS, kde žili ve stavu beztíže. Křehká Jihokorejka I So-jon dokonce utrpěla zhmoždění páteře, možná i následkem menšího tréninku, a nyní leží doma v Soulu v nemocnici, její lékaři však nejsou příliš sdílní.
Takové vysoké hodnoty dosahovalo přetížení při návratech prvních sovětských a amerických kosmických lodí Vostok a Mercury.

Příliš mnoho závad u TMA

Pravda, balistický návrat patří ještě ke standardním procedurám, jak zdůrazňoval Malenčenko, nicméně používá se jako havarijní v případě nouze. Někteří ruští novináři se dokonce obávali, že kosmonauti byli blízko smrti. Kabina dosedla 420 kilometrů od plánovaného místa přistání.
O důvodech tohoto nezvyklého sestupu se pořád spekuluje. Velitelka Whitsonová prozradila, že rozdělení třídílné lodi po jejím zabrzdění neproběhlo standardním způsobem. Moduly byly při vstupu do atmosféry nesprávně orientovány, kabina s kosmonauty letěla průlezem dopředu, tedy bokem, nikoli spodkem, kde je nejsilnější ochranný štít. Až po vstupu do horních částí atmosféry, kdy začaly působit aerodynamické síly a žár, se automaticky natočila do správné polohy žáruvzdorným pláštěm vpřed. Let probíhal „velmi dramaticky“, řekla hned po přistání americká kosmonautka. Bohužel ruská Federální kosmická agentura zatím nebyla schopna sdělení Whitsonové komentovat.
„Situace je velmi vážná,“ potvrzuje Antonín Vítek z Akademie věd. „Tento týden se měl Sojuz TMA-12 odpojit od stanice ISS a přeletět k jinému stykovacímu uzlu, aby udělal místo pro nákladní Progress M-64, který tam měl zakotvit. Vzhledem k tomu, že není jasné, co se předcházející lodi přihodilo, řídící středisko tuto operaci odvolalo. Neexistuje stoprocentní jistota, jestli by se opětovné připojení transportní lodi ke stanici podařilo. I když je pravděpodobnost takové závady nepatrná. Kdyby se kosmonauti nemohli připojit, museli by okamžitě přistát a nikdo neví, jestli by jejich loď nepostihly podobné potíže jako u stroje předcházejícího, možná s katastrofickými následky.
Teď se dokonce zvažuje, že kosmonauti vystoupí z ISS mimo plán do vesmíru, aby překontrolovali systémy pro oddělování jednotlivých částí svého sojuzu. V případě, že by tam našli nějaké poškození, které by mohlo vypadat tak, jak se předpokládá, že bylo u Sojuzu TMA-11, tak s ním nesmí letět. Potom by Rusové museli narychlo připravit Sojuz TMA-13, provést na něm úpravy, které odstraní pravděpodobnou závadu při rozdělování, a v bezpilotní verzi tento stroj poslat na stanici. Je totiž nezbytné, aby posádka měla k dispozici provozuschopné záchranné plavidlo, kterým by mohla odletět v případě, že by na ISS vznikla vážná havárie.“

Záložní místo i na americkém území

Potíže s neoddělením návratové kabiny od ostatních částí lodí provázejí sovětskou-ruskou kosmonautiku od začátku. Stalo se to i prvnímu kosmonautovi Juriji Gagarinovi v lodi Vostok 1, naštěstí plameny vznikající při vstupu soulodí do atmosféry vždycky poslední spoje sežehly. Rovněž jeho následovníka Germana Titova tahle nepříjemnost postihla.
Ovšem u lodí Sojuz by se to stávat nemělo, jsou už hodně dlouho v provozu, aby inženýři takové velké závady vychytali. U typu TMA, který letěl jedenáctkrát, se to nyní přihodilo už potřetí – naposled loni v říjnu, kdy to nebylo tak nebezpečné. Při premiéře Sojuz TMA-1 minula kabina místo přistání o 460 kilometrů. To je varování. Naproti tomu u typu TM sestupovala loď balisticky pouze jednou z 34 letů. I dva sojuzy z první generace dosedly velmi daleko od plánovaných oblastí.
Už v dubnu 1968 podepsaly vlády USA, Sovětského svazu a mnoha dalších států mezinárodní dohodu o pomoci kosmonautům, kteří přistanou na cizím území. Pro návrat raketoplánů si Američané od začátku vytipovali na 40 velkých letišť na celém světě.
Také Rusové počítají s mimořádnými situacemi. Když se během sestupu rozpadl raketoplán Columbia, FKA a NASA se dohodly na plánu pro havarijní přistání sojuzu na americkém území. Jeho podrobnosti nebyly zatím zveřejněny.

Skoro stovka pilotovaných strojů

Sovětské a nyní ruské kosmické lodě Sojuz jsou poměrně spolehlivá plavidla. První generaci, která létala v letech 1967–1981, tvořilo 40 strojů, z toho tři bezpilotní. Avšak hned Sojuz 1 trpěl od prvních hodin letu tolika potížemi, že jeho pilot musel předčasně přistát, ale selhaly padáky, takže zahynul. Viníkem tohoto neštěstí byl šéf komunistické strany Leonid Brežněv, který donutil hlavního konstruktéra Vasilije Mišina, aby pustil nahoru dosud nezralou loď – chtěl se předvést na mezinárodní schůzce levicových stran v Karlových Varech. Na Sojuzu 11 se v roce 1971 během návratu předčasně otevřel odvětrávací ventil, takže tříčlenná posádka se udusila. Sojuz 23 se sice snesl v tradiční přistávací oblasti, ale dopadl do zamrzlého jezera a záchranné oddíly měly hodně práce, aby ho vylovily. A nejméně dvakrát také selhala nosná raketa, takže kosmonauti zažívali horké chvíle při havarijním předčasném přistání.
Další generace Sojuz T představovala 14 pilotovaných lodí a třetí generace Sojuz TM 33 strojů s lidmi. V obou případech vždycky první startoval zkušebně v automatickém režimu. A nyní jsou v provozu sojuzy TMA – u stanice ISS visí dvanáctý stroj v pořadí.
Celkem to je skoro stovka pilotovaných plavidel. Všechny sojuzy jsou schopné létat samostatně dva týdny, po připojení k orbitální stanici až půl roku.
Když se v Sojuzu 1 zabil Vladimír Komarov, prohlásil Gagarin, že v zásadě je tento stroj kvalitní a létat se naučí. Měl pravdu – vypiplali ho. Ale žádný stroj není absolutně dokonalý.
Sověti tedy přišli v sojuzech o čtyři lidi, zatímco Američané na raketoplánech o čtrnáct. Avšak tyhle dva druhy kosmických plavidel nelze srovnávat – to by bylo, jako kdybychom vedle sebe položili jablka a hrušky.

Až rok u stanice

Neustále zdokonalované sojuzy tedy slouží přes čtyři desetiletí. Rusové s nimi počítají ještě dalších deset let. Původně chtěli s pomocí západoevropské ESA stavět mnohonásobně použitelné lodi Kliper a sami počítali s úpravou sojuzu tak, aby byl schopný vozit turisty k obletu Měsíce – jedna letenka za 100 milionů dolarů. S tím však Kreml nesouhlasil.
Patrně příští rok by chtěla FKA zahájit provoz další generace sojuzů, tentokrát označených TMAT. Kromě modernizované elektroniky by mohly tyto lodě zůstávat v kosmu u stanice ISS až jeden rok – díky tomu by se případně mohly na tuto dobu prodloužit pobyty kosmonautů ve stavu beztíže.
Další vývoj zatím není jasný. Diskutuje se o zapojení ESA do vývoje šesté generace sojuzů – pokročilé kosmické lodě ACTS (Advanced Crew Transportation System), které se říká Euro-Sojuz. ACTS by měl začít létat okolo roku 2012. Je možné, že tento stroj by rovněž startoval z kosmodromu ve Francouzské Guyaně, kde se dokončuje rampa pro ruské rakety Sojuz-ST, odvozené od prvního nosiče R-7. Raketová rodina R-7 se velmi osvědčila – má za sebou přes 1680 úspěšných startů, nejvíc ze všech na celém světě. Z jihoamerického kosmodromu, který je blíž rovníku než základny ruské, by mohly Rusové vozit do vesmíru středně těžké družice. Po roce 2016 chce Moskva zahájit provoz s principiálně novou kosmickou lodí, která by měla být mnohonásobně použitelná. Je možné, že se vrátí k šestimístnému Kliperu, jehož základní plány jsou hotové, anebo že postaví úplně nové plavidlo. Všechno záleží na rozhodnutí politického vedení.

Čekání na nové úrovni

Federální kosmická agentura dosud nezveřejnila, co se nahoře před třemi týdny stalo. Třebaže hned po přistání její mluvčí tvrzení o pozdním rozdělení soulodí odmítl, všichni odborníci se na této příčině jako nejpravděpodobnější shodují. Pravda je, že experti musí analyzovat záznamy z palubního počítače a dělat simulace, což není jednoduché. V případě Sojuzu TMA-1 na to potřebovali 22 dnů. Nicméně aspoň základní informaci podat mohli. Podle NASA vydá ruská speciální vyšetřovací komise zprávu do konce května.
Zdá se, že se FKA trochu vrací do minulosti, kdy důvody havárií sovětské úřady vysvětlovaly nejen s velkým zpožděním, ale mlhavě, jejich jasnější kontury vycházely najevo až s rozvojem Gorbačovovy glasnosti. I náměstek ředitele NASA pro kosmické operace Bill Gerstenmaier si po přistání posteskl, že nic neví. Ovšem dnes už není možné tyhle zprávy zatajovat – na palubě byly kosmonautky z cizích zemí. Je pravděpodobné, že mezitím Moskva do Washingtonu nějaké informace poslala, byť jako důvěrné.
Američané nemají důvod toto tajnůstkaření kritizovat. Rusy potřebují, protože až na podzim 2010 vyřadí raketoplány z provozu, bude obsluha ISS nejméně pět let – než NASA zprovozní nové plavidlo Orion – spočívat pouze na osobních sojuzech a nákladních progressech; náklady budou vozit i japonské stroje HTV a evropské ATV. Také Rusové se musí chovat k Američanům solidně a důvěryhodně, protože je nechtějí ztratit – ISS dává práci jejich kosmickému průmyslu a provozu. Sami zatím nemají dost peněz na to, aby jejich kosmonauti mohli samostatně provozovat na oběžné dráze nějakou smysluplnou činnost.

MfD, 10.5.2008

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz